„Mezi mladé soubory hráčů České filharmonie patří i Czech Philharmonic Virtuosi.“

„Světová hudební literatura opusy pro podobné složení, v jakém umělci hrají, zrovna neoplývá, a tak si musejí umělci pomoci sami.“

„Zdá se, že Česká filharmonie má jeden další dobrý komorní soubor ve svých řadách.“

Řekne-li se Česká filharmonie, většina si představí symfonický orchestr. Česká filharmonie pod svými křídly ovšem má mnoho dalších uskupení. Už od samých začátků členové filharmonie s podporou vedení vytvářeli komorní soubory, z nichž některé získaly světovou slávu. V této tradici pokračují filharmonici i v současnosti. Je potěšitelné, že se k ní hlásí i mladá generace.

Mezi mladé soubory patří i Czech Philharmonic Virtuosi (v programu nesprávně uvádění jako Czech Philharmonic Soloists, to je jiné uskupení!). Czech Philharmonic Virtuosi jsou mladí nejen věkem, ale i vznikem. Soubor existuje od března letošního roku, přesto má za sebou již slušnou řádku koncertů. Na srpnové a zářijové koncerty jsem se nedostal, tak jsem to šel napravit na koncert 12. října v Sukově síni Rudolfina. Všechny koncerty mají totožný program, založený na efektních skladbách, které mohou ukázat technickou vyspělost hráčů i ladit posluchačovu uchu. Soubor hraje ve složení housle, violoncello, kontrabas a klavír, což způsobuje trochu problémy, chce-li soubor hrát v kompletní sestavě. Světová hudební literatura opusy pro podobné složení zrovna neoplývá, a tak si musejí umělci pomoci sami. I proto se všichni na pódiu sejdou pouze při úvodním a závěrečném čísle programu.

Úvodem zazněla Humoreska č. 7 Ges dur Antonína Dvořáka. Dvořák napsal cyklus osmi humoresek během tří týdnů prázdnin, které trávil jako ředitel newyorkské konzervatoře doma v Čechách, ale zpracovával nápady, který si zaznamenával do skicáře v Americe. Nejznámější z nich se stala humoreska sedmá, ve své době jedna z nejhranějších skladeb světového repertoáru vůbec. Dodnes patří k těm českým „slavným maličkostem“. Napsaná původně pouze pro klavír, doznala nesčetně úprav, od takových celkem běžných a často hraných, jako je úprava pro housle a klavír nebo úprava pro smyčcové kvarteto, až po úpravy jazzové nebo vokální. Pro kvarteto ve složení, v jakém hrají Czech Philharmonic Virtuosi, žádná úprava nebyla, takže si mladí hudebníci provedli aranžmá sami. To krásné téma, které se line celým dílem, předávaly housle violoncellu, to je předalo kontrabasu a ten zase zpět houslím, klavír hrál originál. Tato úprava se mi zdála dosti nešťastná, melodická linka tím byla rozbitá.

Josef Suk napsal svou suitu Pohádka původně jako scénickou hudbu k Zeyerovu dramatu Radúz a Mahulena. Později ji přepracoval do samostatné suity, z níž si Markéta Vokáčová vybrala houslové sólo. Na klavír ji doprovodila Barbora Prokopová. Markéta patří mezi ty mladé houslisty, kteří prošli luhačovickou Akademií Václava Hudečka, jejíž se stala laureátkou. Její technika je bezchybná, všechna úskalí zvládá bez sebemenšího zaváhání, její provedení Pohádky mělo šarm, jiskru i cítění romantismu.

Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse znají všichni účastníci koncertů pro děti. Je jen málo skladatelů, kteří dokázali tak zvukomalebně, vtipně a přitom umělecky výtečně napsat dílko, které pobaví malé i velké. Snad k tomu trochu pomohl i náš český smysl pro humor a Saint-Saënsův pobyt v Praze, během něhož skladby napsal… Zcela nepokrytě si v nich utahuje z některých svých muzikantských současníků, a tak celkem úspěšně bránil provedení díla během svého života. Jednou z nejpopulárnějších skladeb cyklu je Slon, mimochodem s tématem z Berliozova Tance sylfů, jen místo něžných víl zde tančí hromotlucký slon. Kontrabasista Adam Honzírek velmi dobře pracoval s rytmikou skladby i s dynamikou.

