„Blechacz vládne skvělou úhozovou technikou, která mu umožňuje přesvědčivě hrát i nejjemnější pianissima.“

„Ve třetí větě opět přesvědčil o svých technických kvalitách. Tempo bylo skutečně brilantní, výrazem a dynamikou zcela naplnil charakter této dramatické věty, i když zůstával vždy úhozově kultivovaný.“

„Franckovou dílo vyznělo jako modlitba. Pokud některé z děl koncertu souznělo s atmosférou, kterou chtěl klavírista navodit úvodním proslovem, jímž chtěl koncert pojmout jako modlitbu za dění na Ukrajině, bylo to právě toto.“

V sobotu 12. 3. měl v rámci cyklu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vystoupit v klavírním recitálu Eugen Indjic. Ten však musel ze zdravotních důvodů koncert zrušit a FOK velmi rychle našel náhradu v polském klavíristovi Rafału Blechaczovi, který připravil nadmíru zajímavý, i když nikterak objevný program.

Když jsem si poprvé přečetl program klavírního recitálu Rafała Blechacze na sobotu 12. března v rámci koncertu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, zaradoval jsem se. A to hned z několika důvodů. Ačkoliv mám rád spíše dramaturgie, které jsou alespoň z části objevné, a pro tento koncert zvolil interpret víceméně ověřený a poměrně často uváděný repertoár, jednalo se o díla, která mám osobně velmi rád a o interpretaci části z nich jsem se v minulosti sám pokoušel. Druhý velmi kladný dojem na mě udělalo sestavení programu z hlediska tónin. Prakticky od začátku mých hudebních pokusů jsem si uvědomoval, že každá tónina má svůj charakter, určitou působivost a díla v ní napsaná napříč staletími nesou v sobě nějakou podobnou myšlenku. Dvě poloviny programu byly vystavěny na tóninách c moll a h moll. Jako by snad program naprosto konvenoval s aktuální situací, ve které se svět a Ukrajina nachází: c moll je pro mne tóninou tragickou, velmi závažnou, fatální; h moll oproti ní vnímám jako tóninu čistou a jasnou, tóninu naděje.

Při poslechu koncertu však ve mně zápasily dvě síly, v podstatě dva posluchači naráz: přísný hudební kritik – naplňující slova Karla Čapka: „Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.“ – a hudbymilovný posluchač. Rozhodl jsem se proto pojmout tuto reflexi jako jistou polemiku mezi nimi.

Kritik: Koncert zahajoval klavírista slavnou Bachovou Partitou č. 2 c moll, dílem, které na svých recitálech hrává velká spousta klavíristů. U interpretace Bacha na moderní klavír vždy narážíme na otázku přístupu – zda se snažit o nějakou formu autenticity, nebo naopak využít možnosti moderního nástroje i nad rámec toho, jak mohl autor dílo zamýšlet. V takovém případě se už ve své podstatě jedná o transkripci. V případě Blechaczova pojetí bylo už od prvních tónů jasné, že jde spíše druhou cestou. Přestože se v mládí zabýval i studiem hry na varhany, vypadalo to, že takzvanou historicky poučenou interpretací se příliš nezaobíral.

V případě Šesti partit se jedná – až na úvodní Sinfonii – o ucelené taneční suity. Zmíněná tanečnost mi v jeho pojetí poněkud scházela. Srovnám-li jeho interpretaci například s Angelou Hewitt nebo Andrásem Schiffem, coby vyloženě Bachovskými interprety. Čeho bylo dle mého názoru naopak příliš, byla dynamika. Blechacz vládne skvělou úhozovou technikou, která mu umožňuje přesvědčivě hrát i nejjemnější pianissima. Otázkou však je, jak moc toto dynamické spektrum rozevírat právě v Bachově díle a v rámci polyfonního přediva.

Posluchač: Bacha hrál skvěle, technicky bezvadně, s velkým množstvím barev a nuancí. Zvýrazňoval vždy vedoucí linku, takže posluchač věděl, kam zaměřit i v komplikované polyfonii svou pozornost. Vedení melodie v pomalých úsecích – například v Sinfonii nebo Sarabandě – bylo velmi působivé a dojemné. Rozhodně to byl Bach živý a emocionální.

Kritik: Právě zvýrazňování jednotlivých linek v polyfonním předivu mohlo místy působit až přehnaně návodně. Jako by interpret důvěřoval publiku tak málo, že ho musel navádět: teď poslouchej levou ruku, teď pravou, tady má hlavní téma alt, tady bas… Dynamická vzdálenost mezi „vedoucím“ hlasem a hlasy vedlejšími mnohdy znemožňovala polyfonii ve své komplexnosti sledovat, neboť „druhořadé“ hlasy byly často tak jemné, že se staly opravdu jen doprovodem. Ale zrovna u Bacha se mnohdy to zajímavější odehrává právě v těchto hlasech, i když v jiném hlase zaznívá téma. Navíc, tento princip klavírista uplatňoval prakticky v průběhu celé skladby, což se poněkud oposlouchalo.

Posluchač: Bylo zajímavé, že při repeticích vždy zvýrazňoval trochu jiné melodické linky. Poprvé byla výraznější melodie v pravé ruce, podruhé pak spíše v levé. Někdy také změnil při repetici dynamiku, takže co poprvé zaznělo silně, bylo podruhé tiché.

Kritik: Tento způsob práce s polyfonií je u mnoha interpretů zažitý. Otázkou je, zda neexistují i jiné možnosti, jak repetice ozvláštnit. Původní tradice byla spíše ornamentická, kdy interpreti dozdobovali hudbu při opakováních. Tento princip Blechacz uplatňoval minimálně, což je škoda, neboť při jeho technických schopnostech, kdy mu veškeré ozdoby předepsané už od Bacha samotného vycházely bezvadně, by mohla skladba vyloženě rozkvést. Blechacz oproti tomu zvolil až na výjimky takřka schematický postup – poprvé více pravá ruka, podruhé levá, nebo prima volta forte, seconda volta piano.

Posluchač: Tempa v závěrečných dvou částech Rondeau a Capriccio byla omračující. Přesnost, s jakou se vyrovnával s technickými záludnostmi a skoky v těchto dvou částech, je rozhodně výjimečná.

Kritik: Otázka temp je nasnadě. Právě Rondeau jako by tempově nebylo zcela stabilní a mírně zrychlovalo. Rovněž prudký dynamický zvrat v rámci úvodní fráze a každého jejího opakování může být diskutabilní. V závěrečném Capricciu už možná tempo trochu komplikovalo srozumitelnost v rychlých šestnáctinových figurách. Navíc, pocitově byla občas zdvihová osminová nota vždy o chlup zkrácena a následující tón o kvartu výš tak přicházel o vlásek dříve. Tím trochu utrpěla právě tanečnost této virtuózní závěrečné části, která vyznívala lehce nervózně.

Posluchač: Rozhodně dobře připravil půdu pro nadcházející Beethovenovu Sonátu c moll op. 10 č. 1. Ta navázala svou dramatičností perfektně na Bachovu Partitu.

Kritik: Beethoven v Blechaczově podání vyzněl výrazně přesvědčivěji. Snad i jakási stylovost a prudké kontrasty dynamik jsou zde na místě. Jistou pochybnost jsem měl ohledně tempa první věty, které bylo na můj vkus až příliš rychlé. Šestnáctinové noty v tečkovaném rytmu vzestupného akordického rozkladu mírně zanikaly, což téma lehce deformovalo. Kvůli tomu nefungovala vazba mezi první a druhou větou, kde se právě až monotematické odkazy na první větu objevují.

Posluchač: Druhá věta vyzněla obzvlášť citlivě. Blechacz dokázal upoutat pozornost jemnou a lyricky vedenou melodií, nádherným skvěle kontrolovaným úhozem. Dobře zde působily i prudké vpády v silnější dynamice, tolik charakteristické pro Beethovena.

Kritik: Volnou větu pojal Blechacz snivě a romanticky. V některých místech bych si přál trochu více pozornosti věnované i kontrapunktujícím linkám, které jsou zrovna zde velmi zajímavé. Pokud bych se přeci jen měl nad něčím zamyslet, je to charakter rychlých běhů, které se zde objevují – skoro jako předzvěst podobných prvků v Chopinovi. A v tom je možná právě rozpor – nehrál je Blechacz už příliš rubatově, příliš chopinovsky?

Posluchač: Ve třetí větě opět přesvědčil o svých technických kvalitách. Tempo bylo skutečně brilantní, výrazem a dynamikou zcela naplnil charakter této dramatické věty, i když zůstával vždy úhozově kultivovaný.

Kritik: Právě u třetí věty by mohl pozorný posluchač poukázat na tempový rozpor: měla-li první věta být Allegro molto e con brio, pak Prestissimo této závěrečné věty by mělo být ještě rychlejší. Což ale vlastně nebylo a bylo tomu možná spíše naopak. Tím nechci říct, že by měla být závěrečná věta ještě rychlejší (i když bych se nedivil, kdyby ji Blechacz zvládl i tak zahrát), spíše tím obhajuji svou tezi o poněkud nadsazeném tempu věty první. Celkově však byla Beethovenova Sonáta zahrána velmi přehledně a působivě. Blechacz umí budovat kontrasty, které jsou pro období klasicismu zásadní. V dalším Beethovenově díle, 32 variacích c moll WoO 80, to jen potvrdil.

Že Beethoven klade velké nároky na interprety, není žádným tajemstvím. V těchto variacích to platí nadmíru. Nejen, že jsou náročné technicky, ale právě struktura vycházející jen z osmitaktového tématu vyžaduje od interpreta střihové změny nálad a charakterů, avšak při zachování stejného tempa. V těchto variacích totiž Beethoven tempa nikde nemění – je proto na interpretovi, jak k této skutečnosti přistoupí. Blechacz tempa lehce měnil, ale k zásadním výkyvům, které znám z jiných interpretací, nedošlo. Po technické stránce nebylo Blechaczovi skutečně co vytknout. Charaktery jednotlivých variací i výstavba celého cyklu určitě přispěly ke skvělému vyznění díla, i když snad místy mohlo být trochu emocionálněji podané. Malinko více bych si přál slyšet dvojhlas v XVII. variaci, klavírista opět věnoval hlavní pozornost pouze jedné melodické lince. Snad jsem čekal i trochu bouřlivější „beethovenštější“ vyvrcholení stupnicových běhů v Codě, respektive rozsáhlé XXXII. variaci, avšak to je opravdu jen otázka pojetí.

Posluchač: Variace jsem vnímal jako smysluplnou tečku za první polovinou koncertu. Blechacz rozhodně předvedl brilanci a širokou dynamickou paletu. Jeho Beethoven si rozhodně zasloužil dlouhotrvající potlesk publika.

Kritik: Druhou polovinu koncertu zahájilo dílo Césara Francka Preludium, fuga a variace. Klavírista jenom potvrdil, že romantický repertoár je mu skutečně nejbližší. Toto dílo je původně určeno pro varhany a patří k základnímu repertoáru tohoto nástroje. V klavírní verzi – z programu bohužel nebylo zřejmé, zda se jedná o vlastní Blechaczovu transkripci, nebo jinou – vyznívá poněkud odlišně, i když stále velmi zajímavě. Právě možnost pedalizace výrazně změní charakter především v preludiu. Blechaczovo introvertní pojetí bylo nadmíru působivé hned od prvních tónů. Po krátké chorální spojce nastupuje fuga, která mi přišla emocionálně slabší ve srovnání s melodickými krajními částmi. Následující variace pak uvádí opět téma preludia s mírně změněnými doprovodnými hlasy. Pokud bylo něco zarážející, pak opakované „zpožďování“ vrcholových tónů melodie, které bylo opět provedeno velmi schematicky a pokaždé prakticky stejně, což mi přišlo líto – věděl jsem, že při dalším opakování opět klavírista na vrcholový tón „počká“. Zmizel okamžik napětí a překvapení.

