„Tandem SKUTR přinesl neotřelé nápady, jak znázornit situace bez smyslu.“

„Kněžíková je mladou ženou, chvíli kontaktní, chvíli unikající, chovající se stejně nevyzpytatelně jako ostatní obyvatelé podivného města bez paměti.“

„Ostravská inscenace, mimochodem historicky první uvedení Julietty v tomto městě, je vzácným příkladem krásného souladu mezi děním na jevišti a textem libreta.“

Juliettu Bohuslava Martinů je možné inscenovat jako lyrické drama, přízračné blouznění, absurdní divadlo, marné bloudění, nereálnou feérii nebo třeba jako kafkovské dusno či jako obraz horečnatého šílenství. Všechny takové už tu byly. Režisérské duo SKUTR v Ostravě předložilo publiku operu ještě jinou – jako hravou fantazii, zbytečně nezatíženou. Jako úsměvně poetické podobenství o snění.

Čtvrteční premiéra operního souboru Národního divadla moravskoslezského měla náboj události, na kterou se čeká. Pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, známí a oceňovaní v divadelním prostředí výhradně pod svou zkratkou, očekávání nezklamali. Přinesli neotřelé nápady, jak znázornit situace bez smyslu, jak odlehčit bezvýsledné hledání ideálu ženy – osudové vidiny, jak potlačit temnou přízračnost a bezvýchodnost. I když některé postavy jakoby neměly tváře, tak režie pojala surrealismus jednoznačně polidštěně, chápavě a hlavně s příjemnou, větší než malou špetkou humoru. Juliettu Bohuslava Martinů inscenovali, řečeno dvěma slovy, neokázale dokonalou. Jakub Klecker je s taktovkou v ruce plně podpořil. A zúčastnění zpěváci jejich představu plnili evidentně s chutí.

Kateřina Kněžíková dostala Juliettu jako nový úkol na své cestě  Víc o tom v rozhovoru zde. Dává postavě všechen svůj temperament a šarm, které pokrývají krásně široké spektrum od koketnosti přes laskavost až po zuřivost. A dává také Juliettě v hlasu otevřené křišťálové tóny, krásně proteplený spodní rejstřík, upřímný i záhadný výraz a jasnou dikci. Není éterickým přeludem, ale mladou ženou, chvíli kontaktní, chvíli unikající, chovající se stejně nevyzpytatelně jako ostatní obyvatelé podivného města bez paměti.

Ještě větší úlohou je knihkupec Michel, marně se snažící mezi všechny ty bytosti zařadit. A že jsou opravdu bizarní! Obchodnice s ptáky a rybami, Malý Arab, Starý námořník, jacísi pánové, Mladý námořník, Starý Arab, Komisař, který je náhle listonošem a už neví, že před chvíli Michela prohlásil kapitánem města… Tenorista Luciano Mastro jako Michel zazářil znělým hlasem, uvěřitelným herectvím i výbornou češtinou. Není rozervancem, chvílemi sice sleduje dění kolem sebe zoufale a nechápavě, ale chvílemi snad i trochu pobaveně.

Martinů komponoval Juliettu podle surrealistické hry Georgese Neveuxe. Premiéra v březnu 1938 byla v pražském Národním divadle za Talichova řízení významnou událostí. My to víme bezpečně, ale už i Martinů sám cítil, že se mu podařila hodně dobrá věc… Že jen o pár let později, po předčasné smrti své žačky a čím dál i bližší přítelkyně Vítězslavy Kaprálové, začal do Julietty jako padesátník promítat své nenaplněné představy o milující mladé ženě, je zase jiná kapitola, kterou je možné – ale není nutné – do představení projektovat. Kapitola v jeho životě a tvorbě však každopádně hodně významná.

