„Zvolenou dramaturgií dala Anna Paulová najevo, že nechce zdůraznit své ego, ale svým uměním hodlá zprostředkovat sdělení skladatele.“

„Vzájemná inspirace, souznění, souhra na setiny taktu dělají ze společné hry Anny Paulové a Daniela Wiesnera zvukově i umělecky silný zážitek.“

„Bez rušivé přítomnosti kamer vykreslila klarinetistka spolu s violoncellistou Michalem Kaňkou přednosti Hindemithovy hříčky.“

Jedním z prvních „regulérních“ koncertů, které se uskutečnily po době koronavirové, byl absolventský koncert Anny Paulové. Čtrnáct dnů od svého pražskojarního streamovaného debutu se šestadvacetiletá klarinetistka v pátek 5. června znovu postavila na pódium Sálu Martinů, aby publiku předvedla, co se naučila pod vedením svých profesorů na Akademii múzických umění v Praze.

Bylo by ovšem nespravedlivé zmínit jen profesory Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše, protože muzikantův vzestup záleží i na prvních učitelích. Anna Paulová začínala s hrou na klarinet u Karla Mezery, na Pražské konzervatoři byla studentkou Ludmily Peterkové a Milana Poláka. Soutěžní úspěchy, ceny a spolupráce s nejlepšími českými orchestry včetně České filharmonie či PKF – Prague Philharmonia nebo s věhlasnými sólisty by zabraly většinu místa této recenze. Sluší se ovšem jmenovat druhé místo a laureátství v soutěži Pražského jara 2015, titul laureáta na soutěži Nadace Bohuslava Martinů a postup do semifinále prestižní soutěže ARD.

Za důležité považuji zdůraznit dvě věci. Jednak je to osobnost samotné interpretky: skromná, jistě cílevědomá, svému nástroji zcela oddaná a velmi pokorná bytost se vždycky v interpretaci skladeb projeví. Zvolenou dramaturgií – Brahms, Hindemith, Šesták, Bodorová, Martinů – dala najevo, že nechce zdůraznit své ego, ale svým uměním hodlá zprostředkovat sdělení skladatele. Tak zralý přístup mladého interpreta! A třeba je vyzdvihnout i klavírní partnerství Daniela Wiesnera. Bylo by až urážlivé psát o skvělém klavírním doprovodu, protože Wiesner, s kterým Anna Paulová spolupracuje dlouhodobě, není doprovázečem, ale spoluhráčem, partnerem, který spoluutváří konečné vyznění skladby. Vzájemná inspirace, souznění, souhra na setiny taktu dělají ze společné hry Anny Paulové a Daniela Wiesnera zvukově i umělecky silný zážitek.

V první větě Brahmsovy Sonáty pro klarinet a klavír č. 2 Es dur, op. 120/2 upoutala hráčka svým vřelým tónem, rychlými a bezpečně zvládnutými dynamickými proměnami, frázováním i promyšlenou agogikou. Výsledkem byla svébytná miniatura nabitá emocemi. Vůbec v celé úvodní skladbě Paulová ukázala, jak svůj nástroj dokonale ovládá a jak muzikálně cítí: v dalších větách sonáty vyjádřila ohnivost, vášeň, tanečnost i něžnou zádumčivost.

Skladbu Paula Hindemitha Ludus minor pro klarinet a violoncello zařadila Anna Paulová již na program svého pražskojarního vystoupení. Bylo tedy možné z odstupu velmi krátké doby obě provedení srovnat. Bez rušivé přítomnosti kamer a v kontextu vlastního recitálu (na Pražském jaru hráli během jednoho večera čtyři interpreti) vykreslila spolu s Michalem Kaňkou přednosti této – pro interprety náročné – hříčky: krásné zvukové propojení a prolínání barev obou nástrojů. Sdělná, posluchačsky přístupná skladba v podání obou interpretů byla ozdobou večera.

Klarinetistka dostála své pověsti výborné interpretky hudby 20. a 21. století i v následujícím programu. Prokázala to ve Třech kusech pro klarinet a klavír Zdeňka Šestáka, vděčné, avšak technicky i rytmicky náročné skladbě pro špičkové klarinetisty. V přítomnosti čtyřiadevadesátiletého autora se Anna Paulová a Daniel Wiesner zaskvěli hrou, která vyvolala příliv nadšení. Oběma nástrojům autor připravil party, které upoutají ucho posluchače a zároveň umožní interpretům předvést všechno, co umějí.

Pouze pro sólový klarinet napsala své tři miniatury Saluti da Siena Sylvie Bodorová. V první upoutají hluboké barevné plochy, které stoupají do výšky a vyvolávají dojem rozvíjejícího se poupěte. Doslova plastický dialog tónů jednoho nástroje vyznívá do ztracena, impresi dokáže vyvolat jen vskutku dobrý hráč. Druhá miniatura je synkopicky rytmizovaná, technicky náročná, třetí jímavě pomalá, podpořená dvojhlasy. Anna Paulová je více než adekvátní interpretkou.

Na závěr zazněla Sonatina pro klarinet a klavír Bohuslava Martinů. V ní opět dostaly rovnocenné příležitosti klarinet i klavír. Skladba byla vyvrcholením večera s promyšlenou dramaturgií, která klarinetistce více než svědčila. Má-li české klarinetové prostředí své krále a královnu, je korunní princeznou Anna Paulová. Na svém absolventském koncertě to jasně prokázala.

Foto: Ilustrační – Pražské jaro / Zdeněk Chrapek a Ivan Malý, Fb Novoměstského slunohraní