„Mozart je člověk, se kterým by devadesát procent muzikantů rádo zašlo na večeři nebo na skleničku vína.“

„Beethoven je přemostění dob.“

„Richard Strauss je pro mě osobou dovršitele.“

Na festivalu Smetanova Litomyšl pro poslední červnový čtvrtek nastudoval Radek Baborák se svým tělesem Česká Sinfonietta symfonickou báseň Tak pravil Zarathustra od Richarda Strausse, Beethovenovu Osmou symfonii a Schumannův Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad interpretovanými díly a nad svým nástrojem, nad odkazem hudebních klasiků i nad dirigováním. Koncert řídí, ale je v něm také sólistou. I když bere taktovku do ruky stále častěji, nástroj na hřebík pověsit nehodlá. Profesi hudebníka přirovnává ve svých sedmačtyřiceti k hokeji: i zralý muzikant, stejně jako Jaromír Jágr, má radost, když si může zahrát, říká a usmívá se – ale ani on už se třeba nepouští do úplně všech soubojů u mantinelů…

Považujete uvedení ikonické symfonické básně Richarda Strausse za enormní úkol? V jak velkém obsazení ji hrajete?

Orchestr Česká sinfonietta, respektive v současné době hrající ještě stále pod názvem Ukrajinsko-česká Sinfonietta, je pokus mít u nás festivalový orchestr toho typu, jak ho známe ze zahraničí. Sjedou se muzikanti, kteří spolu hrají v souborech, spolužáci, kamarádi… lidé, kteří jsou si nějakým způsobem umělecký a lidsky blízcí, a několikrát do roka spolu zahrají na výjimečných festivalech. Počet hráčů směrem nahoru není omezen. Nepočítám, jestli to letos je největší skladba, protože třeba Berliozova Fantastická symfonie byla podobnou výzvou. Nebo Stravinského Pták Ohnivák. Všechno jsou to velké barevné partitury, které potřebují velký zvuk.

Straussův Zarathustra byl váš nápad?

Prosil jsem uměleckého ředitele Vojtěcha Stříteského, abychom – když už se dá dohromady takovýto all-star orchestr – mohli hrát skladby s větší obtížností. Mám muzikanty, které to baví a kteří chtějí ukázat virtuozitu svých nástrojů. Proto volba padla na toto dílo, které v Litomyšli dlouho nezaznělo.

A jaké jste měli naopak nejmenší obsazení?

Když jsme na Smetanově Litomyšli hráli na Dnu s Josephem Haydnem.

Připravili jste také Beethovenovu Osmou symfonii. Jak vnímáte Beethovena? Jako hlavního klasika? Nebo jím je Mozart?

Beethoven do svých děl vkládal celou osobnost. Z jeho skladeb vyzařuje síla a nekompromisnost. Mozart byl jedním z prvních výrazně nezávislých muzikantů. Provokoval, nechtěl se vázat v církevních nebo šlechtických kruzích, nechtěl brát všechny zakázky, ale chtěl tvořit. Beethoven je přemostění dob, Mozart člověk, se kterým by devadesát procent muzikantů rádo zašlo na večeři nebo na skleničku vína.

Uvažoval jste někdy víc o filmu Amadeus a o tom, jak ovlivnil celosvětové vnímání hudby?

Na tomto filmu, ani na původní divadelní hře, není důležité, aby postihovaly celou Mozartovu osobnost. Spíše ho ukazují v anekdotických situacích. Tím dochází k určitému zploštění. Ale podle mého to vůbec nevadí. Takové filmy jsou dobré právě proto, že nemají ukázat celého Mozarta ani celého Salieriho. Jde o fiktivní příběh, ale je to přesný příběh dvou světů – Salieriho jako osobnosti, která je závislá, je v přízni císaře, má zakázky, slávu a bohatství… a Mozarta jako někoho nezávislého, kdo se tam vřítí jako raketa s díly převyšujícími genialitou ostatní průměr. Do filmu Amadeus si každý člověk promítá to svoje: někdo se cítí bezpečněji, když následuje svoji dobu a je v přízni, v bohatství a slávě, někdo nemůže jinak, než že tvoří nebo prostě žije jako Mozart. Tohle si já promítám do filmu Amadeus…

Umíte si představit, že by natočil někdo takový film o Beethovenovi?

Filmy, které vznikly o něm, nebo třeba o Wagnerovi a o podobných skladatelích, nejsou většinou dobré. Řekl bych, že některé historické osobnosti, a to nejen v hudbě, se tak dobře jako materiál pro film nehodí. Ani Beethoven není tak atraktivní postava pro film jako Mozart.

Když už mluvíme o filmech, tak hlavní téma Straussova Zarathustry bylo užito ve Vesmírné odyseji a také v České sodě. Jak si vysvětlujete, že může fungovat v tak odlišném kontextu?

Muzikologie by určitě dokázala vysvětlit, že jde o vztah mezi tóny, že v melodii vzniká určité napětí. A protože člověk je obdařen vnímáním zvuků, tak napětí vyvolává emoce, se kterými skladatelé vědomě pracují. A od nich si pak berou autoři filmové hudby motivy a umně je skládají dohromady. Ale jindy si filmoví tvůrci raději vezmou rovnou originál. Takže není divu, že se právě tohle téma dostalo do filmu!

Napadá vás ještě nějaká podobně ikonické hudební téma, když nepočítáme kratičký motiv, který uvozuje Beethovenovu Osudovou?

Ale ano, stejně jako Zarathustra začíná Wagnerovo Zlato Rýna, ovšem v Es dur… Když vezmu jako přirovnání stavební materiály, tak cihla, ale i panel nebo ytong jsou geometrické útvary. Mají rozdílnou velikost, tvrdost a další parametry, ale vlastně pořád se jedná o určitý stavební prvek. V hudbě určují to, jak na nás a na náš vnitřní emoční svět působí, jednotlivé noty a jejich hodnoty, výšky a vztahy k dalším notám. Je to různé, ale všichni skladatelé staví ze stejných materiálů. Občas někteří řeknou, že z těchto materiálů stavět nebudou a že postaví dům třeba z míčů, ne z cihel. Čistě teoreticky je to možné, mohou postavit něco, co se podobá domu. Ale je to nápad, který se sotva podaří jednou zhmotnit, a nebo trošku i nesmysl…

Jak důležitý je pro hudební interpretaci obsah Nietzscheho knihy Zarathustra?

Když jsem se jí pokoušel přečíst, a napoprvé se mi to nepodařilo, tak jsem byl asi podobně jako mladý Richard Strauss ohromen. Zmaten. Myslím, že přesně to byl záměr Nietzscheho, aby vyvolal v lidech takové pocity – aby si začali určité věci uvědomovat. Kniha má podtitul Pro všechny a pro nikoho. Myslím, že i Straussova skladbu je tak trochu „pro všechny a pro nikoho“. Ale ještě důležitější pro Richarda Strausse podle mě bylo, že jsou v knize přítomny dva odlišné světy – člověk a jeho náboženství, obřady a rituály… a na druhé straně člověk obracející se k přírodě a Stvořiteli bez všech těchto ozdob. A skladatel v tom cítil obrovský potenciál: dát vedle sebe ty nejvzdálenější harmonie a využít napětí, které tím vzniká. Ostatně na konci zaznívá vlastně stejná hudba jako na začátku, jenom zahraná slabě, tiše…

Mimochodem, Strauss měl hodně dobré hudební nápady, že?

