„Brněnská dramaturgie se zaměřila na vývoj valčíku a na souvislosti, které se nabízejí.“

„Valčík ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče má eleganci a sladkost melodie, ale čiší z něj smutek a zoufalství.

„Dirigent se dostal do euforie, komunikoval nadšeně jak s orchestrem, tak s publikem.“

Novoroční koncerty jsou v Brně tradicí už od založení filharmonie v roce 1956, nejstarší generace si ještě pamatuje každoroční Slovanské tance Antonína Dvořáka. Dramaturgie se postupně vyvíjela podle libosti dirigentů. Letos připomenula nadcházející narozeniny Johanna Strausse mladšího. Srovnávání koncertu Filharmonie Brno, který se uskutečnil večer 1. ledna v Janáčkově divadle, s novoročním koncertem Vídeňských filharmoniků, který se koná každoročně první den roku kolem poledne, bylo tedy přirozené.

Zatímco Vídeňské filharmoniky letos dirigoval již poněkolikáté Riccardo Muti, brněnská filharmonie si pozvala dvaaosmdesátiletého, tedy zhruba stejně starého dirigenta Michela Tabachnika. Oba jsou mezinárodně uznávanými osobnostmi, i když na poněkud jiné osobnostní úrovni. Novoroční koncerty si užívali, Michel Tabachnik to ale dával více najevo. Koncerty měly i poněkud odlišnou dramaturgickou linii – vídeňský koncert se odvíjel klasicky pouze z děl straussovské dynastie, prokládaný baletními čísly, brněnská dramaturgie se zaměřila na historický vývoj valčíku a na souvislosti, které se nabízejí. Zazněly tedy nejen valčíky Johanna Strausse mladšího, ale také skladby skladatelů, kteří tuto formu tance dokázali významově přetvořit. 

Úvod byl nekompromisní, až agresivní. Předehra k operetě Netopýr Johanna Strausse mladšího vpadla do hlediště Janáčkova divadla s vervou a ve fortissimu. A hned dala najevo, že vídeňské valčíky v tomto podání nebudou opájet rafinovaností, ale oslovovat přímo. Mohla za to jistě také akustika Janáčkova divadla, že se ztrácela barvitost instrumentace a zvuk orchestru zněl poněkud ploše. Snad je to i tím, že se postupně vytratil smysl dirigentů pro vídeňské finesy, pro zastavení, odtahy a ritardanda, následovaná náhlými dynamickými echy, tak, jak to uměli ještě vídeňští odchovanci, jako byli v Brně například operetní dirigent Emanuel Punčochář či Arnošt Moulík. Vše vynahradila explozivnost rytmu a údernost podání; hudebníci si ale melodickou a chytlavou hudbu užívali. 

Pochod brněnské národní gardy, op. 58, který zazněl vzápětí, je rovněž dílem Johanna Strausse juniora a byl připomínkou brněnské historie v roce 1848, kdy Národní gardou se stal Brněnský městský střelecký sbor, který působí v Brně jako historická jednotka dodnes. Tento pochod má spíše historickou hodnotu a byl jistou dramaturgickou raritou na programu. 

Propojení Brna a Vídně se nejlépe podařilo uvedením skladby brněnského rodáka, kterým byl Erich Wolfgang Korngold. V Brně sice prožil jen útlé dětství, ale město se k němu hlásí. Geschichten von Strauss, op. 21 (Straussovy povídky) autor napsal pro klavír, v popisovaný večer ale zazněly v aranži Franze Koprivy v podání symfonického orchestru. Půvabná a nápaditá směs Straussových valčíků se prolínala a vzbuzovala úsměv.

Richard Strauss nepatří do vídeňského klanu valčíkového krále, ale dokázal ve svých dílech taneční formu mistrně využít pro líčení psychologie operních postav. Valčík tu není jen lehkou zábavou, ale v opeře Rosenkavalier, op. 58 dokáže líbezně vylíčit pokrytectví a jedovatost vztahů postav. Orchestru se podařilo vyjádřit sladkobolnost kantilény, nicméně zatěžkanému legatu chyběla vzletnost. Sentimentalitu vídeňského valčíku protrhla Studentská polka, op. 263, která běžela s odpichem, lehkostí a vzdorem mládí. Valčík Na Labi, op. 477 naopak oplýval zvukomalbou, kde se prosazovaly sólově dřevěné dechové nástroje spolu s lesními rohy, i když střední část hraná smyčci působila poněkud monotónně, snad pro převládající fortissimo. Na závěr první poloviny večera zazněl pochod Indigo, op. 349, který připomněl stejnojmennou Straussovu operetu. 

Druhou polovinu večera zahájil Císařský valčík, op. 437 Johanna Strausse juniora a byla v něm nejprve náležitá noblesa a vzdušnost houslí, vedených Marií Petříkovou, aby se posléze vzepjal do fortissima a evokoval spíš razantní pochod. Odlehčením byla polka Výletní vlak, op. 28 zahraná ve svěžím vivace a s osvobozující energií. 

Protiváhou byl další valčík, tentokrát ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče. Valčík č. 2 z Jazzové suity č. 2 má eleganci a valčíkovou sladkost, ale čiší z něj smutek a zoufalství, podtržené sólovým trombonem Jiřího Vydry a saxofonem Petra Kotiše. Dirigent prokázal, že této hudbě rozumí daleko víc a že je mu i blízká, dal jí patřičnou hloubku a šíři legátových ploch a sílu výrazu. Obecenstvo rychle vycítilo, že tato skladba se vymyká umělé zábavě a potlesk byl euforický. 

Elektromagnetická polka, op. 110 Johanna Strausse juniora byla uvedena spíš jako atrakce, skladba ničím nevyniká a je běžným komerčním zbožím. Jinak je to s další skladbou Na krásném modrém Dunaji, op. 468; tento valčík je skladbou ikonickou. Dirigent i orchestr si dali záležet na vyznění, všechny skupiny nástrojů si hrály s agogikou, housle se na počátku chvěly v téměř neznatelném pianissimu, aby se postupně rozvinuly do širokého hudebního proudu. Sólové vstupy nástrojů byly noblesní a čisté, ať to byl lesní roh Nicolase Pereze, violoncello Michala Greca, flétna Petra Pomkly nebo trubka Ondřeje Jurčeky. Všichni společně vytvořili barevnou plochu atraktivního valčíkového muzicírování.

Na závěr se filharmonický orchestr rozběhl v závratném tempu, aby předvedl své ekvilibristické schopnosti v Třesky-plesky polce, op. 214 (Tritsch-tratsch Polka), kterou skladatel reagoval na pomluvy o svém milostném životě v tehdejším bulváru. Hudebníci hráli v rychlejším tempu než dopoledne vídeňští kolegové, přesto dokázali přesně artikulovat, což bylo obdivuhodné. A dokonce po euforickém potlesku a výkřicích „Bravi“ si dal orchestr tuto krkolomnou skladbu ještě jednou. Dirigent se dostal do euforie, komunikoval nadšeně jak s orchestrem, tak s publikem, které dirigoval a povzbuzoval ke spoluúčasti na provádění skladby. Spadla z něho zcela počáteční svázanost projevu a dal průchod nadšení. 

Možná, že filharmonici opakováním Tritsch-tratsch polky některé nadšené posluchače zklamali, neboť jako ikonický závěr takovýchto koncertů se hraje vždy Radeczky Marsch, kterým Vídeňští filharmonikové zakončují svůj Novoroční koncert. V Brně ale Radecký oslavu tentokrát neměl, snad tedy příště.

Novoroční koncert se opravdu povedl, dramaturgie vzala v potaz potřebu publika si v tento den poslechnout repertoár odlehčený, přesto v kvalitním podání a zahraný s nefalšovanou radostí, zároveň však s opatrnou nadějí, že ten neustále slibovaný koncertní sál snad přece jen za několik let bude, jak opět sdělila publiku ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová… Jak na Nový rok, tak po celý rok, tak přejme orchestru, ať mu ten entuziasmus vydrží, a publiku hodně krásných koncertů!

Foto: Filharmonie Brno / Jan Prokopius