„Jakub Hrůša samozřejmě nechce být a není v Bamberku jen dirigentem české hudby, ale Mé vlasti se nešlo vyhnout.“

„K tomu, abychom integrovali debut do systému Pražského jara, nás v dobrém slova smyslu přemluvil Jiří Bělohlávek.“

„Při zvaní dirigentů k tuzemským orchestrům jde o to, aby vedení partnerské instituce nepřijalo hosta jen se skřípěním zubů.“

Festival Pražské jaro zahájí v roce 2020 Smetanovou Mou vlastí Česká filharmonie, a to s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Protože však vůbec poprvé společně uvedou cyklus symfonických básní už letos v říjnu, ve vlastní sezóně, chystají organizátoři festivalu na 12. května zatím blíže nespecifikované ozvláštnění. Navíc ještě předtím, 7. května, bude mimořádný prolog Pražského jara patřit Berlínským filharmonikům.

„Přijedou s Kirillem Petrenkem, svým šéfdirigentem, a nebudou hrát Mou vlast, ale jiného velkého českého skladatele – v Čechách narozeného Gustava Mahlera,“ nechal se ve vědomé nadsázce slyšet mluvčí festivalu Pavel Trojan. A datum 7. 5. není zvoleno náhodně – příští ročník festivalu je pětasedmdesátý…

Letošní zahájení Mou vlastí Bamberskými symfoniky začalo dojednávat Pražské jaro s Jakubem Hrůšou, jakmile se jeho představitelé dozvěděli, že se stane šéfdirigentem tělesa. Tím je od roku 2016. Že uvedou Smetanův cyklus symfonických básní v Praze, bylo jisté ještě předtím, než ji společně hráli v Bamberku. A v návaznosti na pražské hostování připravili a vyjednali Bamberští evropské turné, při němž hrají Mou vlast postupně v Baden Badenu, Curychu, Innsbrucku, Luganu, v Labské filharmonii v Hamburku, ve Wiesbadenu, v Concertgebouw v Amsterdamu a 20. července na festivalu BBC Proms v Londýně. „Podobný scénář jako Vídeňští filharmonikové s Danielem Barenboimem, kteří předloni také s Mou vlasti v souvislosti s hostováním na Pražském jaru objeli mnohá významná evropská centra,“ říká Pavel Trojan. Jakub Hrůša samozřejmě nechce být a není v Bamberku jen dirigentem české hudby, ale Mé vlasti se nešlo vyhnout. Tím spíše, že orchestr založili v Bavorsku po druhé světové válce německy hovořící hudebníci odsunutí z Československa.

V posledních letech je každým rokem součástí festivalového programu dirigentský debut. Tentokrát se upřela pozornost na pětadvacetiletého britského umělce Bena Glassberga, absolventa Royal Academy of Music a Univerzity v Cambridge, nového hostujícího dirigenta Orchestre national de Lyon, v roce 2017 vítěze 55. ročníku Mezinárodní soutěže pro mladé dirigenty v Besançonu.

„K tomu, abychom integrovali debut do systému Pražského jara, nás v dobrém slova smyslu přemluvil Jiří Bělohlávek. A velkým přímluvcem za mladé dirigenty byl také Libor Pešek, který vždycky opakoval, že jde o uměleckou profesi, která nejvíc trpí nedostatkem příležitostí,“ doplňuje ředitel festivalu Roman Bělor. Mladý dirigent se nemůže projevit bez symfonického orchestru, ale dát mu těleso k dispozici znamená velké náklady. „Je potřeba mít v takových případech mít větší odvahu, včetně té ekonomické. Šli jme do toho – a naše zkušenosti jsou zatím velmi dobré,“ dodává. Příjemným překvapením podle něj je, že je o tyto koncerty velký zájem: „Báli jsme se trochu prodejnosti, ale ukazuje se, že významná část publika se o nové lidi zajímá. Se vstupenkami problémy nejsou – a máme z toho radost.“

Jedním z kritérií pro výběr zahraničních debutantů Pražského jara je úspěch v Besançonu. „Dirigentské soutěže jsou možná ty nejdiskutabilnější. Podstatné je, jak dirigent dokáže při práci s orchestrem prosadit svou vizi – a to je při soutěži obtížné poznat. Ale besançonská soutěž má to nejvyšší renomé a rozhodně máme v plánu nastoupeným směrem pokračovat,“ říká Pavel Trojan. Roman Bělor k tomu už jen připomíná, že existuje i určitý historický kontext k českému hudebnímu života, protože právě tam kdysi uspěli mnozí významní čeští dirigenti – Zdeněk Košler, Jiří Kout, Zdeněk Mácal, Petr Altrichter...  „V hledáčku máme několik dalších mladých dirigentů, ale jména ještě nebudeme prozrazovat – vývoj je v jejich oboru překotný, takže ještě několik měsíců, než bude zveřejněn program příštího ročníku, si chceme další debutanty podržet v tajnosti, abychom zvolili opravdu toho nejlepšího,“ uvedl Pavel Trojan.

Dirigenty pro festivalové programy hledá Pražské jaro různým způsobem. U hostujících orchestrů je to většinou dané, protože vyrážejí na turné se svými dirigenty nebo šéfdirigenty. Při zvaní dirigentů k tuzemským orchestrům hraje roli, jestli jde o dirigenta kompatibilního s tělesem, aby podle ředitele vedení partnerské instituce nepřijalo hosta jen se skřípěním zubů. „A také nechceme mít duplicity s běžnou sezónou,“ dodává Roman Bělor.

Za dramaturgické klišé považuje jak on, tak Pavel Trojan model, kdy by hostující umělci měli hrát nebo dirigovat jen hudbu své země. „Orchestry i umělci sami touží nebýt jen exportéry svého domácího zboží. Ať už z toho důvodu, že národní hranice cítíme jinak než kdysi, nebo proto, aby ukázali svůj jedinečný pohled na autory zahraniční provenience. Je to velmi životodárné. Ostatně, proto také necháváme zahraniční dirigenty a orchestry, aby nám ukázali jiný pohled na českou hudbu, včetně Mé vlasti. A stejně tak české orchestry v zahraničí nechtějí hrát jen české tituly, jen části Mé vlasti a Novosvětskou symfonii. Chtějí se z takového repertoárového škatulkování vymanit, chtějí dokázat, že jsou schopné hrát velmi dobře celou světovou literaturu,“ říká k tomu Roman Bělor.

A tak sice na letošním Pražském jaru orchestr z Toulouse hrál francouzskou, ale také ruskou a českou hudbu a soubor historických nástrojů Les Arts florissants s Williamem Christiem nepřivezl tentokrát francouzskou barokní hudbu, ale především Haydna. Haydnovy partitury byly z rakousko-německého prostoru často importovány do Paříže, kde byla jeho hudba velmi populární. William Christie sám v Praze připomněl, že jejich program  je reflexí tehdejšího francouzského hudebního života a že ostatně národní nebo národnostní dělení kultury bylo tehdy jiné. „To jen my dnes máme tendenci škatulkovat autory podle zemí a národů,“ přidává se Roman Bělor.

Pražské jaro letos obrátilo v jednom programu pozornost na ženu dirigentku. Měla jí být Mexičanka Alondra de la Parra. Když koncert z vážných důvodů odřekla, podařila se najít beze změny programu náhrada v další ženě s taktovkou. Stala se jí australsko-britská dirigentka Jessica Cottis. Roman Bělor to komentuje takto: „Nebyli jsme vedeni snahou plnit nějaká kritéria nebo procenta. Jde o objektivní reflexi toho, že ženy už dlouho vstupují do světa klasické hudby jako dnes už téměř dominující členky orchestrů a komorních souborů i jako významné sólistky – a že vstupují i do zdánlivě mužské profese dirigentské.“

Foto: Pražské jaro, Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie