„Komorní orchestr České filharmonie bez dirigenta, zato se skvělými vůdčími interpretačními osobnostmi.“

„Jan Fišer se svého úkolu od prvního pultu a s houslemi v ruce zhostil naprosto skvěle.“

„Kirill Gerstein umělecky vyrůstal ve Spojených státech amerických. Podstatná část jeho dosavadní umělecké kariéry je však spjata se ‚starým kontinentem‘.“

Příjemný večer pro své příznivce připravil Český spolek pro komorní hudbu v pražském Rudolfinu 5. února 2024. Komorní orchestr České filharmonie při něm vystoupil ve třech různých sestavách. Roli hvězdného sólisty hrál klavírista Kirill Gerstein.

Na úvod byla zařazena Serenáda pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll, op. 44 Antonína Dvořáka, následovala Symfonie č. 38 D dur, K 504 „Pražská“ Wolfganga Amadea Mozarta, což je velké komorní obsazení, závěr večera patřil Koncertu pro klavír č. 1 C dur, op. 15 Ludwiga van Beethovena, tedy obsazení poněkud menší, odpovídající koncertantnímu dialogu raného klasicismu.

Večer se obešel bez dirigenta. Koordinační role ve Dvořákovi se ujal jeden z fagotistů souboru, Mozarta od prvního pultu houslí skvěle řídil koncertní mistr Jan Fišer, Beethovena od klavíru sólista Kirill Gerstein. Toto jeho vystoupení bylo narychlo sjednaným záskokem za indisponovaného Andráse Schiffa, maďarského umělce, jehož jednou z mnoha předností je skloubení role nástrojově interpretační s dirigentskou. Dá se říci, že Kirill Gerstein, Schiffův žák, intence svého učitele naplnil plnohodnotně.

I když Dvořák svoji dechovou Serenádu psal téměř na sklonku devatenáctého století, lze i v ní, díky jejímu charakteru, nalézt stopy ryzího klasicismu. K této poněkud nezvyklé stylové konstrukci nás přivádí samotná povaha díla. Jedná se o krystalicky čistý čtyřvětý cyklus s radostným vstupním Moderatem v pochodovém tempu, s Menuetem, pomalou větou a rychlým Finále. Tvůrčí soustředěnost zde autor zdůraznil tématickým návratem v závěrečné části. Jen třívětou je Mozartova „Pražská“ symfonie. Toto na svoji dobu nezvykle rozsáhlé dílo mělo premiéru v Praze, proto také ten název. V Rudolfinu se mohlo cítit jako doma. Klasickou čistotu a ukázněnost nalézáme v prvním z klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena. Napsal jej s respektem k tradici a v tradičním duchu. Jsou zde průzračné virtuosní pasáže, nezřídka až barokního typu. Gerstein je umělec skromný, věcný a precizní. Velmi strohé je i jeho dirigentské gesto, omezující se jen na nezbytnou koordinaci temp a tvorbu agogických změn. Právě tak se projevil zejména hned v rozsáhlejším orchestrálním úvodu díla.

Nápadnou jednotu večer vykazuje zejména po instrumentační stránce. Dvořák se ve své Serenádě obešel bez početné smyčcové skupiny, zato dechová složka je zde nezvykle početná, až orchestrální. Odpovídá to ostatně žánru. Stejně jako u dalších dvou skladatelů jsou zde nástroje nasazeny ve dvojicích. Dvořák zde svůj jedinečný, jedenáctičlenný soubor sestavil z hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů. Ty jsou však tři, nejhlubší fagotové polohy v krajních větách autor zdůrazňuje přítomným kontrafagotem. Naopak vysoké polohy ovládají hoboje, které postupují převážně v souběžných konsonantních intervalech. V ensemblu jsou nicméně přítomny i dva smyčcové nástroje, violoncello a kontrabas, které artikulačně změkčují spodní vrstvy partitury.

Zatímco Dvořák se obešel bez fléten, u Mozarta v jeho symfonii zase chybí klarinety. Nepochybně proto, že tehdy ještě nebyly tak rozšířeným nástrojem. Nezvykle početná je však skupina smyčců. Na exponovaných místech hudební formy dominují Mozartovu orchestrálnímu zvuku trumpety, slavnostní dojem vnáší tympány. Lze proto vézt odborné diskuse na téma, zda se v tomto případě jedná ještě o komorní dílo, či snad již jde o symfonický kus. Z pohledu dobového, tedy z konce 18. století, je to nepochybně velké orchestrální dílo. Z pohledu našeho, ovlivněného rozsáhlými kompozicemi pozdního romantismu a velkolepými projekty hudby 20. století, se nám v podstatě všechny Mozartovy symfonické skladby jeví jako díla komorní. Touto optikou se k problému také postavila dramaturgie České filharmonie, když nastudováním tohoto Mozartova díla a jeho realizací pověřila nikoliv dirigenta, ale koncertního mistra Jana Fišera. Ten se svého úkolu od prvního pultu a s houslemi v ruce zhostil naprosto skvěle. Provedení vyznělo svěžím dojmem, energicky, takže i samo o sobě by mohlo posloužit jako umělecké vyvrcholení večera.

Vyvrcholení však po zásluze patřilo Beethovenovi pod gestem a prsty Kirilla Gersteina. Tento Američan, zázračné dítě původem z Ruska, umělecky vyrůstal ve Spojených státech amerických. Podstatná část jeho dosavadní, dobře se vyvíjející umělecké kariéry je však spjata se „starým kontinentem“. Velký vliv na Gersteinův sklon ke klavírní interpretaci spojené s dirigentským gestem má spolupráce s maďarským umělcem Andrásem Schiffem, jehož se Gerstein momentálně v Praze stal velice úspěšným zástupcem.

Foto: ČSKH / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp