„Pilař přidal současnou, ale přesto typicky barokně vyhlížející vizualizaci, do které nechal vrůst paralelní příběh – stylizované taneční naznačení rodinných vztahů a němou roli stárnoucí vladařky vzpomínající na dávné nesplněné naděje.“

„Andreas Scholl z týmu nevyčníval, okázalost je mu cizí; a navíc všichni ostatní byli také vynikající.“

„Skladbu v kulisách barokních obrazů, pomocí ambiciózního svícení a v barvitých kostýmech rozhýbali, ilustrovali, domysleli a dotvořili nejlepším možným způsobem.“

Hudební festival Znojmo realizoval další velké vokálně-instrumentální barokní dílo. Svůj devatenáctý ročník ozdobil scénickou podobou oslavné serenaty Harmonie planet od Antonia Caldary, uvedené ve městě před třemi sty lety. Čtvrteční premiéra, za kterou stojí režisér Tomáš Ondřej Pilař, dirigent Roman Válek, choreograf Martin Šinták, výtvarnice Ivana Ševčík Miklošková a sedm skvělých pěveckých sólistů, byla právem velkým úspěchem. Vizuální i hudební ztvárnění je barvité a poutavé.

Caldarova Harmonie planet, Le Concordia de´ pianeti, vyznívá jako pozitivní a neproblémová, typicky italská dobová hudba nabitá svěží energií. Vedle několika sborových čísel ji převážně tvoří rozsáhlá sóla. Provedení ozdobili kontratenoristé Andreas Scholl, Valer Sabadus a Franco Klisovic, mezzosopranistka Dagmar Šašková, sopranistka Hana Blažíková, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Adam Plachetka. Czech Ensemble Baroque a stejní sólisté s Romanem Válkem už dílo, oslavující císařovnu Alžbětu, uvedli v koncertní podobě letos v únoru ve Španělském sále Pražského hradu. Pro hudební festival Znojmo přidal Tomáš Ondřej Pilař se svým týmem do Jízdárny Louckého kláštera současnou, ale přesto typicky barokně vyhlížející vizualizaci, do které navíc nechal nápaditě a výstižně vrůst náznakový paralelní příběh. Roman Válek – v tropickém vedru panujícím v dosud nerekonstruovaném, ale přesto velmi oblíbeném prostoru – oddirigoval serenatu pro stovky diváků neméně inspirovaně. S vyhrnutými rukávy.

Okázalá skladba zazněla ve Znojmě na podzim roku 1723 během cesty císařského páru z pražské korunovace zpět do Vídně. Příležitostí byly Alžbětiny jmeniny a současně skutečnost, že byla v očekávání – Karel VI. měl za několik měsíců získat budoucího nástupce a dědice. Planety, které v Caldarově alegorii sestoupily na zem, vzdávají nastávající matce hold. Kompozice, vlastně zcela bez dramatického děje, je sledem virtuózních výstupů s obřadně květnatými texty. Režisérovi, choreografovi a výtvarníkům se podařilo jednotlivé postavy výborně charakterizovat. Pilař k tomu využil historický kontext a fakta: císařovně se později ve Vídni nenarodil mužský potomek, ale děvče, které pak po šesti letech zemřelo. Inscenací proto prostupuje nejen skvěle stylizované taneční naznačení rodinných vztahů, ale v druhém plánu i němá role stárnoucí vladařky, ženy vzpomínající na dávné nesplněné naděje a vyrovnávající se s pomocí lahve alkoholu s depresemi…

I když v obou případech byl k dispozici na titulkovacím zařízení český text, tak oproti koncertní podobě přineslo scénické nastudování ještě mnohem jasnější vyprofilování jednotlivých figur a zřetelnější objasnění obsahu. Venuše, Diana, Jupiter, Apollon, Mars, Merkur a Saturn diskutují o tom, zda je jistá pozemšťanka hodna jejich pozornosti a úcty. Část jich je proti, část ji obhajuje. Když nakonec vejde ve známost, že jde o císařovnu, není už co řešit – a alegorické postavy se v závěru shodnou: Ať šťastna je!

Prvořadou mezinárodní hvězdou tohoto projektu byl – a pro sobotní a nedělní reprízy ještě je – německý kontratenorista Andreas Scholl, který v posledních letech navázal s Czech Ensemble Baroque krásné a pravidelné umělecké vztahy. Jupitera obdařil lahodným témbrem, pohodově rozšafným nadhledem a vznešenými gesty. Z týmu však nevyčníval ani trochu, okázalost je mu cizí; a navíc všichni ostatní byli také vynikající. O přízeň publika soupeřili virtuózními koloraturami, četnými ozdobami, naléhavě emotivním přednesem a nádherně modelovanými dlouhými tóny i další dva kontratenoristé: Franco Klisovic jako Mars a Valer Sabadus v roli Apolla. Smyslnou Venuši, doprovázenou tanečnicemi, ztvárnila odvážně zpívající a suverénně hrající Dagmar Šašková, odtažitější Dianu Hana Blažíková. Jaroslav Březina, rozkročený v praxi už velmi široce od staré hudby až k Janáčkovi, je v inscenaci Merkurem, pěvecky obdivuhodně precizním a spolehlivým. Adam Plachetka jako Saturn přidává robustní chlapský projev, velký hlas a jistotu.

Kostýmovaný sbor připravený sbormistryní Terezou Válkovou, skromně zpívající a hrající mezi ostatními, rozpohybovali režisér s choreografem v souladu s tanečníky. A instrumentální složky se zhostil Czech Ensemble Baroque energicky, usazeně a propracovaně, ať už šlo o smyčcový základ, perlivé continuo, údery tympánů nebo o slavnostně znějící žestě. Fanfárovitý motivek úvodního i závěrečného sboru mimochodem už nelze zapomenout…

Caldarovu znojemskou serenatu La Concordia de‘ Pianeti až do letoška v tuzemsku nikdo neoživil. Existuje ovšem nahrávka. Před devíti lety ji pořídili v souvislosti s novodobou koncertní premiérou díla dirigent Andrea Marcon, La Cetra Barockorchester a renomovaní sólisté. Hudební festival Znojmo jednou provždy drží prvenství v novodobém scénickém uchopení díla. Vzhledem k námětu a dějovému průběhu to byl úkol na první i na druhý pohled téměř nesplnitelný. Tomáš Ondřej Pilař se svými kolegy nicméně nezklamal. Skladbu na jevišti v kulisách barokních obrazů, pomocí ambiciózního svícení a v barvitých kostýmech rozhýbali, ilustrovali, domysleli a dotvořili nejlepším možným způsobem: invenčně, inspirovaně, ideálně.

———— 

Tomáš Ondřej Pilař o Harmonii planet řekl, že je „souzvukem radosti s bolestí, nenávisti s láskou a života se smrtí“. Režisérovu charakteristiku inscenace v rubrice AudioPlus si poslechněte ZDE.

********

Foto: Hudební festival Znojmo / Petr Vokurek