„Je vždy vzrušující vidět díla optikou nového nástroje, nové akustiky a nového estetického prostředí.“

„Smyslem takových varhan není velikost a síla, ale barva a jemnost.“

„Spojené státy mají velmi zvláštní sbírku historických varhan, která sahá až do osmnáctého století.“

V neděli 8. října uzavře letošní program třetího ročníku festivalu Varhanní Vysočina americký sólista Nathan Laube. V kostele sv. Martina v Třebíči zahraje skladby ve spektru sahajícím od Georga Muffata po Petra Ebena. Festival vznikl v roce 2021 z iniciativy varhaníků Alfreda Habermanna a Lukáše Dvořáka, studentů Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze, kteří pocházejí z Vysočiny. Pořádající spolek Život pro varhany se vedle prezentace varhan a varhanní hudby zaměřuje také na získávání finančních prostředků na opravu varhan v regionu. Varhaník Laube se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vyjadřuje k rozdílům ve výuce na školách a na masterclassech, ale hlavně se zamýšlí nad pojmem historické varhany a poskytuje zajímavý vhled do odkazu varhanářského umění minulosti ve Spojených státech.

Připravujete svůj recitál, ale také masterclass s vystoupením jeho účastníků. Jde o dvě repertoárově zcela odlišné události?

Udělat podobnou kombinaci masterclass a recitálu je vždy příjemný zážitek – protože každé z toho od nás vyžaduje jiný soubor dovedností. V masterclass musíme diskutovat o všech podstatných parametrech interpretace a o historickém kontextu, tedy o věcech, které oživují hudební skladby, o věcech, které přenášejí noty „mimo stránku“ a „dávají smysl abstrakci“. Je výsadou zkoumat se studenty každé jednotlivé dílo a vnášet do partitury co největší jasnost, a to jak ve smyslu hudební architektury, tak i v jejím jedinečném výrazu a drobných detailech. U každého jednotlivého studenta vidíte kus jinak, s jistou svěžestí a pocitem „nového objevu.“ Věřím, že jak ve výuce, tak při provedení bychom měli usilovat nikoli o vytvoření „pevného výkonu“, ale být otevřený novým nápadům, perspektivám a možným významům. Jsem nadšený, když slyším, jak se nápady studentů a připravené interpretace mohou vyvíjet (a nebo ne!) prostřednictvím našich diskusí. Pro můj vlastní recitál v Třebíči si myslím, že platí to samé: je vždy vzrušující vidět díla optikou nového nástroje, nové akustiky a nového estetického prostředí. Tímto způsobem i ten nejzkušenější interpret neustále přetváří partituru v nové situaci, pokud je otevřen tomu, co je nástroj ochoten sdělit! Pro mě je to bezpochyby jedna z největších radostí koncertního varhaníka – nikdy nemůžete stagnovat.

Pracujete takhle s mladými lidmi, mimo školy, často?

Kromě pravidelné výuky na různých konzervatořích – Eastman School of Music, Royal Birmingham Conservatoire, Stuttgart Musikhochschule – mě vždy baví tyto „akademické“ situace, protože je to krátké, intenzivní období, zkoumání prostřednictvím maximálního sdílení nápadů. Máte jen dva až tři dny na to, abyste se pokusili sdělit své „zásadní a základní hodnoty“ jako interpret, a to prostřednictvím pár skladeb v repertoáru. V prostředí konzervatoře máte mnoho let na to, abyste pracovali se studentem a rozvíjeli toto porozumění a společně žili s hudbou. Takže v tomto „zrychleném kontextu“ musíte mít opravdu jasno, abyste co nejefektivněji vyjádřili nejdůležitější pojmy. A myslím, že je úžasné, že ostatní studenti mohou pozorovat lekce ostatních – nejen, že si zažijí víc repertoáru, ale mají šanci také vidět, jak mohou ostatní studenti vynikat, nebo bojovat podobným nebo odlišným způsobem. Je to cenná „lidská“ zkušenost učení – nejen hudební!

