„Dirigent Jiří Rožeň ke své práci zjevně přistupuje se záměrem hudbě sloužit, nikoliv si ji přivlastnit.“

„V obou cembalových koncertech je posluchač od první chvíle vtažen rovnou do centra všeho dění, a to velmi přesvědčivě v podání Mahana Esfahaniho.“

„V sále nebylo přítomno mnoho diváků, o to výrazněji však dávali najevo své nadšení z povedených hudebních vystoupení.“

O tom, že všechno zlé je přeci jen k něčemu dobré, svědčí i páteční pražskojarní on-line koncert PKF – Prague Philharmonia v čele s uznávaným mladým dirigentem Jiřím Rožněm a po boku renomovaného cembalisty Mahana Esfahaniho. Pražské jaro je jedním z festivalů, který se dokázal podřídit situaci a připravit náhradní program formou vysílání živých přenosů i starších záznamů. Posluchači se tak dostanou ke spoustě krásné hudby z pohodlí domova, a to zcela zdarma. Páteční koncert živě přenášený z pražského Rudolfina byl pro mnoho z nich nepochybně příjemným zážitkem – spojoval totiž nevšední program, hudbu starou i novou v nevšedním obsazení, a především velmi kvalitní umělce.

Dramaturgie festivalu Pražské jaro se vydala cestou sestavení co nejrozmanitějšího programu pro posluchače, kteří sledují koncerty z domova. Pro tentokrát záměr vyšel na výbornou. Představila se smyčcová sekce pražského komorního orchestru PKF – Prague Philharmonia, se kterou zajímavý repertoár nastudoval dirigent Jiří Rožeň. Tento mladý člověk je prozatím na začátku své kariéry, která se však formuje velmi slibně. Již v současné chvíli má za sebou angažmá ve významných evropských orchestrech a čekají ho další, a to jak u nás, tak ve světě. Poslední koncert jen potvrzuje, že se máme rozhodně ještě na co těšit, dirigent totiž ke své práci zjevně přistupuje se záměrem hudbě sloužit, nikoliv si ji přivlastnit.

Další významnou součástí vydařeného večera byli právě muzikanti PKF. Společný výkon na pódiu působil tak, že spolupráce s Jiřím Rožněm jim vyloženě sedne. Interpretace byla přirozená, nestrojená, plná dynamiky a barevnosti pečlivě respektující charakter, typ i stáří každé ze skladeb, které v průběhu večera zazněly. Na úvod byla zařazena Serenáda č. 2 českého autora Bohuslava Martinů. Třívěté dílo zkomponované pro dvoje housle a violu nemá velký rozsah ani složitou formu. Ze skladby je patrný autorův rukopis a celkově působí radostným a bezstarostným dojmem. Můžeme najít i nahrávky, na kterých je každý z nástrojů zastoupen jen jedním hráčem, avšak barva smyčcového orchestru skladbě možná sluší ještě trochu víc. Byl to příjemný začátek celého koncertu.

Následoval přesun zhruba o 200 let v čase nazpět a s Cembalovým koncertem f moll, W.C73 německého autora Johanna Christiana Bacha se na pódiu i na obrazovkách představil třetí důležitý článek večera. Cembalista, který se narodil v íránském Teheránu, mládí strávil ve Spojených státech, žil v Londýně a v současné chvíli se usadil v Praze, Mahan Esfahani, má za sebou řadu oceňovaných interpretací, a to jak na koncertních pódiích, tak v nahrávacích studiích. Člověk by možná ani nečekal, že cembalový interpret může být živel, Mahan Esfahani je toho však důkazem. Do Bachova koncertu se pustil s plným nasazením. Nadšení pro hudbu a nástroj, zkušenosti nabyté při studiu u Zuzany Růžičkové i jeho technická zdatnost mu umožňují nebrat si se skladbou servítky a promítnout do interpretace svůj temperament, což je u skladby koncertního charakteru naprosto žádoucí.

Večerem provázel pan Ondřej Havelka, stejně jako tomu je i u dalších koncertů letošního ročníku Pražského jara. Tentokrát se spolu s kamerou ukrýval v zákulisí bezprostředně před vstupem na pódium. Diváci tak mohli nahlédnout do míst, kde se umělci ještě v posledních chvílích soustředí na svůj výkon. V průběhu těchto soustředěných okamžiků si sólista i dirigent našli chvíli na krátké, ale zajímavé rozhovory. V jednom z nich dirigent například přiblížil okolnosti vzniku Simple Symphony britského autora Benjamina Brittena. Tato známá, poněkud méně závažná čtyřvětá kompozice z počátku 20. století zazněla na programu vzápětí.

Na samotný závěr večera se všichni zúčastnění rozhodli připomenout, že cembalo coby sólový nástroj není jen barokní či raně klasicistní pozůstalostí, ale prvkem, s nímž se dá plnohodnotně pracovat i v současnosti. To se jim povedlo prostřednictvím Koncertu pro cembalo a smyčcový orchestr, jehož autorem je žijící Angličan Michael Nyman. Podobně jako v Bachově koncertu je posluchač od první chvíle vtažen rovnou do centra všeho dění, a to velmi přesvědčivě v podání Mahana Esfahaniho. Hudební celek s poměrně zřetelnou třídílnou formou je protkán prvky minimalismu. Krajní části včetně efektní kadence mají tokátový charakter se smyčcovým podkresem a melodiemi, místy i se složitějšími polyrytmickými strukturami. Střední část je ozdobena melodickým houslovým sólem.

V sále nebylo přítomno mnoho diváků, o to výrazněji však dávali najevo své nadšení z povedených hudebních vystoupení. Ostatně i doma u televize by se člověku stále chtělo tleskat. Režisérem živého přenosu, jenž měla tentokrát na starosti Česká televize, byl Adam Rezek. Diváci jej mohli zhlédnout na stanici ČT art. Chcete-li si páteční, mimořádně kvalitní hudební výkon poslechnout znovu, můžete tak učinit v plné kvalitě na iVysílání České televize. Přenos byl současně sdílen na facebookových stránkách festivalu, avšak pravděpodobně vlivem technických záležitostí po cestě trochu ztratil obrazovou i zvukovou kvalitu. Letošní internetový ročník festivalu Pražské jaro ovšem pokračuje dále. Již v neděli 31. května bude v Národním technickém muzeu hrát živě kytarista Lukáš Sommer.

Foto: Pražské jaro – Petra Hajská