„Kdykoli jedu úzkou silnicí z Příboru do Hukvald, zmocní se mě zvláštní dojetí z příběhu dvou velikánů, které tento kraj zrodil.“

„Mohli se ti dva někdy setkat? Jako dospělí muži, ve svých oborech uznávaní? Skladatel a psychiatr?“

„Freud tvrdil, že hudba jej zneklidňuje, protože se svou neuchopitelností a nevyzpytatelností podobá ženám.“

V sobotu 29. června vrcholí letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka mnohahodinovým programem v jeho rodných Hukvaldech. Program nazvaný Vše nejlepší, Leoši sestává ze tří odlišných, dramaturgicky vyprofilovaných částí. Vystoupí houslista Jan Mráček či klavírista Ivo Kahánek, rodák z nedalekých Palkovic; také však jeho britský kolega Julius Drake, který doprovodí svého krajana, tenoristu Nickyho Spence a naši mezzosopranistku Václavu Krejčí Houskovou. Prostor dostane symbolicky též Pěvecké sdružení moravských učitelů, neboť s ním Janáček kdysi rád spolupracoval. Hudba zazní postupně na třech ikonických místech, spjatých se skladatelovým životem.

Vše začne ve skladatelově Památníku, vilce jím zakoupené roku 1921, kde se o sedm let později, v létě 1928, konečně dočkal vytoužené návštěvy Kamily Stösslové. „Šli bychom do mého lesa. A tam mám lavečku, kde sedět a smát se vesele,“ plánoval v dopise, kterým ji zval. Aniž mohl tušit, jak osudově pro něj její pobyt 12. srpna skončí… Poté se festivalový program přestěhuje do informačního centra, rozuměj někdejší školy, kde se budoucí skladatel 3. července 1854 narodil. „V té jizbě, co se dívá jedním oknem na kostel a druhým na pivovar,“ napsal později a o místnosti, kde nabyl základní vzdělání, dodal: „Lavice staré, vyštípané, jedna třída nalevo pro malučké, druhá napravo pro ty vzrostlejší…“ A nakonec pocta Janáčkovi vyvrcholí kousek od mosazné sochy Lišky Bystroušky. V letním amfiteátru uprostřed hukvaldské obory, kde se nedaleko od pódia volně pohybují srnky. 

Přestože jsem po deseti podnětných letech na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka moderátorskou štafetu předal, bude mi ctí vyhovět přání festivalového ředitele a programem Vše nejlepší, Leoši diváky provázet. Neboť prý „výjimka potvrzuje pravidlo“. Což Jaromír Javůrek doprovodil výzvou, abych při této příležitosti napsal text, který bude spíš esejí, zamyšlením než obvyklým článkem publicistického ražení. Pokusil jsem se proto, řečeno módním ptydepe, „vystoupit z komfortní zóny“ a uchopit téma jinak, než to předpokládá běžný „narativ“.

Kdykoli jedu úzkou silnicí plnou zatáček od Příboru do Hukvald, zmocní se mě zvláštní očekávání a dojetí. Z krásy podhůří Moravských Beskyd, z hudby, kterou v té chvíli podvědomě slyším, ale i z příběhu dvou velikánů světového měřítka, které tento kraj zrodil. Pouhých pět kilometrů v prostoru a dvaadvacet měsíců v čase dělilo od sebe v polovině předminulého století Leoše Janáčka a Sigmunda Freuda, když přišli na svět. Jeden v Hukvaldech, druhý v Příboře.

Kromě toho, že každý z nich měl řadu sourozenců, se ve všem ostatním lišili. Sigmund pocházel z židovské, přiměřeně movité rodiny, Leoš z lašského, katolického a chudého zázemí. Mohli si ti dva někdy přesto hrát spolu jako chlapečci na písku? Sebemenší pravděpodobnost tohoto setkání vyloučil fakt, že Freudovi se odstěhovali do Vídně, když byly jejich synkovi pouhé tři roky. Dobrá, říkám si, ale mohli – a chtěli, potřebovali – se setkat někdy později? Už jako dospělí muži, ve svých oborech uznávaní? Skladatel a psychiatr?