Jaké máte dojmy z možnosti kontaktů s tolika historickými nástroji v Evropě, což – zdá se – není tak často možné ve Spojených státech…

„Historický“, to je často problematická konotace, protože koneckonců všechny varhany jsou technicky „historické“. Jakmile byly postaveny, odpovídají určitému okamžiku v historii, ať už je to rok 1623, nebo 2023. Vždyť varhany v Evropě z dvacátých až šedesátých let dvacátého století jsou dnes už opravdu považovány za historické nástroje, a to pro svou významnou kulturní hodnotu a vazbu na určité hudebníky či repertoár – a možná i proto, že už dnes jsou mnohé z nich v ohrožení… Někdy asi musí být něco „v nebezpečí“, abychom si uvědomili hodnotu té věci! Domnívám se, že oslavovat by se nicméně nemělo stáří nástroje, ale jeho kvalita a to, co nás má ten nástroj naučit o své době a o hudbě na něj hrané (nebo na něm improvizované). Mnoho důležitých a mimořádně krásných varhan z devatenáctého a dvacátého století (s jasnými vazbami na důležité repertoáry a hudebníky) bylo v minulém století změněno nebo zničeno kvůli zúžené představě, že „historické“ varhany jsou ty, které byly postaveny někdy mezi roky 1500 až 1800, a že starší nástroje by měly mít jaksi větší hodnotu než ty, které jsou stářím bližší naší době. To byla mentalita, která byla do značné míry spojena s reformou z dvacátých let – s reakčním hnutím namířeným proti „dekadenci“ pozdně romantických varhan, doufajícím, že se podaří vrátit varhany zpět k ideálům předprůmyslové Evropy. Jsem rád, že dnes existuje širší představa nebo nová definice toho, co by „historické“ varhany skutečně měly být: nástroj velké hodnoty a kvality z daného historického období. Cítím se velmi šťastný, že každý rok odehraju v Evropě nějakých pětadvacet až pětatřicet koncertů na většinou velmi kvalitní nástroje postavené v letech 1600 až 2000, z nichž každý má svůj jedinečný příběh o našem neuvěřitelném varhanním repertoáru. Často jsou to ty nejmenší varhany v malých vesničkách, které se nás dotýkají ještě víc než ty nejslavnější gigantické varhany ve slavných katedrálách. Tohle povědomí a velmi široké zkušenosti s nástroji z tolika staletí v tolika zemích mě určitě formovaly jako interpreta, velmi se zajímajícího o takové nástroje, které inspirovaly nějaký repertoár.

Jaké a kde jsou vlastně nejstarší varhany ve Spojených státech? A jsou památkově chráněné?

Samotné Spojené státy mají velmi zvláštní sbírku historických varhan, která sahá až do osmnáctého století, do časů koloniální Ameriky. Existovalo několik odlišných škol: moravská (pensylvánská) škola a školy patřící k Nové Anglii a k New Yorku. A tady můžete vidět speciální odkaz na dnešní Českou republiku. Ve dvacátých a třicátých letech osmnáctého století nastal velký exodus rodin z Čech a Moravy do Saska, odkud mnozí pokračovali do Pensylvánie – samozřejmě to bylo dlouho předtím, než šlo o „Spojené státy americké“. David Tannenberg (který žil v letech 1728 až 1804) tam postavil řadu nástrojů, z nichž mnohé se dochovaly dodnes. Mají mnoho rysů shodných s pozdně barokními varhanami v Sasku, Slezsku a na Moravě. Jeho studenti pokračovali v tomto stylu v Pensylvánii až do poloviny devatenáctého století. V Nové Anglii se kolem Bostonu objevila škola, která přinesla do Ameriky barokní anglické varhany – typ nástroje, který by znal Händel. Existovaly dokonce varhany skutečně dovezené z Londýna (Snetzler a tak dále), ale také varhany americké výroby v tomto stylu. Tyto stylistické myšlenky pokračovaly bez přerušení až do devatenáctého století, než se ve třicátých a čtyřicátých letech objevil zřetelně anglo-americký styl. Totéž platilo široce v New Yorku… Stále výraznějšími se stávaly v polovině devatenáctého století německé vlivy, když Američané cestovali do Berlína, Mnichova a Lipska za studiem. Ale stejně jako samotná země, jsou i varhany především zajímavou směsí mnoha národních historických stylů pocházejících z různých populací přistěhovalců. Vrcholem amerického varhanářství byly jistě roky 1875 až 1935, kdy byly postaveny pozoruhodné romantické a symfonické nástroje, které chválili a obdivovali všichni velcí virtuosové té doby, zejména Alexandre Guilmant, Louis Vierne a Marcel Dupré. Louis Vierne si přál, aby slavné varhany Cavaillé-Coll z Notre-Dame v Paříži přestavěl bostonský varhanář Ernest Martin Skinner, ale asi je štěstí, že na to ve dvacátých letech neměli peníze! Dnes, díky Organ Historical Society a mnoha snahám o uchování, je mnoho z těchto nástrojů klasifikováno.

