„Tempo symfonie se jevilo jako ideální.“

„Hlasového partu se ujala Bernarda Fink. Jako obvykle to byla sázka na jistotu.“

„Šéfdirigent si neodpustil odsazení, které finální harmonii ještě více oddělilo od předchozího tutti orchestru. Účinek byl absolutní.“

Janáčkova filharmonie Ostrava se rozloučila s dosavadním šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem mimořádným večerem v Domu kultury. Společně s Bernardou Fink, Českým filharmonickým sborem Brno a Koncertním sborem Permoník představila Třetí symfonii Gustava Mahlera. Filharmonie ukázala, že velké mahlerovské celky nezískávají svoji hodnotu jen v Praze, ale že mohou být úspěšně a bez otravného drobnohledu vystavěny i jinde. Mahler z Ostravy byl příjemným překvapením.

Mahlerova hudba mluví o nejpodstatnějších otázkách lidské existence. O Třetí symfonii, která je tak protikladná, nová, přímá i zastřená, platí toho pravidlo mnohonásobně. Objemný myšlenkový svět přelomu 19. a 20. dostává v Mahlerově hudbě základní kontury i díky mimořádné složité a cholerické Mahlerově osobnosti, ve které jako by se odrážel mnohoznačný svět století následujících. Na všechny aspekty Mahlerovy inspirace zde nezbývá čas. Ačkoli je účinek ze všech kompozic nesmírně silný i po fyzické stránce, zásadní odpovědi nepodává, a pokud ano, jsou ukryty za rouškou vnitřního světa každé symfonie. Často jen varuje o skrytých zákoutí lidské duše, což snad Mahler mohl dedukovat z tragiky vlastní osobnosti, pokud si snad z kontextu jeho díla dovolíme tuto spekulativní úvahu. Pro širokou mnohoznačnost může být Mahler mezi posluchači i hudebníky tak oblíben. Dává možnost vystavět mimořádně náročnou produkci, která ohromuje nejen technickou šíří, ale zároveň i tím, že se mohou všichni zúčastnění pokoušet vnímat nejsilnější otázky (či odpovědi) o podstatě lidského bytí, ke kterých se vyjadřuje.

Pokud bychom si měli být něčím jisti po poslechu kteréhokoli jeho díla, tak pro Mahlera byla hudba nejzásadnější a nejdůležitější složkou lidského života. Přes jeho názorové nebo náboženské obraty je hudba něco, čemu zůstal věrný celý svůj život. Hudbě, která může vyslovit vše a zároveň nic. Pokud se podíváme na jeho tvorbu v celém kontextu, je plná vzdorů v podobě hledání nové formy (Třetí symfonie je toho dokladem), zároveň ale neustálými návraty k již vytvořenému. Přímý účinek Beethovenových symfonií je v Mahlerově případě povznesen do jiných kontur. Přesto každá symfonie, ač je tak mnohoznačná, je hudebně zcela účinná! Často zmiňovaný fakt, že Mahlerova hudba se zrcadlí v širokém spektru mladších autorů, mohl posluchači vyvstat i při ostravském uvedení.

Především v jisté míře vytvořeného zvukového chaosu (na který ale mohla mít vliv akustika sálu) první věty mohl posluchač slyšet až Schönbergovu atonalitu. Filharmonici díky tomu upozornili na strukturu symfonie, kdy první věta může stát zcela samostatně a jako jiný svět oproti zbytku celku.

Tempo symfonie v Ostravě se jevilo jako ideální. Proto délkou nijak nepřesáhlo 100 minut, ba naopak. Šéfdirigent Heiko Mathias Förster, který se tímto velkolepým počinem loučil s ostravským publikem z pozice šéfdirigenta, zároveň často pracoval se změnami tématiky, důrazností, dynamickými změnami. Například viditelně zvyšoval krátkodobě důrazy při častých tutti první věty, díky čemuž byl posluchač zcela zahlcen zvukem. Nebo ve scherzu třetí věty. Proto by bylo nesmírně zajímavé poslechnout si zvukový záznam celého koncertu, který by jistě odkryl některé skryté momenty z první věty.

Třetí věta poukázala na hravost dřev a měkkost smyčců. Dechům obecně je potřeba poblahopřát. Nejistota se projevila jen nahodile, obecně byla jejich zvuková jistota značná, především lesní rohy, trubky a pozouny. Účinek symfonie je mnohdy postaven právě na zvládnuté hře této orchestrální sekce. Sólový trubkový part ve třetí větě, ve kterém Mahler navazuje na Druhou symfonii a vytváří podobně zvukový efekt, byl hraný mimo sál a doslova lahodil posluchačovu uchu. Intenzitou se zcela dokázal začlenit do orchestrálního zvuku. Je potřeba zmínit i sladkobolná houslová sóla v partituře.

Hlasového partu se ujala Bernarda Fink. Jako obvykle to byla sázka na jistotu. Fink se v této roli osvědčila po celém světa, kde Mahlerovi propůjčuje svoje hlasové umění v produkci renomovaných světových těles. Zachování schopnosti postavit sólový part Třetí symfonie na citovém vyjádření nejdůležitějších témat ji zůstává. V patetickém pojetí a intelektuálním způsobem, který je ukrytý především v naprosté hlasové jistotě nesmírně vážné tématiky. Orchestr ji doprovodil s maximální ohleduplností, nikterak nezanikla. Bylo osvobozující slyšet zvuk nadějně znějících smyčců, proti kterým Bernarda Fink vkládala Nietzscheho verše O Mensch! Gib Acht!

Jako jiný svět potom zapůsobila pátá věta, s lehce znějícími sborovými party Českého filharmonického sboru Brno a Koncertního sboru Permoník. Bernarda Fink střídala výrazy naprostého oddání s výrazy důrazného výkřiku objímající pravdy. Förster – oproti předchozím větám – nepracoval ani tak s dynamickými vrcholy, jako spíše s konzistentním zvukem. Finále potom uspokojilo všechny, kdo v děsech předchozích témat symfonie pomalu ztráceli naději v lepší svět. Janáčkova filharmonie podala závěr nesmírně komplexně, vyrovnaně, bez zbytečných zastavení, jako dlouhý hudební tok, vrcholící triumfálně ve své nádheře. A znovu dechy! Mahlerovo dílo v závěru života dostává svoji podobu z reminiscencí závěrečné části Třetí symfonie. Nic není ztraceno, jak se na počátku kompozice může zdát. I přes všechny životní tragédie je spasení v hudbě stejně osvětlující, jako finále Třetí symfonie. Šéfdirigent si navíc neodpustil odsazení, které finální harmonii ještě více oddělilo od předchozího tutti orchestru. Účinek byl absolutní.

Foto: Ivan Korč