“Oceňuji zejména dramaturgickou volbu písňové poloviny koncertu.”

“Bylo zajímavé pozorovat, jak interpretace operních árií nesla větší pečeť všestranné vypracovanosti technické, výrazové, mimické.”

“Kateřina Ochmanová byla zpěvačkám výbornou oporou tempickou, rytmickou a zjevně i interpretační.”

Koncert mladých pěveckých nadějí proběhl v úterý 28. května v Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami. V rámci 51. ročníku Festivalu Antonína Dvořáka se představily laureátky Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech – Kristýna Kůstková a Lucie Vagenknechtová. Za klavírního doprovodu Kateřiny Ochmanové přednesly výběr z komorního a operního odkazu Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka.

Sopranistka Lucie Vageknechtová získala roku 2017 v Karlových Varech 2. cenu, sopranistka Krystýna Kůstková obdržela v této mezinárodní soutěži 2. cenu v kategorii Junior roku 2018 a čestné uznání v kategorii Píseň. Stala se mimo jiné také vítězkou pěvecké kategorie cenné Soutěže konzervatoří. Lucie Vagenknechtová je už sólisticky činná na českých operních scénách (Plzeň, Ústí nad Labem, Liberec či letní stagiona Národního divadla v Praze ).

Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka je dlouhá léta významnou pěveckou křižovatkou uměleckých talentů našich i evropských, potažmo světových pěveckých škol. Její význam tkví v přirozené konfrontaci pěveckých talentů a jejich školitelů, ale také v šancích, které poskytuje oceněným účastníkům. Soutěže se totiž pravidelně zúčastňují šéfové operních scén a přicházejí promptně s mnohými nabídkami spolupráce. Soutěžíme, protože chceme ze sebe vydat to nejlepší, co v nás dřímá. V tomto aspektu jsou soutěže obecněji vzato vždy významné.

Dramaturgie koncertu byla vhodně složena z písňové tvorby Dvořákovy a Novákovy v první polovině večera, ve druhé se pak opírala o populární operní árie, v první řadě především z tvorby Antonína Dvořáka, logicky na půdě festivalu nesoucího jméno skladatele, ale dál také Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka. Oceňuji zejména dramaturgickou volbu písňové poloviny koncertu. Co platno, neobyčejně bohatá česká tvorba v oblasti umělé písně se nedostává na koncertech často ke slovu. To je ostatně chronická nemoc našich komorních koncertů od dob, kdy se nám vytratila silná generace velkých písňových interpretů, kteří ji neúnavně a soustavně propagovali, jako byli Zdeněk Otava, Jindřich Jindrák, Maria Tauberová, Marta Krásová nebo Karel Berman.

Tvorba Antonína Dvořáka je bohatou základnou, pilířem české komorní písně. Půvabný cyklus V národním tónu opus 73 má přímý vztah k Vysoké. Roku 1885 začíná Dvořák jezdit na Vysokou, po druhé řadě Slovanských tanců se obrací k textům lidovým a vytváří čtyři písně s jednotícím názvem V národním tónu. Cyklus úžasné melodické invence, náladových kontrastů, citové upřímnosti, s harmonicky bohatým doprovodem klavíru. Tři písně jsou na slova písní slováckých, jedna je na český text. Tímto cyklem uvedla sopranistka Krystýna Kůstková koncertní večer, patřilo jí důležité vstupní entrée ve známém, pěvci nadmíru oblíbeném Dvořákově cyklu. Zaujala lehkým, lyrickým typem sopránu, přirozeně tvořeným, ve výškách kulatým, příjemným tónem, ale i schopností tlumočit citlivě obsah zvolených písní. Na dobré úrovni byla i srozumitelnost zpívaného textu a přirozená mimika obličeje, v níž se zobrazoval obsah písní bez nejmenšího afektu či předstírání. Nejvíce mě výrazově zaujala interpretace vnitřních písní cyklu. Poslední slůvka jinak dobře vedených hudebních frází není třeba tolik ztišovat, jakoby dynamicky odlehčovat, mohou snadno působit jako nedořečená, pokud by prostor sálu byl jen o trošku větší. Zmiňuji to jen proto, že to nebylo jednou a podobná dobře míněná snaha bývá pro prostorové zpívání bez mikrofonu trochu ošidná.

Novákovy písně z cyklu Pohádka srdce byly moc dobrou volbou, škoda, že byly ve výběru z cyklu jen dvě. V půvabné, niterné písni „Až přejde den „, je možno vrchol velkoryseji legatově vystavět („A svatá je ta tichá noc, a svatá je ta noc než přejde den…“), s prodloužením nepřízvučných slabik slov, umožňující větší plynulost legata. Tato zdánlivá drobnost by učinila ihned v tahu vrcholu písně velké věci, proto ji zmiňuji.