Podílel jste se na pravidelném hraní na Wanamaker Organ v historickém obchodním domě ve Filadelfii… Slyšel jsem je: nádherný zvuk, zajímavé a jedinečné místo pro varhany vůbec… Jaký je váš názor?

Je to skutečně pozoruhodný a jedinečný nástroj – dokonalý příklad historických varhan, které odrážejí „pozlacený věk“ Ameriky po přelomu století. Díky tomuto nástroji jsem byl fascinován ‚orchestrálním‘ varhanním zvukem a začal jsem dělat transkripce orchestrálních děl pro varhany. Varhany se chovají a zní téměř jako celý symfonický orchestr, přičemž velká část nástroje je věnována zvukovosti „orchestrálních smyčců“. To vytváří jedinečný zvuk mezi všemi píšťalovými varhanami a odráží tuto specialitu amerických varhanářů imitující orchestrální nástroje s nezvyklou věrností. Pro mě je také důležité pochopit, že smyslem takových varhan není velikost a síla, ale barva a jemnost. Není to nějak zvlášť hlasitý nástroj, ale nekonečná „malířská paleta“ pro kaleidoskop barev…! Člověk proto musí vždy uvažovat jako orchestrální dirigent, který vyvažuje svůj orchestr.

Jak silné jsou vaše vazby na Německo a německou hudbu?

Řekl bych, že německý repertoár je a vždy byl středem mého hudebního života. Hudba od Bruhnse, Buxtehudeho (no, dobře, ten byl Dán…), od Bacha, Mendelssohna, Wagnera, Liszta, Reubkeho, Brahmse a tak dále, je repertoárem, který mě nejvíc obohacuje, pro studium i pro provádění. Jde o repertoár bez rychlých a snadných odpovědí a myslím, že interpretační „problémy“ (pokud je tak lze nazvat) mě na této literatuře skutečně přitahují. Jsem také nadšený pro stavbu varhan v Německu zhruba mezi roky 1600 až 1930, což samozřejmě zahrnuje i stavitele, jako je Michael Engler, který působil v dnešních Čechách a Polsku. Možná se tak částečně vracím ke svým slovinským, chorvatským a českým kořenům a mé spíše eurocentrické rodině. Studoval jsem ve Francii i v Německu, ale období studia ve Stuttgartu bych pro sebe jako pro interpreta považoval za jedno z nejvíce transformujících. V letech 2020 až 2022 jsem tam nakonec učil, což pro mě i přes výzvy pandemické éry bylo velmi obohacující období.

Máte nějaké pravidelné místo, mám na mysli v kostele, kde hrajete při bohoslužbách, kde cvičíte…?

Od roku 2013 nemám pravidelnou církevní funkci, protože každý rok absolvuji nějakých padesát až šedesát koncertů, většinou o víkendech, což mi téměř znemožňuje jakoukoli církevní práci. Předtím jsem působil v americké episkopální katedrále Nejsvětější Trojice v Paříži, kde byl fantastický profesionální sbor a velmi rozvinutý hudební program, a také jsem měl větší pozice poblíž Filadelfie. Velmi mi to chybí, ale na druhou stranu jsem velmi vděčný za kariéru výkonného umělce, která mě zavedla už do řady zemí po celém světě. Ale učím aspoň dovednosti ve hře při liturgii své studenty na Eastman Music School.

Co budete hrát v Třebíči, čím je pro vás program speciální?

