„Amplifikací je zajištěna dobrá slyšitelnost, nikoli však kvalita zvuku hudebních nástrojů či dokonce hlasů.“

„Bylo snad kouzlo nechtěného, že hrál i prostor v zákulisí, když se herci i sbor chystali na výstup. Prolínaly se tak oba prostory a hrály spolu.“

„Největším kladem režie jistě je, že postavy se chovají uvěřitelně lidsky.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka se propojil s festivalem Janáčkovy Hukvaldy a v zámeckém parku vyrostl amfiteátr, ve kterém každoročně zní hudba Leoše Janáčka. V sobotu 28. června to byla opera Její pastorkyňa, kterou do Hukvald přivezlo Slezské divadlo Opava. Spalující slunce, postupně se klonící k západu, publikum neodradilo. 

Místní amfiteátr má velké kryté pódium a před ním orchestřiště, obojí napojené na mikrofony. Amplifikací je zajištěna dobrá slyšitelnost, nikoli však kvalita zvuku hudebních nástrojů či dokonce hlasů. Ty byly celkem dobře barevně rozlišitelné, totéž se však nedalo o nástrojích. Jejich barva byla karikovaná, zejména v případě žesťů, a intonační kvalita byla rovněž diskutabilní. Janáčkovy opery v tomto místě realizované by si jistě zasloužily investici do kvalitnějšího zvukového aparátu, protože lze předpokládat, že zvukaři udělali vše, co bylo v jejich silách, aby zajistili co nejkvalitnější poslech. Většina posluchačů situaci brzy pochopila a adaptovala se na poslech v kvalitě, jaká byla v té chvíli možná. To ale není optimální stav. 

Soubor Slezského divadla přivezl velmi kvalitní inscenaci. Jak sama režisérka Jana Andělová Pletichová v programu napsala: „(…) inscenace je z roku 2014 a dvakrát byla oceněna Cenou diváků na Festivalu hudebního divadla Opera v Praze. Uvádíme dnes remake nastudovaný k 220. výročí Slezského divadla.“

Hudebně operu nastudoval nově dirigent Marek Prášil, který měl nelehký úkol. Dostát kvalitě Janáčkovy partitury, být oporou pro zpěváky a současně předat publiku emocionální poselství, které je v hudbě ukryto. Byl to téměř heroický výkon, kterého se zhostil se ctí, přestože jistě neměl zpětnou vazbu zvuku, který jako výsledný šel do prostoru. Hudebníci hráli soustředěně a přes zkreslení kvality zvuku se podařilo sevřený a sdělný výkon. Podobné lze říci o sboru pod vedením sbormistryně Kremeny Pešakové. Sbor má hodně pohybových akcí, v původní choreografii Jiřího Kyseláka, kterou nyní vycizeloval Martin Tomsa. Navzdory mikrofonním přeslechům bylo možné zachytit kompaktní podobu přirozeně vedených sborových akcí. 

Režie Jany Andělové Pletichové je jednoduchá a logická. Jde po přirozených vztahových akcích na scéně Jaroslava Milfajta, ze které ovšem do Hukvald přivezlo divadlo sotva polovinu; přesto akce vyzněly přirozeně a s jasným sdělením. Bylo to snad záměrem, snad kouzlem nechtěného, že hrál i prostor v zákulisí, když se herci i sbor chystali na výstup. Prolínaly se tak pěkně oba prostory. Jednoduchost střední kulisy dokázala vytvořit jak iluzi interiéru mlýna, tak světničky Kostelničky a Jenůfy. Kladem bylo otevření árie Kostelničky „(…) aj on byl zlatohřivý“ – ta se málokdy zpívá, ale je pro pochopení podstaty psychiky postavy klíčová. Poněkud nadbytečnou se zdála postava jejího mrtvého exmanžela v podání Romana Cimbála. Ten se až příliš popisně pohyboval opilý a ve scéně s mrtvým dítětem mával obrovským křížem jako transparentem, což působilo násilně. Zde by možná méně bylo více.

Největším kladem režie jistě je, že postavy se chovají uvěřitelně lidsky, nestaví se do póz, které by přinášely něco, co do příběhu nepatří. I závěrečná scéna je uvěřitelná právě proto, že oba protagonisté jsou unavení a rezignovaní, až k závěru nacházejí sílu jeden ve druhém, aby šli do „hodnějšího života“. Režisérka vypráví lidský příběh bez potřeby ho jakkoli či kamkoli posouvat, a přesto působí současně. Kostýmy Tomáše Kypty se odkazují na dobu před sto léty na venkově a postavy, nastupující na scénu z prostoru obory, působily, jako by přišly z nedaleké vesnice a šly zrovna kolem. Historie se tu nenásilně prolínala se současností.

Protagonisty byli v roli Jenůfy Tereza Kavecká, dala jí mladistvý elán i půvab a především jasný, nosný soprán se sladkostí v projevu. Števou byl Martin Javorský, herecky tvárný, s nosným a pevným tenorem, jeho nevlastního bratra Lacu zpíval Juraj Nociar, s poněkud hutnějším témbrem a určitou silovostí. Hodnotit kvalitu pěveckého projevu je však poněkud nekorektní, neboť vše záviselo na tom, jak hlas převzal mikrofon a v jaké kvalitě ho poslal do prostoru. Kostelničnou byla Katarína Jorda, zkušená pěvkyně, s pevným, tmavším hlasem a s vynikajícím hereckým ztvárněním. Stařenka Buryjovka v podání Šárky Maršálové byla ještě žena při síle, a to jak fyzické, tak hlasové. Dobré výkony podali Alexander Vovk jako Stárek, Barbora Vašková jako Jano, Andrea Plachká jako Barena, Rychtář v podání Michaela Kubečky, Vendula Vaníčková jako Rychtářka a zvonivý soprán předvedla Zdeňka Kotková jako Karolka.

Představení bylo přes všechna technická i prostorová omezení velmi kompaktní a profesionálně poctivě provedené a vyznělo přesvědčivě. Publikum odcházelo spokojené.

Foto: Dalibor Válek / MHF L. Janáčka