„Chci bojovat každý den o to, abych měl lásku.“

„Hymna zamilovaných, tak znělo hlavní téma třetí věty, kdy harfa s flétnou vedou láskyplný dialog.“

„Marlene Lichtenberg prokázala, že je opravdovou operní královnou, svým hlasem vládla stejně mocně jako královna Dido.“

Olomoučtí filharmonici pod taktovkou Tomáše Netopila vdechli život třem tragickým příběhům lásky. Spolu s mužskou sekcí Českého filharmonického sboru Brno, italsko-německou mezzosopranistkou Marlene Lichtenberg a operní legendou Richardem Novákem v roli recitátora zahájili letošní ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby. Zaznělo Preludium z Wagnerova Tristana a Isoldy, Faurého orchestrální suita Pelléas a Mélisanda a nakonec velkolepá kantáta Dido od Jana Nováka. 

V olomoucké Redutě se 17. září v podvečer sešli jak domácí, tak více či méně přespolní hudebníci, aby společně zahájili 31. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby. Olomoučtí filharmonici jsou právě uprostřed svého polského turné, návrat do síně, kterou mohou nazývat domovem, je jistě potěšil. Při příchodu zaujali zejména pánové muzikanti svými slušivými stejnokroji v podobě fraků s bílo-černými motýlky. Dovolím si zde citovat jednoho z organizátorů celého festivalu, monsignora Josefa Nuzíka, který pronesl úvodní slovo, inspirován prvním listem Korintským. „Chci bojovat každý den o to, abych měl lásku,“ předznamenal monsignor téma, které se vinulo celým koncertem jako pomyslná červená nit. 

Preludium k Wagnerově monumentální opeře Tristan a Isolda rozkrylo motivy nenaplněné středověké lásky mezi rytířem Tristanem a princeznou Isoldou. Definice napětí v hudbě, tak by se dal popsat slavný tristanovský akord. V podání smyčců otevírá zdánlivě nekončící harmonickou řadu, při které nedojde k rozuzlení. Dává tušit neutuchající agónii zlomeného Tristanova srdce. Dřeva a smyčce si přehazují tklivou melodii narůstajícího tématu, pokaždé o něco tesklivěji, aby se nakonec rozlila všemi barvami orchestru. V závěru přebije zlověstně znějící kontrabasy dechová sekce zhudebněnou nadějí, otevírající cestu ke konci. K jakému, to se však nedozvíme. Vynikající předehra k večeru několika uloupených lidských srdcí. 

Další tragický příběh dávnověké dvojice převedl do orchestrální podoby Gabriel Fauré. Jeho orchestrální suita Pelléas a Mélisanda přenesla posluchače ve čtyřech větách do jedné z nejznámějších mytologických pohádek. Již v preludiu se představila dvě témata, jedno závažné, tajemné, druhé hravé a nebojácné. Předznamenávají Melisandinu tajuplnou existenci a rozehrávají počátek její velké lásky k jednomu ze dvou bratří. V nenápadných houslových triolách je však patrný všudypřítomný rozkol. V druhé větě lze slyšet hravý namlouvací tanec smyčců. Hymna zamilovaných, tak znělo hlavní téma třetí věty, kdy harfa s flétnou vedou láskyplný dialog. Přestože jsou neustále vyrušovány ostatními částmi skladby, s každým dalším návratem se jejich rozhovor zdá být o něco naléhavější. Vždy si k sobě cestu najdou. V poslední části jako by všichni hráči dělali vše pro to, aby hymnu zamilovaných dekonstruovali. Fagot se v poslední chvíli romanci pokouší zachránit nadějeplnou melodií, orchestr však završí nekompromisním d moll. 

Po krátké pauze se publiku dostalo náležitého zakončení slavnostního koncertu. Pozdně romantického Faurého vystřídal neoklasik a milovník latinského jazyka, nepříliš často uváděný Jan Novák. Kantáta o královně Dido byla strhující tečkou za hudebním večerem zlomených srdcí. Začala dravým nástupem mužského sboru, který působivou souhrou hlasů posluchače okamžitě vtáhl do děje. V druhé části přišla řada na samotnou královnu, v jejíž roli excelovala mezzosopranistka Marlene Lichtenberg. Královna Dido, trýzněna mukami lásky, vyjevila publiku své trápení. Od té doby, co jí tragicky zahynul manžel rukou jeho vlastního bratra, nenalezla klidu. Zlověstně znějící žestě připravily půdu pro příchod Aenéa, jenž se stane v příštích minutách zdrojem jejího nezměrného trápení. Třetí věta potěšila mimo jiné příznivce bicí sekce, jež spolu s žestěmi dominovala. Královna Dido se stala kořistí své lásky. Orchestru se pomocí zvukomalebných prvků podařilo vykreslit atmosféru lovu, například nezaměnitelný zvuk koňského cválání nebo slavnostní fanfáry. Sborové ozvěny napínaly posluchače jako strunu na houslích. Poutavé bylo také sborové přemítání o moci lásky, část, která perfektně seděla k ústřednímu tématu večera. Hlas Marlene Lichtenberg v nižších polohách sametově hladí a ve vyšších mocně září. Pěvkyně prokázala, že je opravdovou operní královnou, svým hlasem vládla stejně pevně jako královna Dido. Ve svém finálním vstupu zazpívala requiem sobě samé a pak slovy vypravěče „skončila“.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby / Tereza Hrubá