Posluchač: Franckovou dílo vyznělo jako modlitba. Pokud některé z děl koncertu souznělo s atmosférou, kterou chtěl klavírista navodit úvodním proslovem, jímž chtěl koncert pojmout jako modlitbu za dění na Ukrajině, bylo to právě toto. Snivou a posmutnělou atmosféru tklivé kontemplativní melodie vystihl Blechacz nadmíru citlivě. Dynamicky se držel spíše v nižší poloze a donutil tak posluchače vposlouchat se a zamyslet nad sebou samými.

Kritik: Závěr koncertu patřil Fryderyku Chopinovi a konkrétně jeho Třetí sonátě h moll op. 58. Zásadní dílo klavírního repertoáru, které známe z interpretací v podstatě všech velkých klavíristů. Blechacz ho provádí často, uspěl s ním i na Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 2005. Hned zkraje mě překvapilo poměrně svěží tempo, které není zcela obvyklé. Přeci jen předpis zní Allegro maestoso. Onen majestátní přístup možná mohl být patrný o něco víc. Nicméně bylo zřejmé, že Chopin je Blechaczovi skutečně blízký. Srovnám-li však jeho pojetí této sonáty na soutěži před sedmnácti lety a nyní, mám pocit, jako by ho už bavila o něco méně. Zaujetí pro detaily, kterými tenkrát upoutal pozornost, nyní poněkud scházelo. Těžko říct, jestli k tomu přispěla i akustika Rudolfina ve spojení s rychlým tempem, nebo už hraje skladbu tak dlouho, že v ní nic nového nenachází. To se nejvíce asi projevilo ve druhé – scherzové větě, kde právě rychlé sledy šestnáctinových běhů mohly znít až nepřehledně. Nejpůsobivější byla pro mě třetí věta, kterou Blechacz zahrál v improvizačním duchu a skutečně vyvolával dojem, jako by skladbu „tvořil“ tady a teď. Finále pak už představovalo očekávanou dramatickou a technicky brilantní tečku za celým večerem, který posluchači ocenili potleskem ve stoje.

Posluchač: Chopinova sonáta byla zahrána krásně. Je obdivuhodné, že někdo zvládá hrát tak rychle a s takovým nadhledem. Standing-ovation bylo zcela zasloužené a dva přídavky – Chopinův Valčík cis moll op. 64 č. 2 a Preludium A dur op. 28 č. 7 – jenom potvrdily klavíristovy kvality.

——-

Sobotní koncert ve mně vyvolal spoustu otázek, na některé jsem odpověď našel, na jiné je stále hledám. Je zcela evidentní, že Rafał Blechacz patří ke špičkovým světovým klavíristům a podat takový výkon rozhodně každý nezvládne. Zvláštní se však může jevit vývoj, který ve své interpretaci naznal. Od velmi na detaily zaměřeného klavíristy, s velkým smyslem pro výstavbu a frázování, jemné nuance a drobnokresbu, jsme mohli slyšet spíše schematická řešení, která po určité chvíli mohla přestat překvapovat a vlastně i bavit. Bylo zjevné, že Blechacz jde hlavně po vůdčí melodii – napříč styly a díly – a značně upozaďuje doprovodné linie. Na druhé straně volí spíše rychlejší tempa, která místy mohou detailní fokus i znemožňovat. Z koncertu jsem rozhodně neodcházel bez hlubokého zážitku – v mnoha ohledech výjimečného a s mnoha podněty k zamyšlení. A tak to ve své podstatě má být!

Foto: Ilustrační – Fb Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a Fb Rafała Blechacza