Méně často veřejně tlumočené jsou Dvořákovy Písně na slova Elišky Krásnohorské, které Dvořák zkomponoval roku 1871 na impulz Ludevíta Procházky a jeho upozornění na knihu básní „Z máje žití“ od Elišky Krásnohorské. Těmito písněmi vstoupila do večeru sopranistka krásného, tmavšího sopránového témbru mladodramatického charakteru – Lucie Vagenknechtová. Její soprán je přirozeně nosný, průbojný, zvukově příjemný, zvládnutý ve vyrovnanosti vokálů, se suverénně znějící vyšší polohou a smyslem pro kantilénu. Pozornost by mohla či spíše měla nadějná mladá pěvkyně věnovat zřetelnější výslovnosti souhlásek, zejména písňová tvorba to žádá pro ještě výraznější tlumočení obsahu. Zmínil jsem, že tento cyklus je méně vyhledávaný, signalizovalo to i zpívání z not, které nebylo u jiných čísel potřebné (vyjma obou přídavků z Dvořákových Moravských dvojzpěvů).

Ač jsem zmínil, že dramaturgicky byla volba písňové části večera potěšující, vítaná, bylo zajímavé pozorovat, jak interpretace operních árií nesla větší pečeť všestranné vypracovanosti technické, výrazové, mimické. Dramatičtější charakter sopránu Lucie Vagenknechtové přesvědčil ve slavné Dvořákově árii Armidy „Za štíhlou gazelou“, s pěkným frázováním, velkorysým tahem v plném, barevném forte, ale i zjemněním očekávaného vysokého As v závěru árie v mezza voce (“ Odešel jen se mih‘, jak paprsk ve větvích, odešel jen se mih‘ …). Velmi pěknou úroveň představovala árie Mařenky, v poměrně malém prostoru sálu působící svým až dramatickým nervem a krásně, velkoryse v legatovém oblouku vyzpívaným závěrem. Nejlépe vyšlo Lucii Vageknechtové finále programu – slavná árie Rusalky. Není vůbec snadné zaujmout v tomto obecněji známém „hitu“ operního světa, neboť je tu řada srovnání s mnoha hvězdami minulosti. Sám bych ani nespočítal, kolikrát jsem již tuto árii slyšel. Proto je tak obtížné tyto evergreeny operní literatury přinášet a zaujmout v nich! Talentované sopranistce se to podařilo a domnívám se, že o ní ještě per futurum dost uslyšíme. V árii Rusalky byla i míra pevnější výslovnosti velmi dobrá, vokál „I“ zněl otevřeně a zároveň přirozeně, ze všech čísel v programu se jevila právě Rusalka nejvíce komplexní ve všech aspektech, tím i nejpřesvědčivější.

Krystýna Kůstková vsadila v operní části na svůj „lehčí“ hlasový obor a prezentovala se půvabnou árií Terinky z Dvořákovy snad vůbec nejmuzikantštější české opery Jakobín, kde zvládla úspěšně přirozené legato i technické nástrahy árie na vrcholu s lehce tvořeným Áčkem (Mmé srdce věrně jen po Jiřím touží..“). Se šarmem jí vyšla pěkně i náročnější, dobře zvládnutá árie Karoliny ze Smetanových Dvou vdov („Samostatně vládnu já všemi statky svými“). Bezprostřednost a nenucenost podání oprávněně nadchla přítomné publikum.

Celý večer doprovázela na klavír Kateřina Ochmanová. Byla zpěvačkám výbornou oporou tempickou, rytmickou a zjevně i interpretační. Nikde si nic neusnadnila obvyklým krácením introdukcí a závěrů árií, které nejsou technicky mnohdy vůbec snadné.

Nutno v závěru podtrhnout, že koncert byl nejen součástí Dvořákova festivalu, nýbrž rovněž vzpomínkou na Antonína Dvořáka III., který zemřel 28. května roku 2017. Tehdy bezprostředně vznikla myšlenka, aby se každým rokem v tento den konal na Vysoké koncert k jeho připomínce. Tento rodový následník světově uznávaného českého skladatele zemřel právě po koncertu v květnu roku 2017… Velmi rád sledoval Dvořákovu pěveckou soutěž a držel vždy palce mladým talentům. Z tohoto pohodového, příjemného koncertu by měl zajisté upřímnou radost. Obě sopranistky na prahu umělecké kariéry se prezentovaly víc než dobře. S publikem se rozloučily přídavkem ze slavných Moravských dvozpěvů – Zajatou. Tlumočenou technicky i interpretačně se sympatickou lehkostí, suverenitou i dynamickým respektem ke skladatelově zápisu. Bravo!

V očekávání zvoleného komorního koncertu jsem se obával trochu jednostrunného souboje sopranistek, což se mi jevilo trochu málo kontrastní, chyběl mi mužský hlas „do party“. Zpětným zrcátkem po koncertu musím rád přiznat, že to byla obava zbytečná. Obě sympatické sopranistky odlišného hlasového témbru, a tím i pěveckého oboru, dokázaly vytvořit zajímavý a kontrastní charakter večera.

Možná mohl úplně na závěr ještě zaznít z Dvořákových Moravských dvojzpěvů titul – „V dobrým jsme se sešli, v dobrým se rozejdem“. Rozhodně by vystihl krásně svými slovy příjemný večer, strávený v prostředí Dvořákova Památníku na Vysoké.

Foto: Hudební festival Antonína Dvořáka