„Orchestry bez dirigenta vyžadují perfektní hráče s vysokou mírou koncentrace a skvělou technikou.“

„Mozartova Malá noční hudba v podání PKO bylo trochu jiné nokturno, než jsme zvyklí, zaujalo.“

„Ottorino Respighi rád prezentoval starou hudbu v nové formě.“

„Suita pro smyčce ukazuje Janáčka, který si ještě zdaleka nevytvořil svůj typický hudební jazyk.“

Pražský komorní orchestr patří ke čtyřem nejstarším komorním orchestrům světa. Příští rok oslaví 70 let  trvání, a i když se obsazení za tu dobu několikrát vyměnilo, vždy patřil mezi nejlepší soubory v Evropě. Že to platí také v současnosti pod vedením koncertního mistra Leoše Čepického, se snažil přesvědčit i ve středu 24. dubna publikum v koncertní síni Šimona a Judy v Praze.

Čím by měl Pražský komorní orchestr začít, když ne skladatelem z období, na němž si vybudoval svou pozici. Michna, Zelenka, Benda, Dušek, Mysliveček, Vaňhal, Koželuh, Vranický, Rejcha, Jírovec, Voříšek – to byli kmenoví skladatelé zakladatelské éry PKO.  A samozřejmě i Stamicové. Ke Karlu Stamicovi, nebo vlastně správně ke Carlu Philippu Stamitzovi se orchestr přihlásil i tento večer. Zazněl čtvrtý Orchestrální kvartet F dur op.4. Carl Stamitz skladby doslova chrlil. Snažil se skládáním uživit, což nebylo zrovna jednoduché, a po většinu svého života se topil spíš v dluzích než v penězích. Přestože psal přímo horečně, na jeho skladbách to není vidět, či spíše slyšet. Brilantní je tak i jeho Orchestrální kvartet F dur. Obsazení Pražského komorního orchestru vychází z hudební tradice  orchestrů  konce vrcholného baroka a tak se pro provedení Stamitzova díla perfektně hodí. Přitom to nebylo takové to „autentické“ provedení,  bylo současné, ale s výbornou znalostí a pochopením díla. Orchestry bez dirigenta vyžadují perfektní hráče s vysokou mírou koncentrace a skvělou technikou. To PKO výborně ukázal ve třetí větě Presto assai, která klade velké nároky na techniku a hlavně na souhru členů. Samozřejmě… slavný mannheimský orchestr, ve kterém kdysi Stamitz hrával, také neměl dirigenta, stejně jako všechny tehdejší zámecké orchestry, jenže v současnosti si to už mnoho orchestrů dovolit nemůže. PKO ano.

Dát na program koncertu „Malou noční hudbu“ Wolfganga Amadea Mozarta, to chce skutečně vysokou míru sebedůvěry. Vždyť tuto Serenádu č. 13 pro smyčcový kvartet a kontrabas G dur hrají snad všude. Hudlají ji šumaři v orchestrech složených výhradně pro nalákání turistů, tvoří zvukovou kulisu našich nákupů, uklidňuje nás na letišti i v letadle, prostě je všudypřítomná. Profanací s ní může soutěžit už jedině Vivaldiho Čtvero ročních období. Pokud to orchestr nechce jen tak odehrát, najít nové možnosti interpretace těchto děl je nesmírně obtížné. Přesto si na to PKO troufl. Třebaže Mozart napsal Eine kleine Nachtmusik pouze pro smyčcové kvarteto, opus se hraje skoro výlučně v orchestraci smyčcového orchestru. A je to dobře. Hned úvod první části – allegro, v níž housle napodobují zvuk fanfár v obsazení 12 houslí, přímo rozezvučelo sál a pak už plynula hudba jako mohutně se valící řeka. Bylo to trochu jiné „nokturno“, než jsme zvyklí, ale bylo zajímavé a zaujalo. Naopak v Romanci si myslím, že se housle měly trochu víc prosadit vůči violám, violoncellům a kontrabasům. I Menuetto bych si představoval víc zpěvné, i když, upřímně řečeno, on je to spíš lendler než menuet, takže trochu té tvrdosti neuškodilo. A finálové Rondo – to nádherně navázalo na 1. část a skvěle korunovalo uvedení díla, o němž si myslíme, že už nás při jeho provedení nic nemůže překvapit.

