„Gil Shaham usedl k pultu druhých houslí a prim přenechal Josefu Špačkovi.“

„Charakteristikou souboru vytvořeného pro jeden večer byla schopnost odevzdat své individuální umění ve prospěch celku, pozornost jednoho vůči druhému a neskrývaná radost ze společného hraní.“

„Jaká to příležitost pro tak skvělé interprety povýšit skladbu na vrcholný posluchačský zážitek! Tak se i stalo.“

V roce 2016 zahrál na Dvořákově Praze americko-izraelský houslista Gil Shaham s Orchestrem dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia a jeho šéfdirigentem Antoniem Pappanem Čajkovského Houslový koncert D dur a pro mnohé posluchače to byl nezapomenutelný zážitek. I proto se díky jednání s předchozím uměleckým ředitelem festivalu Markem Vrabcem letos Gil Shaham do Prahy vrátil v roli kurátora komorní řady. Dokonalost interpretace povýšenou radostí z hudby a podtrženou nádherným zvukem Shahamových stradivárek „Comtesse de Polignac“ si během letošního ročníku festivalu vychutnáme několikrát. Třikrát v komorní hře. (10., 12. a 15. září), v sobotu 14. září pak vystoupí s PKF–Prague Philharmonia jako sólista ve Dvořákově Koncertu a moll. Poprvé se Gil Shaham v komorní řadě ve Dvořákově síni Rudolfina představil se svými hudebními přáteli v úterý – jako člen klavírního kvinteta.

Na pódiu Rudolfina se sešli houslisté Gil Shaham a Josef Špaček, violista Pavel Nikl, perský violoncellista narozený v Rakousku Kian Soltani a německý klavírista Gerhard Oppitz. Co jméno, to hluboká stopa v interpretačním umění.

Při poslechu jejich hry si člověk kladl otázku, zda zapůsobilo Shahamovo fluidum, či zda je vrcholný zážitek způsoben synergií umění všech hráčů. Myslím si, že obé je správně. Ani jeden se už nemusí zabývat technickou stránkou skladeb, soustředění je upřeno pouze na obsah, výraz, zvuk… Zážitek z jejich interpretace se nedá omezit na atribut „dokonalá souhra“, ta byla samozřejmostí jako dech v jednom rytmu. Pokud bych měla hledat výstižnou charakteristiku souboru vytvořeného pro jeden večer, asi by to byla schopnost odevzdat své individuální umění ve prospěch celku, pozornost jednoho vůči druhému a neskrývaná radost ze společného hraní. Opět se potvrdilo, že za velkými výkony stojí osobnostní charakteristiky hráčů – velkorysost, skromnost, pokora…

To vše se projevilo v Klavírním kvintetu č. 2 A dur Antonína Dvořáka, který zazněl v úvodu večera. Skladba, považovaná za jednu z nejkrásnějších v celé komorní hudební literatuře, obsahuje vše, co je typické pro Dvořákovu hudbu: optimistický pohled na svět, radostnost, ale i zadumání, zasněnost a promyšlenou instrumentaci. Gil Shaham, kterého publikum navzdory jeho úloze člena komorního seskupení považovalo za hlavního protagonistu večera, usedl k pultu druhých houslí a prim přenechal Josefu Špačkovi. Jistěže to byl výraz velkorysé snahy nestrhávat na sebe hlavní pozornost, ovšem Shaham moc dobře věděl, komu part prvních houslí svěřit. Tak vedle sebe zněly dvoje stradivárky (umocněné Soltaniho violoncellem pocházejícím z téže dílny) v rukou dvou vynikajících houslistů, kteří na sebe reagovali, jako by měli za sebou letité zkušenosti ze vzájemné souhry. Totéž platí o dalších členech kvinteta. Nad měkkým nasazením violoncella v úvodu skladby se zatajil dech, krásné vedení hlasu prvních houslí se prolínalo s přizvukováním druhých houslí, v podání Shahama pozorných až spikleneckých. Konverzace všech nástrojů se valila na posluchače tu jako potůček, bystřina, tu se slila do ohromného soutoku, ale nikdy nebyl žádný nástroj sám za sebe. Ve druhé větě – Dumce – dal skladatel velký prostor klavíru a Gerhard Oppitz ukázal, jak zkušeným komorním interpretem je. Přestože zbylí hráči přizvukují a klavír má vůdčí hlas, nedominuje nad ostatními, „pouze“ má potřebu říci své a poté se zase stáhne. Totéž platí pro violu Pavla Nikla i violoncello Kiana Soltaniho, který po zahajovacím koncertu, na kterém přednesl sólový part Dvořákova h moll koncertu, ukázal další stránku svého umění. Základním posluchačským zážitkem byla neslýchaná vyrovnanost souboru, radost ze hry a dar neprosazovat se na úkor spoluhráčů.

Totéž se opakovalo po přestávce v interpretaci Klavírního kvintetu f moll, op. 34, Johannesa Brahmse. Na rozdíl od Dvořákova kvintetu je toto Brahmsovo dílo temnější, závažnější, tíživější. Jaká to příležitost pro tak skvělé interprety povýšit tuto skladbu na vrcholný posluchačský zážitek! Tak se i stalo. Gil Shaham tentokrát usedl k pultu prvních houslí, kde měl příležitost ukázat všechny odstíny svého umění: krásu tónu, jeho kultivovanost, lkavost, drsnost, znepokojení… V průběhu druhé věty jsem si poznamenala: „Housle Gila Shahama vydávají zvuk, který se takřka nedá popsat.“ I tak může recenzent selhat – nebo prostě někdy opravdu chybějí slova… Ta se ovšem najdou pro vzájemné reagování muzikantů na sebe: odpovědi smyčců klavíru byly plné potlačovaných emocí, hlasy se přelévaly, vypověděly své a zase se stáhly, opět nikdo nedominoval, zážitkem byla vzájemnost prvních houslí a violy… Třetí věta se valí na posluchače ve vlnách – rozprostře se ve větší ploše, ale vzápětí se ztiší, aby nabrala dech k dalšímu vrcholu. Třetí věta není emocionálně ani myšlenkově vlídná, muzikanti dokázali to nejhlubší z ní vyhmátnout, posluchače vynést nad zem a tam ho udržet. Musím uznat, že tohle se povede málokomu a málokdy. Čtvrtá věta pak vyzněla tak aktuálně a současně, že se člověk podvědomě ujišťoval, jakého že autora vlastně poslouchá.

Úvod komorní řady zanechal nesmazatelný dojem z vrcholného, neopakovatelného výkonu. Uvidíme – a hlavně uslyšíme–, co Gil Shaham předvede 12. září v triu s Kianem Soltanim a Gerhardem Oppitzem a 15. září na recitálu s klavíristou Michailem Lifitsem…

Foto: Festival Dvořákova Praha