„Večer zahájil virtuózním Preludiem a fugou D dur mladého Johanna Sebastiana Bacha.“

„Preludium a fuga g moll č. 3, op. 7 patří k tomu nejnáročnějšímu repertoáru. Marcel Dupré ji zkomponoval ještě za studií.“

„Jako přídavek zahrál Händelův Příjezd královny ze Sáby, slavnou a efektní transkripci.“

Svatovítské varhanní večery, mezinárodní festival v pražské katedrále svatého Víta, letošní rok vstoupily do jubilejního desátého ročníku. Minulý rok se festival nekonal z důvodu nejistoty ohledně vládních restrikcí souvisejících s koronavirovou pandemií. Ta také způsobila, že nové varhany od Gerharda Grenzinga stále nejsou instalované a hlavní kůr pořád zeje prázdnotou. Nadále se hraje na romantické varhany postavené na boční kruchtě v roce 1932 kutnohorskou firmou Mölzer. Na třetím koncertu se představil vynikající varhaník Reinhard Seeliger. Hrál skladby známé technickou náročností, na závěr zařadil přednesový symfonický kus. Jednalo se o první vysloveně sólový recitál tohoto ročníku, na předcházejícím koncertu výrazně participoval Pražský katedrální sbor. Třináctý červencový večer se těšil dobré účasti hudbymilovného publika.

První, co návštěvníka mohlo ten večer upoutat, byl krásný festivalový katalog tmavě modré barvy a nového grafického ztvárnění. Předešlé ročníky je takové neměly ‒ vždy se rozdávaly programy na každý večer zvlášť s průvodním slovem o skladbách z pera daného interpreta. V úvodním slovu návštěvníky přivítal kardinál Dominik Duka a připomněl letošní výročí významných českých hudebních skladatelů Františka Xavera Brixiho a Antonína Dvořáka i slavného trumpetisty Miroslava Kejmara, jemuž byl věnován první večer.

Reinhard Seeliger, durynský rodák, působil na Vysoké škole evangelické chrámové hudby ve Zhořelci jako docent a později dokonce i jako rektor. Ve stejném městě je i kantorem a varhaníkem v kostele svatých Petra a Pavla. Má bohatou koncertní činnost, natáčí pro rozhlas, televizi i na CD. Od roku 1996 vede sbor Bachchor a organizuje Görlitzer Bachwochen. Stojí za zmínku, že se zúčastnil interpretačních kurzů v Praze, které vedl Milan Šlechta, někdejší pedagog varhanní hry na AMU v Praze.

Večer zahájil virtuózním Preludiem a fugou D dur mladého Johanna Sebastiana Bacha. Preludium začíná vzestupnou stupnicí v pedále, po manuálových fanfárách následují i pedálové lomené akordické rozklady. Zdánlivě může úvod této skladby připomínat technické cvičení, které se však v následujících dílech geniálně rozvede až do akordického pléna. Seeliger zvolil rychlé tempo dobře přiléhající k náplni skladby. Místy však hrál tak rychle a krátce, že se některé tóny ani nestačily ozvat, což byla škoda. Je samozřejmé, že hra tohoto repertoáru není na Melzerovy romantické varhany s pneumatickou trakturou vůbec jednoduchá. Perlivou fugu podal přesvědčivě, přičemž ji hrál celou dobu na hlavní manuál, takzvaná manuálová echa neuskutečňoval. Až v samém závěru zesílil registraci přidáním Bombardy do pedálu a dalších rejstříků do manuálu.

Dále zařadil Bachovu Triovou sonátu Es dur, další virtuózní skladbu, se kterou se moc často na koncertech nesetkáváme. Triové sonáty totiž kladou na varhaníka značné technické nároky, jsou něčím jako Chopinovy či Lisztovy etudy pro klavíristy. Celkově vyzněla ještě lépe než předchozí dílo. První větu předvedl ve svěžím tempu a dobře se mu dařilo jemné barokní zdobení. V pomalé větě, sicilianě, užil i tremolo, čímž ukázal další možnosti nástroje. V závěrečném Allegru oba díly opakoval a opět nápaditě narejstříkoval. Celá sonáta plynula chrámovým prostorem jakoby samozřejmě, nevázaně. Jednotlivé hlasy se vzájemně proplétaly a doplňovaly.

Preludium a fuga g moll č. 3, op. 7 patří k tomu nejnáročnějšímu repertoáru. Marcel Dupré ji zkomponoval ještě za studií, přičemž preludium je zajímavé tím, že obsahuje ve druhé půli v pedále tříhlasé akordy i septakordy v obratech, což budí obdiv dodnes. Perlivé sextoly ztvárnil Seeliger brilantně, i když se občas trochu ztrácel. Zmíněné pedálové akordy hrál pouze na pedálovou spojku, čímž trochu zvukově zanikaly. Fugu zahájil bez skrupulí v ohnivě rychlém tempu, ve kterém směřoval až k závěrečným kadenčním akordům.

Čtvrtou sonátu zkomponoval Felix Mendelssohn-Bartholdy pro své koncertní cesty po Anglii, byl totiž i zdatným varhaníkem. Jedná se opět o technicky náročné dílo, začíná energickou a brilantní toccatou, kterou interpret tempově nepřeháněl, čímž naopak mohla vyniknout zpěvná pedálová sóla. V pomalých středních větách se ukázal jako hudebník s citem pro romantické fráze a jejich oddělování. Jejich zpěvné motivy hrál na jemné jazykové rejstříky. Poslední větu sonáty předvedl na dosud nejsilnější zvuk a zaměřil se hlavně na její virtuózní vyznění.

Na závěr zařadil Seeliger Velký symfonický kus Césara Francka. Rozsáhlé jednověté dílo, vnitřně však členěné na kratší díly, v nichž můžeme spatřovat obrys symfonie s pomalým úvodem, rychlou první větou, spojovacím dílem, zpěvnou větou a rychlou závěrečnou částí s fugatem. Opět ji přednesl velmi přesvědčivě a ukázalo se, že má cit nejen pro vedení fráze, ale i pro vystižení tektoniky díla a barevné rejstříkové odstíny. Předvedl mnoho krásných barev Melzerova nástroje a tempa rychlých dílů nepřeháněl, čímž mohla vyniknout jejich zpěvnost. Škoda jen, že jazykové rejstříky nebyly řádně naladěné, což se projevilo především v této skladbě, která je na nich bytostně postavená. Pro varhaníka je vždy otázkou, jestli má hrát na nenaladěný předepsaný jazykový rejstřík – nebo jej radši nepoužít?

Seeliger ukázal, že je nejen technicky zdatný hráč, ale že má cit i pro hudbu romantismu. Jako přídavek zahrál Händelův Příjezd královny ze Sáby, slavnou a efektní transkripci. Na následujícím večeru zahraje slovenský varhaník Ján Vladimír Michalko a na závěrečném česká interpretka Daniela Valtová Kosinová.

Foto: archiv festivalu