Přední představitel italského symfonismu Ottorino Respighi byl velkým znalcem a milovníkem staré hudby, kterou rád prezentoval v nové podobě.  Zajímal se především o hudbu XVII. a XVIII. století, transkriboval Monteverdiho, Vitaliho, Pergolesiho, Cimarosu i Marcella a nezastavil se ani před Johannem Sebastianem Bachem. Nejslavnějším jeho dílem v transkripci starých skladeb jsou parafráze cembalových miniatur skladatelů Rameaua, di Gallota, Pasquiniho a anglického anonyma, kterou známe pod názvem Ptáci. PKO nám představil jiný skvost – Staré tance a árie, suitu č. 3. Mnozí vytýkají Respighimu malou originalitu, snad dokonce eklektismus, nešť, ale právě Staré tance a árie krásně ukázaly jeho orchestrační skladatelské mistrovství. Nezapře Itala. Nádherná zpěvnost, živelnost a propracovanost jednotlivých nástrojů uchvacuje. Když Arii di corte otevírají violy s violoncelly a kontrabasy, jde mráz po zádech. A pak se k nim připojí housle a najednou je to mohutný zpěv plný radosti. Stejně tak v Sicilianě si jednotlivé nástroje předávají téma. Vypadá to jednoduše, ale musím opakovat to, co jsem už napsal na začátku – vyžaduje to perfektní sehranost orchestru. Podobná díla ukazují jeho kvalitu.

Koncert uzavřela Suita pro smyčce Leoše Janáčka. Janáček byl víceméně Respighiho současníkem. Ale jaký to rozdíl. Janáček, rodilý Moravan, vyrůstal stejně jako Respighi z hudby svého kraje, ale dokázal ji na rozdíl od něj tvůrčím způsobem melodicky i harmonicky přetvořit. Propracovával se k tomu, ovšem postupně a za cenu mnoha zápasů jak vlastních, tak s kritikou a veřejností. Suita pro smyčce je však z jeho raného období a je jeho první orchestrální skladbou. Tvoří jí šest částí, které původně měly názvy, ty ale vůbec neodpovídaly charakteru skladby. Janáček je později vyměnil za tempová označení, pod nimiž se hrají dodnes. Všechny části mají písňovou formu, pouze poslední andante je najednou ve formě sonátové. Janáček zde zdaleka ještě nevytvořil svůj typický hudební jazyk, stále byl ještě ovlivněn svým studiem u Františka Zdeňka Skuherského. Některé náčrty skladeb, které si při studiu zapsal, mu dokonce sloužily při práci na suitě. Typické je to třeba pro 4. část – presto. Suita nám ukazuje Janáčka málo známého, žádného experimentátora, ale přísně dodržujícího kánon. PKO svou interpretací to jen podtrhl. Trochu mne zarazila malá dynamika, Janáček jistě neznal jako dynamickou značku jenom forte a fortissimo. Jinak ale bylo provedení bezchybné a sklidilo zasloužený potlesk.

Leoš Čepický je koncertním mistrem Pražského komorního orchestru teprve druhou sezónu. Pod jeho vedením má PKO stále tu vysokou kvalitu, kterou je po léta známý. Jeho repertoár obsahuje obrovské časové rozpětí, což ukázal i zmiňovaný koncert, který nabídl posluchačům rozmanitost, kdy každý si mohl přijít na své. Škoda, že sál byl naplněn tak ze dvou třetin a obecenstvo, zvláště v první polovině koncertu, mělo trochu potíže se rozehřát.

Foto: František Gela