KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Příjemný gratulační koncert k 75. narozeninám prof. Jiřího Hlaváče english

„Prof. Klánský vyzdvihnul mimo jiné také schopnost Jiřího Hlaváče si při vší bohaté a pestré činnosti hudební, rozhlasové a jiné najít chvilku i pro sebe.“

„Úprava Jiřího Hlaváče působila velice autenticky, věřím tomu, že leckterý posluchač neznalý Mozartovy literatury by si snadno mohl myslet, že toto obsazení je původní.“

„Slovy ‚připadám si jako André Rieu‘ Jiří Hlaváč spontánně uvedl poslední skladbu Twilight Time od Josepha Wernicha ve vlastní úpravě.“

Přesně v den narozenin váženého pedagoga, klarinetisty, saxofonisty prof. Jiřího Hlaváče se konal gratulační koncert v Sále Bohuslava Martinů na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Koncert to byl svižný, pestrý a Jiří Hlaváč se představil téměř ve všech svých rolích – kromě výše uvedeného také jako moderátor, skladatel, aranžér a jazzman. Od samého začátku akce byla ve vzduchu cítit přátelská, ale současně slavnostní atmosféra.

Koncert odstartoval krátkou skladbou Postcard from Home pro altsaxofon a klavír, se samotným oslavencem se interpretace zhostil klavírista Slava Grochovski. Provedení pozoruhodné kompozice od Karla Husy bylo výjimečné zvukovou i výrazovou vyvážeností klavíru a altsaxofonu a jak intenzitou v altsaxofonovém partu, tak napětím a dramatičností v postupujících akordech klavíru, dokreslujících a doplňujících linku druhého nástroje.

Po úvodní skladbě zazněla slova na uvítanou z úst prof. Jiřího Hlaváče, který posléze na podium pozval prof. Ivana Klánského. Ten svému kolegovi a bývalému spolužákovi popřál všechno nejlepší a vyzdvihnul mimo jiné jeho schopnost si při vší bohaté a pestré činnosti hudební, rozhlasové a jiné najít chvilku i pro sebe.

Dále zazněly dvě autorské písně Jiřího Hlaváče na vlastní text z cyklu Gloria. Velmi příjemný, sytý hlas zpěvačky Pavlíny Senić vystihl nostalgické podtóny písní a pohladil na duši. Jednotlivé lyricky laděné sloky v první písni Ozvěna byly odděleny rytmickou klavírní vsuvkou, kromě toho ve slokách byl vždy klavírní doprovod prostý, nekomplikovaný, stejně tak v druhé písni Poznání. Pavlína Senić mě osobně zaujala schopností zpívat legato a barvou hlasu v nižších polohách a dynamikách, ve vyšších polohách na mě ale její hlas působil poněkud příliš pronikavě a ostře. Slava Grochovski doprovázel na klavír velmi citlivě a s porozuměním.

Třetí skladbou byly Variace na Rossiniho téma, H. 290 od Bohuslava Martinů v podání violoncellisty Petra Nouzovského a klavíristy Daniela Wiesnera. Skladba technicky nesmírně náročná – jak ve violoncellovém, tak v klavírním partu – zazněla v podání obou interpretů s lehkostí a technickou samozřejmostí. Přesto ale byly dle mého patrny rozdíly v přístupu k interpretaci této skladby mezi oběma umělci. Petr Nouzovský skladbu pojal více za svou a kromě technické dokonalosti, která byla naprosto zřejmá, si ještě k tomu pohrál se zvukovými možnostmi, které skladba nabízí. Některé odtahy vyzněly až sarkasticky, záměrně ledabyle; pomalé pasáže naopak niterně, dramaticky a věřím, že nejeden posluchač je poslouchal se zatajeným dechem. Syté vibrato přidávalo na intenzitě pomalých částí, precizní pizzicato působilo jako tečka za větou v knize, nebo definitivní uzavření nějaké epizody. Zkrátka do interpretace Petra Nouzovského se promítla pestrá škála emocí ve spojení s nadhledem a zvukovými možnostmi skladby a nástroje. Interpretace Daniela Wiesnera působila jako v technologické laboratoři. Jednotlivá staccata byla velmi přesně odměřená, dynamika tónů jako na váhách odvážená, tvary frází jako skalpelem vyřezané, načasování dokonale provedené a napětí do důsledku promyšlené. To vše dodávalo skladbě technickou a zvukovou dokonalost, ale možná mi trochu scházela přirozenost. Byla ale znát maximální péče, kterou Daniel Wiesner nastudování a provedení skladby věnoval a celkově provedení obou interpretů působilo velmi dobře.

Ve čtvrté, neméně virtuózní a technicky náročné skladbě, se představila absolventka Jiřího Hlaváče, klarinetistka Anna Paulová, která i přes svůj věk už získala mnoho ocenění a velké uznání. Vystoupila opět ve spolupráci s klavíristou Danielem Wiesnerem a společně provedli Koncertní fantasii na téma z opery Rigoletto G. Verdiho od skladatele Luigiho Bassiho. Anna mě uchvátila lehkostí a samozřejmostí, se kterou hrála i ty technicky nejnáročnější pasáže, představila mi do té chvíle netušené technické možnosti klarinetu. Kromě toho velmi dobře pracovala s časem, zvukem a frází. Co rozhodně nemohu opomenout, je její pohybové vyjádření doprovázející její vystoupení, dle mého názoru naprosto adekvátní a sympaticky doplňující hudební obsah, až se mi na některých místech zdálo, že jsou snad patrné zbytky baletní průpravy, které se jí mimo jiné dostalo v dětství. Daniel Wiesner opět předvedl koncentrovaný a velice dobře technicky i zvukově vyvážený výkon, který Anně Paulové dával prostor i pro určitou agogiku a snad i svobodu uměleckého projevu.

Předposlední skladbou bylo Divertimento od Wolfganga Amadea Mozarta v aranžmá Jiřího Hlaváče. V obsazení Five Star Clarinet Quartet tentokrát ale spolu s Vlastimilem Marešem, Irvinem VenyšemJanem Machem vystoupila Kateřina Soukalová Váchová, nikoliv prof. Hlaváč, který se souborem stále vystupuje. Skladba byla přednesena s lehkostí, nadhledem, pružnou kooperací mezi členy souboru a určitou jiskrou, která ke skladbám z období klasicismu patří. Úprava Jiřího Hlaváče působila velice autenticky, věřím tomu, že leckterý posluchač do hloubky neznalý Mozartovy literatury by si snadno mohl myslet, že toto obsazení pro tři klarinety a další basový je původní.

Plánované setkání Jiřího Hlaváče u mikrofonu se Zitou Senkovou se bohužel neuskutečnilo, přesto pár slov před závěrečnou skladbou o veselých příhodách a životních hodnotách zaznělo. Mluvený projev prof. Hlaváče byl po celý večer velmi kultivovaný, důstojný, dobře promyšlený a s jiskrou humoru. Slovy „připadám si jako André Rieu“ Jiří Hlaváč spontánně uvedl poslední skladbu Twilight Time od Josepha Wernicha opět ve vlastní úpravě, ve které si zahráli téměř všichni umělci, kteří toho večera vystupovali. Skladba s jazzovými prvky byla příjemnou a pohodovou tečkou za nedlouhým gratulačním koncertem, dramaturgicky velmi pestrým a vhodně složeným. Věřím, že pozitivní energie, které se nám na koncertě dostalo, zůstala nějaký čas nejen ve mně, ale i v dalších posluchačích, kteří do Sálu Bohuslava Martinů přišli oslavit 75. narozeniny muže hodného úcty.

Foto: foto diváků a ilustrační – Facebook A. Paulové, Kalabis & Růžičková Fund, Zdeněk Chrapek, Petra Hajská

Jana Rambousková

Jana Rambousková

Klavíristka, publicistka

Pochází z Vysočiny a miluje hudbu a literaturu. Od dětství se intenzivně věnuje hře na klavír, vystudovala brněnskou konzervatoř pod vedením Davida Marečka a pokračovala na pražské Akademii múzických umění ve třídě Ivo Kahánka. Také se při studiích na brněnské konzervatoři věnovala soukromému studiu skladby u Pavla Zemka Nováka. Rok strávila na Akademii múzických umění v polském Krakově v rámci projektu Erasmus+ a po ukončení studií na pražské HAMU působila čtyři měsíce jako korepetitorka v pěveckých a houslových třídách na Královské konzervatoři v Bruselu. Zúčastnila se několika mistrovských kurzů, mimo jiné Mezinárodní hudební akademie Antona Rubinsteina v Berlíně nebo Mezinárodní letní akademie ISA v rakouském Reichenau. V současné době se věnuje pedagogické činnosti, komorní hře, korepeticím a od června 2022 působí také jako redaktorka pražského studia rádia Proglas. Ačkoliv klasickou hudbu miluje nade všechno, nevyhýbá se ani jiným hudebním stylům, korepetuje na pražské DAMU v hereckých pěveckých třídách a příležitostně hraje jazz a populární hudbu. Mimo svět hudby ráda tancuje, cestuje, lyžuje, chodí pěšky a jezdí na kole.



Příspěvky od Jana Rambousková



Více z této rubriky