KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Pohádkový dědeček a mimové v opeře english

„Ve Znojmě připravili volnou féerii na motivy Haydnova Snu, s vlastním dějem-nedějem, jako hru reagující na hudbu, ale žijící si i vlastním životem.“

„Všemu bezděky vévodí Arnošt Goldflam, autor i herec.“

„Radimovi Vizvárymu se podařilo vytvořit divadelní fantazii, při níž vůbec není ve hře slovo režisérismus.“

Hudební festival Znojmo by nebyl tím, čím je, kdyby neměl svou vlastní operní produkci. Navzdory všem nepříznivým okolnostem vznikla i letos. Využívá původní hudbu Michaela Haydna a má unikátní podobu operní pantomimy, v níž se hravě a poeticky zhmotňují texty Arnošta Goldflama, který je na jevišti vypravěčem. Inscenace s názvem Sen se v Jízdárně znojemského Louckého kláštera po páteční premiéře hraje ještě dnes a v neděli večer.

Pantomimu s hudbou a zpěvy s názvem Der Traum napsal Michael Haydn pro divadlo salcburské benediktýnské univerzity v roce 1767, a to na text mnicha Floriana Reichsiegela, už tehdy dostatečně bláznivý. Hráli ji jako doplňkovou frašku studenti po truchlohře Pietas in hostem, vpředvečer narozenin knížete-arcibiskupa. Ve Znojmě teď svůj Sen připravili jako volnou féerii na motivy Haydnova Snu, s vlastním dějem-nedějem, s poetikou moderního nonverbálního divadla s prvky nového cirkusu, jako hru reagující na hudbu, ale žijící si i vlastním životem. Za scénářem stojí Ondřej HučínRadim Vizváry, který vedl komorní ansámbl režijně a choreograficky. Pod jevištěm hraje Czech Ensemble BaroqueRomanem Válkem, scénu ovládá pět mimů, ale všemu bezděky vévodí Arnošt Goldflam, autor i herec, vypravěč, podněcovatel děje, tak trochu pohádkový dědeček.

Radimovi Vizvárymu se daří publikum zaujmout i bavit. Goldflamovy texty, útržky povídek a vzpomínek, neodolatelně napsané i podané, jsou řazeny volně, mimové je ilustrují i posunují, využívají jejich motivy, ale často rozehrávají své příběhy už nezávisle na nich, podle vlastních zákonitostí, aby se zase vrátili až v pointě. Inscenace, za kterou výtvarně, ve shodě s ostatními autory, stojí Marek Cpin, vyznívá neokoukaně, surrealisticky, v nadsázce, s hravým humorem. Ať už pantomima stupňuje snovou absurditu scének, nebo vypravěč třeba zrovna rozvíjí zábavné dětské úvahy o tom, co by se stalo, kdyby s maminkou na nějakou dobu opustili tatínka. Ale úplně pro děti to není…

Zpěváci se uplatňují méně než mimové. Závěr nicméně významně patří sopranistce Markétě Böhmové a kontratenoristovi Thomasi Lichteneckerovi a na své si předtím přijde i slovenský basista Štefan Kocán. Ale právě on je „využit“ ještě jednou, když je v druhé polovině, už bez úkolu v příběhu, přítomen v civilu v publiku. Je odhalen mimy z pódia jako spící, posléze rozpoznán a přiveden jako „…ta star z Metropolitní…“, ať něco zazpívá. Nabízí Eugena Suchoně, ale Roman Válek nesouhlasí. A tak nakonec zazní Osminova árie z Mozartova Únosu ze seraillu. Parádně zazpívaná i s těmi pověstnými hlubokými tóny.

Úvod znojemského večera patří Symfonii č. 26 d moll „Lamentatione“ Josepha Haydna, staršího bratra salcburského Michaela Haydna. Roman Válek ji se svým orchestrem dobových nástrojů podává se vší kontrastní dravostí stylu Sturm und Drang, Bouře a vzdor, kterým si paralelně s literáty skladatel v určité době prošel. Galantní styl se stává minulostí, rodí se klasicismus, časem přijde romantismus. Michael Haydn komponoval o něco tradičněji, jeho hudba víc vzpomíná na barokní vyjadřovací prostředky, ale v partituře Snu a ve způsobu, jímž je nyní oživována, jde především o barvité proměny, stále nové a nové nápady, o překvapení a hudební vtip.

Podařil se jedinečný projekt, kdy ani na chvíli nepřijde současnému divákovi na mysl, že se na scéně děje něco jiného, než by se podle představ původního autora dít mělo. Podařilo se vytvořit divadelní fantazii, při níž vůbec není ve hře slovo režisérismus, tak bolestně přesné v případech svévolného přeznačování a přesazování operních děl minulosti do jiných dějových kontextů. Podařil se osobitý projekt, v němž na sebe na prvním místě neupozorňuje hudba, ale divadelní poetika. Navzdory koronaviru Hudební festival Znojmo 2020 zabodoval.

Foto: Petr Vokurek, Petr Veber

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky