„Program Madrigaly v Arkádii spojuje světská díla italských mistrů přelomu 16. a 17. století, inspirativně čerpá i z antické mytologie.“

„Imponovala mi zejména barokní hudba Johanna Sebastiana Bacha a názory, které s provedením jeho skladeb prosazoval dirigent Nikolaus Harnoncourt.“

„Vždy, když diriguji orchestry, které hrají na moderní nástroje, pokouším se díla provádět s historickými poznatky interpretace staré hudby.“

Na Mezinárodní hudební festival Pražské jaro se vrací světoznámý belgický Maestro Philippe Herreweghe, aby ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupil 17. května se svým tělesem Collegium Vocale Gent. Hovoří o zrodu několika těles, která během let založil, a o filozofii přístupu k interpretaci děl staré hudby. Na adresu letošního pražského programu v rozhovoru zdůrazňuje, jak důležitá je při provedení exprese.

Ve Dvořákově síni Rudolfina řídíte dnes večer soubor Collegium Vocale Gent, který jste založil v Belgii v roce 1970. Posléze jste inicioval i zrod další výjimečných těles. Soubor, se kterým vystoupíte na letošním Pražském jaru s programem Madrigaly v Arkádii, se postupem času stal ikonou historicky poučené interpretace.

Ano – a jsem šťastný, že Collegium Vocale Gent stále existuje. Soubor má značně široký repertoár a zahrnuje řadu různých stylistických období. V roce 1977 jsem inicioval rovněž vznik pařížského souboru La Chapelle Royale, který se specializuje na hudbu provozovanou na dvoře Ludvíka XIV. Za účelem interpretace renesanční polyfonie jsem stál také u zrodu Ensemble Vocal Européen de la Chapelle Royale a mnohem později, v roce 1991, jsem založil ještě Orchestre des Champs-Élysées, jehož repertoár zahrnuje především skladby komponované od poloviny 18. století až po rané období 20. století. Velmi mne těší, že jsme natočili mnoho nahrávek.

Z pozice zakladatele, sbormistra a dirigenta uvedeme na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro program „Madrigaly v Arkádii,“ spojující světská díla italských mistrů přelomu 16. a 17. století. Program čerpá inspirativně i z antické mytologie, což je velmi působivé. Posluchačům nabídneme výběr z děl, která složili Salomone Rossi, Giovanni Gastoldi, Luca Marenzio, Claudio Monteverdi, Sigismondo d’India a Giaches de Wert. Dramaturgii jsem sestavil do tematických oddílů nazvaných Odloučení, Smrt a Intimita. Velmi krásná je nejen hudba, ale i poezie. Při provedení je důležitá exprese, protože díla jsou svým způsobem dojemná.

Patříte k průkopníkům autentické interpretace staré hudby. Které osobnosti, prosazující dobovou provozovací praxi, vás na počátku vaší umělecké dráhy ovlivnily?

Imponovala mi zejména barokní hudba Johanna Sebastiana Bacha a názory, které s provedením jeho skladeb prosazoval dirigent Nikolaus Harnoncourt. Maestra jsem poznal ve svých dvaceti letech. Hrál jsem tehdy na cembalo a byl jsem rád, že jsem dostal šanci spolupracovat nejen s ním, ale i s Gustavem Leonhardtem. Připadalo mi zajímavé, jak oba uvažují o provedení barokních skladeb. Hudební proud, který souvisel s autentickou interpretací staré hudby, se rozvíjel pozvolna v sedmdesátých letech dvacátého století. Velmi se mi tehdy líbilo, když se díla Johanna Sebastiana Bacha hrála na koncertech v provedení na nástroje z doby skladatele. Barokní instrumenty se nacházely v muzeu nebo se podle nich zhotovovaly kopie. Při interpretacích skladeb jsme vycházeli z knih, které byly napsány v době Bachova života. Tímto způsobem jsme s Nikolausem Harnoncourtem přistupovali k interpretaci barokních děl.

Vaše nahrávky Bachových kantát, pašijí a vokální polyfonie renesančních mistrů patří k nejlepším a nejoceňovanějším odbornou kritikou. Stále si zachováváte svou filozofii přístupu k interpretaci děl?

Hudbu Johanna Sebastiana Bacha hrajeme v této filozofii a komorní sestavě dodnes. Z barokních nástrojů máme v souboru například flétnu, housle i hoboj. Pěvci, kteří s námi zpívají, studovali na konzervatoři také autentickou interpretaci staré hudby a rovněž se zaměřením na dobové bel canto. Když jsem například Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha uváděl jen se čtyřiceti hudebníky, byli kritici zpočátku šokováni, ale po čase si zvykli… V Belgii, Holandsku a západní části Německa začala být posléze postupem času naše interpretace barokních děl tímto přístupem stále více přijatelná. Dirigenti Sir John Eliot Gardiner, Nikolaus Harnoncourt, Sir Roger Norrington a přirozeně i já jsme se totiž domnívali, že má smysl hrát skladatelova díla s jinou artikulací i ornamentikou v interpretaci doby komponovaného díla. Věřili jsme, že znění bude pravdivé.