V romantismu se tvorba začala rozšiřovat jako delta řeky. A jeden proud, který vychází od Berlioze, jde k Lisztovi, Wagnerovi, Straussovi a Zemlinskému a dál… Zdá se mi, že je právě v hudbě Richarda Strausse jakoby dovršen, co se týče využití instrumentace… Dotkl se toho v období, kdy psal velké hrdinské skladby. Když ve středním a pozdním období tak velké skladby už nepsal, jeho hudba je pak střídmější. Asi sám poznal, že už bylo určitého kulminačního bodu dosaženo. Strauss je pro mě osobou dovršitele. Jeho odkaz je trošku jakoby snižován tím, že se dožil tak vysokého věku. Zemřel až po druhé světové válce, kdy už byl překročen avantgardou, směrem, který se ovšem ukázal být také konečným a možná i slepou uličkou, ze které se těžko hledají další výzvy. Nemělo by to snižovat Straussův odkaz – on prostě jen měl dlouhý život. Jeho odkaz považuji za úctyhodný výkon génia, není v něm žádná zbytečná skladba. A nemohu odhlédnout jako hornista od toho, že od něj máme dva krásné hornové koncerty. My hornisté jsme tedy se Straussovou hudbou v kontaktu od dětství. Byl pro mě vstupem do poslouchání orchestrální hudby, mám k němu hodně blízký vztah.

Hrajete také Schumannův Koncertní kus se čtyřmi sólovými lesními rohy. Jsou jejich party rovnocenně těžké?

Kvarteto lesních rohů je podobně dokonalé jako smyčcové kvarteto. Projevuje se to i v této skladbě. Party jsou vyrovnané, ale mají různou obtížnost. První horna je psaná extrémně vysoko, virtuózně. Čtvrtá horna potřebuje pro spodní hlubokou linku sílu a ty dvě prostřední horny se přidávají k první, nebo tvoří harmonii. Největší výzvou je dílo pro hráče partu první horny. Musí být nejjistějším ze všech. A to stojí spoustu energie…

Co je vlastně na lesním rohu po hru nejchoulostivější?

Udržet se v kondici – najít denní rutinu pro budování nátiskové kondice. Jde o malé svaly – a když se cvičí nebo hraje moc, ztratí se jemnost a virtuozita tónu… Právě tohle byl jeden z důvodů, proč jsem už nechtěl dál hrát v orchestrech.

Ale vy ještě neplánujete pověsit nástroj na hřebík, ne?

Pokud mi bude dopřáno, tak budu v hudebním světě pořád. Ale musím začít plánovat. Budu se věnovat hudbě komplexně. Ať už to bude hraní, pedagogická činnost, vedení souboru nebo dirigování. Kdybych přirovnal hudbu ke sportu, tak Jaromír Jágr ve věku, kdy ostatní pověsili brusle a hokejku na hřebík a kdy by mohl být majitelem klubu, trenérem nebo manažerem, v sobě našel motor udržovat si kondici. Určitě má radost, když vyjede na led, ale asi se už nebude pouštět do všech soubojů u mantinelů.

Když dirigujete, jste ještě stále tak říkajíc na ledě?

Samozřejmě! Role dirigenta má dokonce trojí tvář. Příprava, ta první, zůstává skryta. Druhá se začíná odkrývat, to je ta tvář na zkouškách. Některé věci se prostě musejí nazkoušet. Najít balanc, to je pro dirigenta nejvíc zatěžující – dát důvěru muzikantům, ale zároveň se nebát něco požadovat, dobře to vyvážit, motivovat… Na koncertě se to pak úplně obrátí. Tam musí dirigent být trochu i pro publikum. Lidé poslouchají, ale také se dívají. Dirigentovou rolí je i něco ukázat. Když lidé z gest poznají, že přichází vrchol skladby, když poznají, že tady je naopak největší ztišení…, pak si myslím, že dirigent plní svou roli dobře. A právě tato komplexnost mě na dirigování hodně zajímá.

(Výběr z tohoto rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.)

Foto: Česká Sinfonietta (Facebook), Lucie Cermáková, archiv Smetanovy Litomyšle a František Renza