„V interpretaci Izraelské filharmonie a Zubina Mehty se absolutní, panteistické, Bohem všeobjímající pojetí Třetí symfonie zhmotnilo.“

„Izraelská filharmonie působí jako jedno tělo. Srdcem tohoto těla je od roku 1977 dnes již třiaosmdesátiletý Mehta.“

„…jako pomalu se zvedající, gradující polyfonii, dostávající se mimo náš svět. Nesmírný hudební zážitek, který nebude dlouho zapomenut.“

Dvořákova Praha přivítala po pěti letech v Rudolfinu znovu Izraelskou filharmonii se Zubinem Mehtou. A nelze než rozdávat několikanásobné superlativy a gratulovat k jejich nedělnímu uvedení Třetí symfonie Gustava Mahlera s mezzosopranistkou Gerhildou Romberger, Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem: za technicky precizní orchestrální hru, za míru niternosti, kterou účinkující dokázali vytvořit, za schopnost srozumitelně odkrývat široký vnitřní svět této obrovské hudby, za osobité komorní pojetí. A to vše pod patronátem oduševnělého Zubina Mehty.

Pokud bychom měli sledovat analogii vývoje Symfonie d moll, je toto dílo konkrétním příkladem Mahlerova celoživotního boje s okolním světem o hudební revoluci. Třetí mu byla nesmírně blízká, zároveň čekal dlouho do chvíle, kdy tehdejší postbeethovenovský svět dokáže ocenit, a především pochopit, vysokou hodnotu této kompozice nejen z technického hlediska, ale především z hlediska programového vyjádření.

Premiéra neúplného díla, „ve kterém se skutečně zrcadlí celý svět“, se odehrála v roce 1897 v Berlíně. Bylo to fiasko, s nímž Mahler houževnatě zápasil následující roky. Ona houževnatost, až chorobná urputnost, která Mahlera celoživotně doprovázela, je jedním z dalších osobnostních rysů, které napomohly k postupnému prosazení jeho díla pro budoucnost. Mimochodem, abychom dokončili výše uvedenou Mahlerovu citaci, jejíž druhá část nám dává nápovědu o jeho pocitu vyššího poslání a zároveň ukazuje, jak je Třetí symfonie jedním z jeho neosobitějších děl: Mahler poznamenal, že autor této hudby je „jen nástrojem, na nějž hraje celý vesmír“. Premiéra kompletního díla v roce 1902 v Krefeldu byla pak rozhodujícím úspěchem a senzací, novou etapou v životě Mahlerových děl a jejich společenského přijímání.

I dnes nemusí působit na posluchače záměr Třetí symfonie tak jednoznačným dojmem. Především její první část mluví často nesmírně složitě, a o to více se musí zdát, jak nechápavě asi působila v době svého vzniku na okolní svět. Ačkoliv Mahler později často měnil, upravoval, následně odmítal zveřejňování jakéhokoliv programu, v případě Třetí symfonie tento program, který sestavil již před zkomponováním díla, nikdy neodvolal. Ten nám prozrazuje postupný hudební posun materie díla od bezduché hmoty v první části, přes květenu, zvířecí říši, člověka, až ke všudypřítomné Lásce ve finále symfonie. V interpretaci Izraelské filharmonie a Zubina Mehty se absolutní, panteistické, Bohem všeobjímající pojetí Třetí symfonie zhmotnilo.

Jakási nadpozemská síla totiž v jejich podání symfonii rázem proměnila v nesmírně přístupný a citový komorní celek, který se nikterak neprojevoval snahou o velikost ve smyslu objemu. Absence jakékoli senzacechtivosti dopomohla interpretovat symfonii v duchu jejího účelu, tedy jako intimní výpověď, „do samého srdce bytí“. A dopomohla k tomu jistě nesmírně komplexně působící Izraelská filharmonie, která hudebně i z čistě fyzického pohledu působí jako jedno tělo. Srdcem tohoto těla je od roku 1977 dnes již třiaosmdesátiletý Mehta. Srdce je potom ústředním místem spojení člověka s Bohem. Nelze pochybovat o tom, že toto dlouhodobé souznění vytváří mimořádné výsledky. Ani Mehtovi milovaní Vídeňští filharmonikové nemohou dosáhnout takových uměleckých počinů, jako se děje v případě té Izraelské. Posluchač by se nebál označit Izraelskou filharmonii za „Mehtovu filharmonii“.

První část díla působila rozhodně, vykazovala hutný orchestrální zvuk, střední až pomalé tempo, koncentrovanost. Byla spíše detailně postavena, dávala jednotlivým tématům svůj prostor, než aby je kolosálně rozlišovala. Jednotlivé orchestrální sekce, jmenovitě žestě, si držely poměrně měkký kulatý zvuk. Nebo uštěpačná dřeva, která přibližovala onu živelnost hmoty a následně propukající přírody. Byla přítomna nejistota (pozouny v počátku věty), kterou ale narušilo sólo prvních houslí, dávající všem naději, zhmotňující se v úplném finále symfonie. Závěr první části postupně gradoval, ale znovu spíše uměřeně, komorně. Ne ve smyslu vítězství, ale jako všudypřítomná radost střídající běsy ničeho, jenž nahrazují taje přírody v druhé části.

V takzvané Květinové větě dirigent a filharmonici často měnili náladu jednotlivých témat, zvyšovali tempo, pracovali s dynamikou. Mysteriózně zapůsobily smyčce v závěru. Mehta pracuje s emocemi v celé široké ploše symfonie, naprosto vnitřně silný a sebejistý. Kontemplativní sólo ve třetí větě nebylo hráno z předsálí, ale zpoza zákulisí otevřenými dveřmi do sálu. Proto nepůsobila trubka tak rozostřeně vlivem silné ozvěny, ale posluchačům se jevila mnohem zřetelnější. Navíc trumpetista projevil dostatečně kvalitní výkon.

Gerhilda Romberger zpravila o Věčnosti za pomoci Nietzscheho veršů posluchače nesmírně odevzdaně, mahlerovsky, jasnozřivě. Pokračovala i v další větě, kde se k ní přidal v kontextu všudypřítomné profesionality i Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor.

Vše, co bylo během večera vyřčeno, se zhmotnilo v Lásce pomalé finálové věty. Bylo to ryzí, upřímné vyjádření nejniternějšího Mehty, který má jako starý moudrý muž nárok představovat nám finále Třetí symfonie v té nejautentičtější podobě. Jako pomalu se zvedající, gradující polyfonii, dostávající se mimo náš svět. Nesmírný hudební zážitek, který nebude dlouho zapomenut.

U posluchačů měl koncert mimořádný úspěch, což nedokazoval jen spontánní dlouhotrvající potlesk ve stoje, ale také nesmírně koncentrovaná pozornost. Publikum, především v Květinové větě a ve finále, jako kdyby v sále ani nebylo. Zubin Mehta dirigoval zpaměti a seděl. Spíše usměrňoval hudební tok. Je fascinující, jak má ve svém věku zcela jasnou představu o vyjádření Třetí, což dokazuje jeho dnes strohý dirigentský styl, který ale přesně reaguje na okolnosti a hráči ho dokonale chápou.

U příležitosti této koncertní návštěvy udělil ministr kultury České republiky Zubinu Mehtovi cenu Aris Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraniční. Podnět k udělení této ceny přišel především od Pražského filharmonického sboru, se kterým Mehta dlouhodobě spolupracuje a kterému je v sezoně 2019/2020 patronem.

Foto: Dvořáková Praha – Petra Hajská