Písňový koncert Romana Hozy a Markéty Cukrové na Smetanově Litomyšli slavil zasloužený úspěch
„Markéta Cukrová předvedla vysokou míru pěvecké kultivace, schopnost piana i pianissima, ale na straně druhé neváhala poskytnout auditoriu i nosná prostorová forte svého neobyčejně příjemného, ve všech polohách až ideálně kulatého tónu.“
„Roman Hoza mne velmi překvapil vycizelovaným podáním v muzikálních, vybroušených plastických frázích, šířkou dynamického rozsahu.“
„Výborní pěvci nechť mi odpustí, jejich výkony byly imponující, ale dvojité bravo volám klavíristovi Ahmadu Hedarovi.“
64. ročník významného Národního festivalu Smetanova Litomyšl je již v plném proudu a vedle velkých koncertů na zámeckém nádvoří lze vždy zaznamenat také zajímavé komorní koncerty. Nemívají tak velkou návštěvnost jako ony zmíněné, proto se odehrávají v komornějším prostředí Zámecké jízdárny, navíc mimo večerní čas. Takového rodu byl i písňový koncert mezzosopranistky Markéty Cukrové, basbarytonisty Romana Hozy a klavíristy Ahmada Hedara z písňové i klavírní tvorby především Roberta Schumanna a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v neděli 12. června ve 14:30 hodin v Zámecké jízdárně atraktivního litomyšlského zámku.
Písňové koncerty jsou u nás dnes velmi vzácné. Nebývalo tomu jinak ani v nedávné minulosti, jak si ji solidně pamatuji. Pokud komorní píseň byla na veřejnosti interpretována, pak nejčastěji na koncertech SČSKU (Svaz československých skladatelů a koncertních umělců), kde byla ovšem prováděna především soudobá novinková česká tvorba. Písňové koncerty se občas objevily, pamatuji koncert Petera Schreiera na Pražském jaru, cele věnovaný tvorbě Roberta Schumanna, tedy autora raného německého romantismu, který byl dominantní i v reflektovaném koncertu v Litomyšli. Mezi nejaktivnější české písňové interprety patřili barytonisté Zdeněk Otava a Jindřich Jindrák, jenomže opět – z většiny se zaměřovali na klasickou českou písňovou tvorbu a tvorbu skladatelů své doby, Otava především na Nováka, Foerstera a řadu jejich současníků.
Připomenu, že česká písňová tvorba je po německé jedna z nejbohatších na světě, ale postrádá dnes pravidelné interprety, poptávka po koncertech tohoto charakteru je malá. Asi nejupřímněji se k písňové oblasti vyjádřil výtečný český tenorista celoevropské úrovně – Ivo Žídek (po deset sezón stálý host Wiener Staatsoper), když sděluje v pěkné životopisné knize Josefa Hermana Jak možná věřit: „Lituji, že mi nedovolil čas pro přemíru operní a kantátové činnosti u nás a ve světě více se věnovat interpretaci písní. Pokud jsem písně zařadil do svých koncertů vedle operních árií, pak hlavně proto, abych si trochu usnadnil program méně pěvecky vypjatou tvorbou rozsahem a polohou.“ Cituji výstižná slova legendárního českého pěvce proto, že takto se na oblast komorní písně v pěveckém světě obvykle nazírá. Ve výcviku slouží obvykle jako předstupeň k operním áriím, když adept nemá ještě plný hlasový rozsah. Polohu si může obvykle zvolit z vícero vytištěných verzí. Světový pěvec Dietrich Fischer-Dieskau ve své velice obsáhlé knize o interpretaci německých autorů obhajuje i jakoukoliv vlastní transpozici navíc, s tezí, že píseň musí polohově pěvci přesně padnout na jeho hlas, aby se mohl plně soustředit na hloubku výrazu, onu nejpodstatnější složku interpretace. Měla by býti maximálně sdělná! Obhajuje i plnou dynamiku hlasu a striktně odmítá názory na nutnost převahy mezza voce a pian. Tvrdí, že plné, vrcholové fortissimo musí být plným, opravdovým jevištním fortissimem i na koncertním pódiu při interpretaci písně, která je sama o sobě samostatným příběhem, mnohdy dramatem.
Načrtnul jsem jen maličkou výseč z typických pohledů na problematiku interpretace komorní písně. Bylo by to na celou knihu. Ale již mnou uvedená jména svědčí o podstatném faktu. Interpreti písní jsou obvykle renomovaní operní pěvci. A to operní pěvci zvučných jmen, protože tací přitáhnou publikum na komorní písňové večery. Proto jsem jmenoval světově proslulého Schreiera, Fischera-Dieskaua, přidám jistě Wunderlicha, Preye, Schwarzkopfovou. S nimi žila německá písňová tvorba, jejímž prvním velikým autorem po Mozartovi i Beethovenovi je především Franz Schubert, Robert Schumann, jim blízký Felix Mendelssohn-Bartholdy, Robert Franz, poté Hugo Wolf a Richard Strauss.
Na koncertě 12. června preferovaný Robert Schumann je největším hudebním básníkem německého romantismu, v jeho hudbě nacházíme bohatou tvůrčí fantazii, vzlet, ale především oduševnělou výrazovost. Schumann se mohl opřít o velkolepou Schubertovu tvorbu, čítající přes šest set písní. Robert Schumann jich zkomponoval na dvě stě, z toho tři čtvrtiny do roku 1840. Ustupuje v nich strofičnost a narůstá význam klavírního partu, znatelně obtížněji koncipovaného. Meditativní povaha Schumannova vedla i k tvorbě ideově sepjatých cyklů – Myrty, Frauenliebe und Leben (na slova Chamissova). Asi u nás nejznámější je ovšem cyklus Dichterliebe (Láska básníkova), opus 48 na slova Heineho.
Na koncertu zazněl v prvé polovině koncertu právě výběr ze zmíněných cyklů. Vstup do koncertu patřil mezzosopranistce Markétě Cukrové, která předvedla vysokou míru pěvecké kultivace, schopnost piana i pianissima, ale na straně druhé neváhala poskytnout auditoriu i nosná prostorová forte svého neobyčejně příjemného, ve všech polohách až ideálně kulatého tónu. Pro Schumanna charakteristická uhlazenost, poetičnost až salónního typu, jdoucí až k vyumělkovanosti – to vše nalezlo prostor pro výraz k tlumočení tohoto stylu písňové tvorby.
Roman Hoza studoval v Rakousku na stáži na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Mohu tedy předpokládat, že se s danou písňovou interpretací dokonale seznámil, což bylo ostatně v jeho svrchovaném přednesu známého cyklu Láska básníkova zřejmé. Tento cyklus celý, ne pouze výběr z cyklu, provedl v Praze, v Rudolfinu, dokonce se stejným klavírním doprovodem znamenitého klavíristy Ahmada Hedara. Ten sice hraje v černých polobotkách bez ponožek, ale jeho doprovody jsou perfektní, citlivé, inspirativní. Často jsem se přistihl, že se soustřeďuji hodně na klavír… Ahmad Hedar vstupoval stylově do programu i samostatně, byla doslova radost poslouchat jeho hru s měkkým úhozem, vybroušeným stylem i dobrou volbou dramaturgickou. Báječně provedl výběr z Schumannových Fantazijních kusů, opus 12, při výběru dbal perfektně na důležitý zákon kontrastu, což musím obzvláště pochválit!
V Schumannových výběrech z cyklů Tanzlied, opus 74 a Čtyři dueta, opus 78 se oba protagonisté setkali v duetech, symbióza barvy obou hlasů a přirozený, nehledaný výraz byly obdivuhodné.
Ve druhé polovině příjemného koncertního odpoledne zazněl výběr z cyklů Clary Schumannové, jejíž u nás málo známá tvorba přemostila koncert do závěrečné části, v níž dominoval Felix Mendelssohn-Bartholdy. Připusťme si, že v Čechách je jeho písňová tvorba rovněž málo známá, čili zařazení písní tohoto autora mělo i jistou osvětovou funkci. Jeho snaha v oblasti komorní písně (ale i sborové tvorby a cappella!) je vedena snahou o přístupnost, líbivost, což je v dobách společensko-vlasteneckého snažení vcelku pochopitelné. Roman Hoza mne velmi překvapil vycizelovaným podáním v muzikálních, vybroušených plastických frázích, šířkou dynamického rozsahu (jako kdyby se ztotožňoval s výše zmíněným pohledem „klasika“ interpretace písní Fischera-Dieskaua). Je neobyčejně cenné, že máme tak vyspělé interprety romantické německé písňové tvorby. Vždy jsem byl přesvědčen, že kultivace, nutná pro interpretace Schumanna, Mendelssohna, Schumannova následovníka Roberta Franze i Johannesa Brahmse, posiluje i kultivaci operního projevu v německé operní tvorbě, nepřímo ale jistě i v české, která je na německo-rakouský hudební svět úzce navázána.
Nesmím zapomenout na krásný klavírní vstup Ahmada Hedara v Mendelssohnově půvabném Nocturnu g moll.
Krásný stylový koncert třech protagonistů zakončil zajímavý přídavek – Dvořákova Zajatá z cyklu Moravské dvojzpěvy, provedená s muzikantským citem a noblesou plastických frází.
Bravo za krásný, stylový koncert, výborní pěvci nechť mi odpustí, jejich výkony byly imponující, ale dvojité bravo volám klavíristovi, neb takový doprovod, který již není ani doprovodem, ale plnohodnotným partnerstvím, se hledá hodně těžce…. Proto mi nikterak nevadila absence ponožek u pianisty na pódiu, možná jsem si tohoto zvláštního jevu na jevišti povšimnul právě pro nebývalé zaujetí úrovní klavírního partnerství. Možná takto inspirován půjdu na další koncerty také bez ponožek… Ono je to vlastně pohodlnější a pragmatické řešení.
Foto: František Renza
Příspěvky od Jiří Fuchs
- Poschnerův senzační Bludný Holanďan
- Madama Butterfly v rakouském Linci nezemře
- Pinocchio aneb Opera 21. století na scéně Jihočeského divadla
- Jan Hnyk byl ozdobou zahájení operní sezony na jihu Čech
- Finále festivalu Třeboňská nocturna přineslo posluchačsky atraktivní program
Více z této rubriky
- Filharmonie Bohuslava Martinů premiérovala Míjející půlnoc svého patrona
- ‚Zvuky, které jste nikdy neslyšeli‘, zaplnily Vzlet
- Janáčkova filharmonie coby spolehlivá průvodkyně hudebním labyrintem
- Baroko jaksepatří. Mozart jen přihlížel…
- Potěšení z mladého Werthera
- Klasický zpěv ještě žije! Řemeslo, autorita a pokora Michaela Volleho
- Beethovenovský večer v Pardubicích coby skrytá prezentace hudebního labelu
- Zapomenutá díla, nezapomenutelný výsledek. Ensemble Damian oplakal Mozarta a hodoval v Holoprtech
- Rozhlasoví perkusionisté aneb Škoda rány, která padne vedle
- Oslava začátku jara v Národním divadle