Váš osobní repertoár, který jste ve své kariéře provozoval i s jinými špičkovými tělesy, sahá prioritně od renesance po ranou romantickou klasickou hudbu. Věřil jste tedy se svými kolegy i v aplikaci vašich poznatků na díla skladatelů pozdějších epoch…

Ano, stejně tak jsme si byli jistí, že tento přístup k interpretaci musí mít smysl i pro díla skladatelů dalších epoch, zejména pro tvorbu Heinricha Schütze, Franze Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Roberta Schumanna, Antona Brucknera a Johannese Brahmse. S historickými poznatky interpretace staré hudby diriguji i orchestry hrající na moderní nástroje.

Jaké dojmy jste si uchoval ve své paměti z minulých koncertů vaší kariéry v Praze?

Když jsem uváděl v Praze se svými kolegy skladby Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena nebo Gustava Mahlera, měl jsem pocit, že hudbu lze ve vaší metropoli krásně provozovat. Cítil jsem, že publikum je inteligentní, hudebně velmi kultivované a při poslechu velmi dobře vnímá hudbu. Praha je centrem naší hudební kultury. Musím dodat, že i v Budapešti a ve Varšavě byla hudba v historii velmi důležitá. Mnohem více než ve Francii, která je fantastická, ale má spíše velmi silnou tradici malířství, literatury a vína. Italové jsou zase velcí milovníci opery. Ve střední Evropě však koncertuji velmi rád. V období komunismu byla doba složitá, ale nyní jsou jednání přirozenější.

(s částečným využitím starších materiálů autorky)

………………………

Maestro Philippe Herreweghe (* 2. 5. 1947 Gent, Belgie) studoval na konzervatoři v Gentu, kterou později kombinoval s univerzitním studiem lékařské fakulty se zaměřením na obor psychiatrie. V Belgii a ve Francii stál u zrodu ansámblů, které si vydobyly světové renomé. Je legendárním průkopníkem autentické interpretace staré hudby.

V roce 1970 založil se svými spolužáky z konzervatoře přední soubor staré hudby Collegium Vocale Gent a o sedm let později inicioval vznik pařížského souboru La Chapelle Royale, jenž se specializuje na hudbu provozovanou na dvoře Ludvíka XIV. Za účelem interpretace renesanční polyfonie vytvořil Ensemble Vocal Européen de la Chapelle Royale. V roce 1991 založil Orchestre des Champs-Élysées, jehož současný repertoár zahrnuje především skladby komponované od poloviny 18. století až po rané období 20. století.

Ve své kariéře zastával Philippe Herreweghe post uměleckého ředitele Académies Musicales de Saintes (1982 – 2002), šéfdirigenta Královské vlámské filharmonie (1998 – 2002) a uměleckého šéfa mezinárodní hudební přehlídky Festival de Saintes (2008 – 2013). Ve stejném období, kdy stál v čele francouzského festivalu, byl stálým hostujícím dirigentem Komorní filharmonie Holandského rozhlasu. Během své mimořádně úspěšné umělecké dráhy hostoval u mnohých renomovaných a světoznámých orchestrů včetně Berlínských a Vídeňských filharmoniků.

V průběhu kariéry vytvořil rozsáhlou diskografii více než 120 nahrávek skladeb v dramaturgickém rozpětí od renesance až po začátek 20. století. Vydány byly převážně v nakladatelství Harmonia Mundi, Virgin Classics a Pentatone. Již v sedmdesátých letech 20. století byl přizván Nicolausem Harnoncourtem a Gustavem Leonhardtem ke společnému víceletému projektu nahrávek kompletních Bachových kantát. Obsáhlé album vydal label Telefunken / Teldec.

V roce 2010 založil vlastní label Φ (PHI), na kterém jsou zastoupeni ze skladatelů např. Carlo Gesualdo, Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Johannes Brahms, Gustav Mahler a Igor Stravinskij.

Za své umělecké a společenské zásluhy získal četná vysoce prestižní ocenění. Například v roce 1991 obdržel ve Francii vyznamenání důstojníka Řádu umění a literatury a o dva roky později byl jmenován Kulturním velvyslancem Flander společně se svým souborem Collegium Vocale Gent. V roce 1997 obdržel v Belgii čestný titul Doctor honoris causa Katolické univerzity v Leuvenu. Ve Francii mu byl rovněž udělen titul Rytíř čestné legie v roce 2003. Město Lipsko mu roku 2010 propůjčilo Bachovu medaili za velké zásluhy v oblasti interpretace skladatelovy tvorby. V roce 2017 získal ve svém rodném městě čestný doktorát Univerzity v Gentu.

Foto: Michiel Hendrickx, Matthias Baus, Collegium Vocale Gent