Stálým členem kvarteta je violoncellista Ivan Vokáč. Ten však byl pracovně v Japonsku, takže k provedení Passaglie g moll pro housle a violoncello musel zaskočit violoncellista Eduard Šístek. Norský skladatel Johan Halvorsen na téma z Händlovy Suity g moll pro harfu napsal passacagliu pro housle a violu. Eduard Šístek prokázal, že není ani potřeba nějaká transformace a že passacaglia zní na violoncello stejně krásně. Markéta Vokáčová hrála výtečně, radost z ní přímo čišela, Edurad Šístek se zjevně prokousával trémou; nebo že by tak silné soustředění?

Svou příležitost našel Eduard Šístek v Dvořákově skladbě Klid lesa Des dur pro violoncello a klavír, jejíž melodii Dvořák upravil ze čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy. Jedná se o velmi melodickou skladbu, vážnou, lyrickou. Zcela nedávno jsme ji slyšeli na zahajovacím koncertě Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK v podání kanadské violoncellistky jihoafrického původu Amandy Forsyth. Řekněme hned, že provedení Eduarda Šístka bylo lyričtější, lépe procítěné a stejně dobře technicky zvládnuté.

Výtečnou techniku předvedl na kontrabas i Adam Honzírek ve Fantasii „La Sonnambula“ pro klavír a kontrabas od Giovanniho Bottesiniho. Bottesini byl především hráčem na kontrabas a ve své době měl přezdívku „Paganini kontrabasu“. Proto i jako skladatel psal díla, která vyžadovala technicky vyspělé hráče; některá jsou na hranici hratelnosti. Fantasii napsal na téma Belliniho opery Náměsíčná a poslouchá se občas skutečně jako v náměsíčném transu. Zahřměly úvodní tóny klavíru Barbary Prokopové a poté gejzír tónů Honzírkova kontrabasu. Ukázal, že se z něj stává jeden z nejlepších kontrabasistů mladé generace.

Opět přišla řada na Camilla Saint-Saënse. Tentokrát na Introdukci a Rondo capriccioso pro housle a klavír a moll. S houslemi Markéta Vokáčová, u klavíru Barbora Prokopová. Samozřejmě se jedná o mistrovskou skladbu, kterou si vybírají především houslisté, aby ukázali svou technickou vyspělost. Ta Vokáčové nechybí, glissanda, rychlé běhy, dvojhmaty, nebylo co vytknout, Markéta ovšem dodala navíc i bohatý, vřelý tón. Nelze opominout klavír Barbory Prokopové, která nejen v této skladbě, ale ve všech ostatních v tomto programu prokázala výtečné vcítění do té které skladby, dokázala hrát energicky i lyricky, její úhozy byly jemné i tvrdé, tak jak to která skladba vyžadovala, dobře pracovala s pedálem, s dynamikou neměla potíže. Obě umělkyně připravily posluchačům mimořádný zážitek.

Ten byl přítomen i v následující skladbě, Uherské rapsodii pro violoncello a klavír Davida Poppera. Český skladatel a violoncellista kromě koncertních turné působil i jako sólista Dvorní opery ve Vídni a poté byl jmenován profesorem Hudební akademie v Budapešti. Z tohoto jeho období pochází i Uherská rapsodie. Poněvadž sám byl skvělý violoncellista, ve své skladbě technickými finesami nešetřil. Dvojice Eduard Šístek a Barbara Prokopová předvedla výtečný výkon a nadchla publikum.

Večer zakončil Slovanský tanec č. 7 (místo avizovaného č. 10) Antonína Dvořáka, kdy se na pódiu opět sešli všichni čtyři umělci. Slovanský tanec hraný s vervou a radostí. Zdá se, že Česká filharmonie má ve svých řadách další dobrý komorní soubor!

Foto: archiv Czech Philharmonic Virtuosi