Pohádkový dědeček a mimové v opeře
„Ve Znojmě připravili volnou féerii na motivy Haydnova Snu, s vlastním dějem-nedějem, jako hru reagující na hudbu, ale žijící si i vlastním životem.“
„Všemu bezděky vévodí Arnošt Goldflam, autor i herec.“
„Radimovi Vizvárymu se podařilo vytvořit divadelní fantazii, při níž vůbec není ve hře slovo režisérismus.“
Hudební festival Znojmo by nebyl tím, čím je, kdyby neměl svou vlastní operní produkci. Navzdory všem nepříznivým okolnostem vznikla i letos. Využívá původní hudbu Michaela Haydna a má unikátní podobu operní pantomimy, v níž se hravě a poeticky zhmotňují texty Arnošta Goldflama, který je na jevišti vypravěčem. Inscenace s názvem Sen se v Jízdárně znojemského Louckého kláštera po páteční premiéře hraje ještě dnes a v neděli večer.
Pantomimu s hudbou a zpěvy s názvem Der Traum napsal Michael Haydn pro divadlo salcburské benediktýnské univerzity v roce 1767, a to na text mnicha Floriana Reichsiegela, už tehdy dostatečně bláznivý. Hráli ji jako doplňkovou frašku studenti po truchlohře Pietas in hostem, vpředvečer narozenin knížete-arcibiskupa. Ve Znojmě teď svůj Sen připravili jako volnou féerii na motivy Haydnova Snu, s vlastním dějem-nedějem, s poetikou moderního nonverbálního divadla s prvky nového cirkusu, jako hru reagující na hudbu, ale žijící si i vlastním životem. Za scénářem stojí Ondřej Hučín a Radim Vizváry, který vedl komorní ansámbl režijně a choreograficky. Pod jevištěm hraje Czech Ensemble Baroque s Romanem Válkem, scénu ovládá pět mimů, ale všemu bezděky vévodí Arnošt Goldflam, autor i herec, vypravěč, podněcovatel děje, tak trochu pohádkový dědeček.
Radimovi Vizvárymu se daří publikum zaujmout i bavit. Goldflamovy texty, útržky povídek a vzpomínek, neodolatelně napsané i podané, jsou řazeny volně, mimové je ilustrují i posunují, využívají jejich motivy, ale často rozehrávají své příběhy už nezávisle na nich, podle vlastních zákonitostí, aby se zase vrátili až v pointě. Inscenace, za kterou výtvarně, ve shodě s ostatními autory, stojí Marek Cpin, vyznívá neokoukaně, surrealisticky, v nadsázce, s hravým humorem. Ať už pantomima stupňuje snovou absurditu scének, nebo vypravěč třeba zrovna rozvíjí zábavné dětské úvahy o tom, co by se stalo, kdyby s maminkou na nějakou dobu opustili tatínka. Ale úplně pro děti to není…
Zpěváci se uplatňují méně než mimové. Závěr nicméně významně patří sopranistce Markétě Böhmové a kontratenoristovi Thomasi Lichteneckerovi a na své si předtím přijde i slovenský basista Štefan Kocán. Ale právě on je „využit“ ještě jednou, když je v druhé polovině, už bez úkolu v příběhu, přítomen v civilu v publiku. Je odhalen mimy z pódia jako spící, posléze rozpoznán a přiveden jako „…ta star z Metropolitní…“, ať něco zazpívá. Nabízí Eugena Suchoně, ale Roman Válek nesouhlasí. A tak nakonec zazní Osminova árie z Mozartova Únosu ze seraillu. Parádně zazpívaná i s těmi pověstnými hlubokými tóny.
Úvod znojemského večera patří Symfonii č. 26 d moll „Lamentatione“ Josepha Haydna, staršího bratra salcburského Michaela Haydna. Roman Válek ji se svým orchestrem dobových nástrojů podává se vší kontrastní dravostí stylu Sturm und Drang, Bouře a vzdor, kterým si paralelně s literáty skladatel v určité době prošel. Galantní styl se stává minulostí, rodí se klasicismus, časem přijde romantismus. Michael Haydn komponoval o něco tradičněji, jeho hudba víc vzpomíná na barokní vyjadřovací prostředky, ale v partituře Snu a ve způsobu, jímž je nyní oživována, jde především o barvité proměny, stále nové a nové nápady, o překvapení a hudební vtip.
Podařil se jedinečný projekt, kdy ani na chvíli nepřijde současnému divákovi na mysl, že se na scéně děje něco jiného, než by se podle představ původního autora dít mělo. Podařilo se vytvořit divadelní fantazii, při níž vůbec není ve hře slovo režisérismus, tak bolestně přesné v případech svévolného přeznačování a přesazování operních děl minulosti do jiných dějových kontextů. Podařil se osobitý projekt, v němž na sebe na prvním místě neupozorňuje hudba, ale divadelní poetika. Navzdory koronaviru Hudební festival Znojmo 2020 zabodoval.
Foto: Petr Vokurek, Petr Veber
Příspěvky od Petr Veber
- Smetana v souvislostech (8)
Vltava stopadesátiletá - Janáček v souvislostech (5)
Jenůfa.
Z Brna přes Prahu a Vídeň až do New Yorku - Jásejte, plesejte! Collegium 1704 a jeho Vánoční oratorium
- Brouček a Osud aneb Janáček mezi Jenůfou a velkým stářím
- Robert Hanč: Tři koncerty v Carnegie Hall nemůžeme mít, kdy si vzpomeneme
Více z této rubriky
- Pinocchio aneb Opera 21. století na scéně Jihočeského divadla
- Václav Petr tradičně i moderně
- Pokus o zvěcnění opery. Evžen Oněgin v Liberci
- Sólistické zmnožení na závěr Dnů Bohuslava Martinů
- Hradecká Symfonie radosti aneb Jak jsem chtěl sedět čelem k dirigentovi
- Za dunění newyorského metra aneb S Pražským filharmonickým sborem v podzemí Carnegie Hall
- Trochu punkové, zcela uhrančivé. Orchestr Berg uzavřel sezónu s básněmi Egona Bondyho
- Premiéra Petra Wajsara v obležení klasiků
- Jiří Bárta a Terezie Fialová hráli Martinů v sále Martinů
- Světová třída. Česká filharmonie v Carnegie Hall, část druhá a třetí