V mé představivosti k tomu došlo. A z dobrého důvodu. Psal se rok 1923. Janáček byl už šest let beznadějně, platonicky zamilován do Kamily Stösslové. Mladší o sedmatřicet let, vdané, nepříliš múzické a intelektuálně sotva průměrné, zato však charismatické. Trápil se. A napadlo ho, že by měl vyhledat a o radu požádat slavného krajana. O trochu mladšího, ve své profesi ovšem čím dál proslulejšího a vyhledávanějšího. Třeba mu poradí, co s tím? Jak dál?

Freud bez odkladů přivolil k setkání ve své ordinaci. Vždyť od premiéry Jenůfy roku 1918 byl Janáček považován ve Vídni za kapacitu, jakkoli ne všemi snadno přijímanou. Což byl ostatně i Freudův osud. Z úcty ke zralému umělci nenutil skladatele, aby ulehl na jeho slavné vyšetřovací lůžko, naopak pokynul rukou do křesla na opačné straně stolu, u kterého sám psal, tvořil. A tázal se, v čem je pacientův problém a co pro něj může udělat.

Když vyslechl Janáčkův příběh s Kamilou, neznatelně nadzvihl obočí. Nejen kvůli tomu, co mu skladatel vylíčil. O stovkách svých dopisů, na které dostal odpověď jen zřídka. O zdvořilostních setkáních. O letmém polibku, který mu snad byl jednou dopřán. Šlo ještě o něco jiného. Freud totiž neměl kladný vztah k hudbě. Z důvodu, který o něm leccos vypovídal. Tvrdil, že zatímco na sochy a obrazy se dívá rád, hudba jen zneklidňuje, neboť se svou neuchopitelností a nevyzpytatelností podobá ženám.

Když se s tímto svým názorem svěřil Janáčkovi, jako by se zničehonic jejich role obrátily. Do této chvíle to byl psychiatr, který určoval průběh konverzace. Vysvětloval, radil a nakonec formuloval domněnku, že své zamilovanosti, jakkoli neopětované, by se skladatel neměl zbavovat, pokud jej vnitřní přetlak citů a vášní pudí k tomu, aby komponoval svá nejúžasnější díla. Teď se však chopil slova Janáček. A vehementně začal Freuda přesvědčovat, v čem spočívá krása hudby, jak je opojná a pro život nezbytná. Vylovil z kapsy všudypřítomný zápisník, vysvětloval své záznamy o nápěvcích mluvy a o zvucích přírody. Došlo k nečekané proměně. Když se skladatel s psychiatrem loučil, zanechal jej v ordinaci zamyšleného a znejistělého, zatímco sám odcházel spokojenější, klidnější. Neboť se mu dostalo potvrzení, že jeho láska ke Stösslové má přece jen smysl. A není záhodno se jí vzdávat. Navíc, říkal si Janáček, jsem možná získal pro svět hudby cenného člověka, toho proslulého Freuda…

Samozřejmě, že toto setkání se odehrálo pouze a jenom v mé představivosti. Zatímco s Mahlerem se Sigmund Freud skutečně setkal už roku 1910, aby vyslechl jeho monolog o trápení s Almou, k žádnému kontaktu s Leošem Janáčkem nedošlo. Přitom by si ti dva bývali měli co říct. Pocházeli ze stejného kraje, který uctívali; oběma zemřely milované dcery; oba svým dílem, tehdy rozporuplně přijímaným, předběhli dobu. Nejspíš o sobě dobře věděli. Ale tváří v tvář se nikdy nesetkali.

Foto: Wikipedie / Max Halberstadt / volné dílo, Wikipedie / Dr. Killer / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)m Wikipedia / a.n. / volné dílo, ČSFD / Kinowelt Filmverleih