První dějství Julietty Bohuslava Martinů je bizarním expozé, rychlým, sršatým, neklidným, s překvapivými replikami, více deklamované než zpívané. I v orchestru je víc příkrostí, pronikavějších tónů a staccat. Až druhé dějství – scéna v lese – přináší vedle nečekaných zvratů i kouzelnou atmosféru a lyriku. Na scéně defilují svými ucelenými výstupy Stařec mládí s dojemnou dvojicí stařečků, Lesní hlídač a Obchodník se vzpomínkami, který vnese mezi Juliettu a Michela porozumění i nesoulad. Orchestrální základ i pěvecké party získávají na přívětivosti a opravdové kráse. Okamžiky, kdy se hudba za zvuku lesních rohů pozastavuje, okamžiky se slovy o ozvěně a s echem ženského sboru za scénou, jsou kouzelné. Absurdita a neuchopitelnost všeho dění, včetně útěku Julietty a Michelova výstřelu z pistole, který se mu však asi také zdál, se stupňuje. Režisérům se daří, že divák ani na chvíli neztrácí zájem. A v příjemně odvažovaných intervalech dají publiku možnost se dokonce trochu zasmát. Alespoň při premiérovém večeru byla v divadle část posluchačů v tomto směru naladěna a napojena „na SKUTRy“ velmi vstřícně a vděčně.

Zejména v Kanceláři snů, ve třetím dějství, se Martinů místy dobírá mohutného symfonismu, ve své tvorbě ve třicátých letech takto velkolepě poprvé. Jakub Klecker vedl první představení od začátku až sem, až do konce, s jistotou. Na nevelký prostor Divadla Antonína Dvořáka možná místy až hutně, ale pěvci v dané akustice překryti nebyli. Ve třetím dějství jsou čtyři mistrovsky napsané epizody – pro svůj sen si postupně přicházejí poslíček, žebrák, strojvedoucí a trestanec. Stručné monology, výstižná hudební charakteristika, výborné herecké studie. Markéta Cukrová, Jakub Kettner, Ondřej Koplík a Jan Šťáva upoutali jak v těchto úlohách, tak předtím v dalších – každý z nich má nejméně tři.

Do celku přispěli stejně dobře i Martin Gurbaľ (v pěti různých kostýmech), Denisa Bílá, Alžběta Vomáčková, Václav Morys, Jitka Svobodová a Ivana Ambrúsová. Scéna Martina Chocholouška a zejména kostýmy Simony Rybákové s poetikou inscenace korespondují moc pěkně – mísí se tu surrealismus, absurdita, fantazie a bizarnost. Stačí jeden obraz za všechny: Po scéně drobnými krůčky cupitají jakési postavy nesoucí na nosítkách Juliettin žlutý závoj. Je to detail, ale právě i za pomoci takových okamžiků SKUTR tvoří a staví to, co ve výsledku dělá z jeho práce jedinečnou záležitost.

Ostravská inscenace, mimochodem historicky první uvedení Julietty v tomto městě, je vzácným příkladem krásného souladu mezi děním na jevišti a textem libreta. I když je místy režijní vizuální řešení třeba překvapivé, nejde proti slovům. Vyvolává to potěšení! 

Podivuhodný den, ať už byl snem, nebo ne, končí tam, kde začal, na nádraží. I logické umístění příběhu právě sem je neotřelým nápadem režisérů. „Nádraží, pane? Ale to tady nemáme. Naším městem neprojíždí vlak, tím jsem si jist,“ zaznívá kdesi v prvním dějství zcela charakteristicky…

Většina inscenací na samém konci naznačuje, že Michel se rozhodl z říše snů do reality definitivně a zřejmě jednou provždy nenavrátit. V pojetí tandemu SKUTR se nebohý knihkupec opravdu, ale nijak fatálně, dostává za skleněné dveře, do prostoru, v němž zahlédl Juliettu a odkud ještě před chvílí zpívala a lákala ho. Ona tam v tom okamžiku ovšem už zase není… Skutečnou pointu příběhu a celého svého pojetí, překvapivou, naplněnou možnými významy, ale stejně tak naprosto nejednoznačnou, si nechávají inscenátoři však až na úplně poslední vteřiny: Přes jeviště přeběhne Julietta. V prostoru před dveřmi. V tom našem.

Foto: Martin Popelář, Národní divadlo moravskoslezské, Veronika Paroulková