Jako vždy se těším, že pro sebe mohu objevit nový nástroj. Uvidím, jak program z děl od Muffata, Buxtehudeho, Bacha, Mendelssohna a Ebena ožije těmito jedinečnými zvuky. Vždy jsem byl velkým fanouškem hudby Georga Muffata – skladatele, který kdysi působil také v Praze – a tak se těším, až se podělím o jeho skutečně pozoruhodnou Toccatu VII, kterou program otevřu. Je to – před neuvěřitelnými Bachovými příspěvky k psaní fug – jistě jedno z nejsložitějších děl období baroka. The Mendelssohn Variations Serieuses je mým vlastním přepisem jeho slavného klavírního díla z roku 1841. Doufám, že si užijeme jednotlivá zastavení v hluboce intimním díle, které vyžaduje silné ovládání rozsáhlé hudební architektury, ale také dává čas užít si krásu a expresivitu „krátkého okamžiku“. Hudbu Petra Ebena jsem vždy obdivoval a Finále z jeho Nedělní hudby patří k nejlepším varhanním dílům dvacátého století – vždy mě dojme a ohromí citace Salve Regina na závěr díla.

Přináší hra na staré a menší nástroje nějaká nepříjemná omezení?

Odvažuji se tvrdit, že všechno velké umění bylo vytvořeno v rámci určitých omezení, takže raději vidím „omezení“ jako příležitosti. Velikost a krása mají pro mě jen zřídka něco společného, ale často jsou to ta nejmenší gesta, která zanechají nejtrvalejší dojem. Jednoduše řečeno, mnoho skvělých umělců vždy dokázalo vytvořit něco intenzivního, něco se silným sdělením, ať už měli k dispozici rámec malý nebo velký…

Je vaše současná cesta, „výlet“ do České republiky, výjimečný, vzácný?

Dosavadní cesty do České republiky mě vždy bavily, hrál jsem dvakrát v Olomouci a také ve Valašském Meziříčí a nyní v Humpolci a Třebíči… Vždy věřím, že není lepší způsob, jak poznat nějakou zemi, než navštívit menší města a vesnice. Praha je samozřejmě výjimečné město, které jsem si jako turista velmi užil, a doufám, že tam někdy také objevím nějaké nástroje, ale každý zážitek je odměnou. A každý koncert, ať už ve slavné síni, nebo v malém vesnickém kostele, je příležitostí podělit se o náš skvělý varhanní repertoár s novými ušima – a to je pro mě velmi důležité. Je mi velkým potěšením vidět mého bývalého studenta ze Stuttgartu Fredyho Habermanna, který s Lukášem Dvořákem zorganizoval tento nádherný festival. Tyto osobní vztahy jsou také velmi cenné. Jsem nadšený a šťastný, když vidím, jak velké iniciativy tito mladí hudebníci podnikají. Přiblížit varhanní umění veřejnosti! Gratuluji jim a všem zúčastněným.

Jak jste se s Fredym Habermannem dostal do kontaktu?

S Fredym jsem se poprvé setkal po koncertě, který jsem odehrál v roce 2021 v Olomouci v katedrále, na nádherné Riegrovy varhany z devatenáctého století. Nesmírně mě okouzlilo město, varhany, budova… a pak všichni lidé, které jsem tam potkal, včetně Fredyho. Byla jsem pak šťasten, že jsem ho mohl přivítat ve své třídě ve Stuttgartu na výměnném pobytu Erasmus, a bylo mi velkým potěšením s ním po dobu jednoho roku pracovat. Od samého začátku byl nadaným, nadšeným a vždy laskavým a otevřeným studentem a jsem rád, že se mu daří ve všech jeho aktivitách!

————

Nathan Laube (1988) je počítán mezi nejlepší americké varhaníky současnosti. Ve dnech 5. až 7. října vede v rámci festivalu Varhanní Vysočina mistrovské kurzy pro studenty konzervatoří a vysokých uměleckých škol. Na závěr se všichni představí na společném koncertě 7. října od 16 hodin v humpoleckém kostele sv. Mikuláše. Sólový recitál Nathana Laubeho je na programu o den později, 8. října od 16 hodin v kostele sv. Martina v Třebíči. Nabídne skladby Johanna Sebastiana Bacha, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Petra Ebena a celý festival uzavře.

Foto: Facebook / Varhanní Vysočina, Facebook A. Habermanna, Facebook / TLO, Moravská filharmonie Olomouc