„Hudební nastudování opery bylo ve zkušených rukách dirigenta Jiřího Štrunce, který zaručuje vždy solidní, pokorný muzikantský přístup.“

„Silným pozitivem plzeňské premiéry byli oba představitelé ústředních rolí.“

„Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila – slovy Karla Sabiny ze závěru díla lze charakterizovat v resumé úspěšný vstup plzeňské opery do nové sezóny.“

Je to nezvyklé datum pro zahájení nové divadelní sezóny, podobné nepamatuji. Po koronavirovém výpadku na jaře letošního roku začala sezóna v Plzni již 9. srpna novou inscenací Smetanovy Prodané nevěsty. Pod taktovkou Jiřího Štrunce, v režii dosavadního šéfa plzeňské opery Tomáše Ondřeje Pilaře. Inscenace se vrací k typickým a tradičním krojům z Plzeňska, které navrhla Lenka Polášková. Scénu vytvořili Lukáš Kuchinka, světelný design byl v rukou osvědčeného Antonína Pflegera. Výbornou choreografii vytvořil Martin Šinták. Inscenátoři volili obsazení z interně angažovaných pěvců plzeňské opery, v čemž lze spatřovat určitý posun z optimismu devadesátých let, kdy začalo být novým ideálem divadlo hostů. K tomuto poznání se dochází praxí divadelního života nejen v Plzni. O tom však více v následující reflexi.

Nová inscenace Prodané nevěsty v Plzni je prvním představením, jímž divadlo zahájilo svůj provoz po koronavirové krizi. Jak zdůraznil ve svém expozé ředitel plzeňského divadla Martin Otava, jde o vstup do nové sezóny, o řádnou premiéru a de facto první představení nové sezóny 2020/21. Partnerem divadla je skupina ČEZ.

Smetanova Prodaná nevěsta je dílo mimořádné, pro českou hudební kulturu má zásadní význam. Brzy po uvedení roku 1866 v Prozatímním divadle v Praze se dostávala úspěšně do světového kontextu a je dnes samozřejmou devizou v operním světě, suverénně nejvyhledávanější ze Smetanových oper. Namísto obecně známých souvislostí ocituji dva z mnohých příznačných pohledů významných osobností z německého hudebního světa. Muzikolog Kurt Honolka píše se zřetelnou láskou ke Smetanovi: „Nejgeniálnější dítko v komickém žánru opery vyvedl roku 1866 Čech Bedřich Smetana. Vytvořil vůbec nejlepší komickou operu po Lortzingovi. Měl zde štěstí i na výborné libreto. Je to vlastně nedělňátko; i průměrnému řemeslníkovi slova, jakým byl Karel Sabina, se někdy podaří doslova mistrovský kus.“ Přední pěvec všech dob – Fritz Wunderlich – natočil v němčině výborně Jeníka. Na dotaz ke Smetanovu dílu řekl: „Prodaná nevěsta je doslova tryskající gejzír hudby, který vás nemůže ani na chvíli nechat chladným.“

Inscenačně se Pilařova nová Prodaná nevěsta vrací k tradičnímu pojetí v plzeňských krojích, jaké znám dobře z mnoha představení v Plzni let šedesátých a sedmdesátých, napočítal jsem si jich pro sebe jen za tuto dobu daleko přes stovku. Není divu, hrála se minimálně desetkrát za rok. Bylo skvělou tradicí, že Plzeňané chodili pravidelně oslavit Nový rok Prodanou nevěstou a příznačným „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, jenom ten je vpravdě šťasten, kdo života užívá…“ Režisér musí u Prodané nevěsty brát do úvahy, že na ni bude divák chodit opakovaně po mnoho let, než dojde k obnovené či nové inscenaci. To zřejmě neproběhlo v myslích režisérů minulých inscenací, které přinášely rádoby vtipné gagy na jedno použití, které jsem byl schopen, či spíše ochoten přijmout, byť nikoliv s pocitem, že bych se snad při jejich realizaci prohýbal smíchy. Totéž – v ještě horším režijním vydání – byla nedávná českobudějovická inscenace Prodané nevěsty. Již v repertoáru stejně není, neb s kmenovým repertoárem je to dnes na krajských scénách obecněji bledé. Ale představa, že bych chodil opakovaně na dané typy inscenací, je pro mne z říše snů…

Proto vítám soudobý přístup režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře. Vítám režii, kterou je možno vidět mnohokrát, pokud budou přitažlivé i pěvecké výkony. Pilařova režie není ovšem vůbec tradiční ve smyslu konvenční, vůbec ne! To třikrát podtrhuji! Tradiční jsou pouze plzeňské kostýmy, přibližně koncipovány z dob studií Bedřicha Smetany v Plzni, což byla jeho podstatná léta života. Režie však scénu nebývale flexibilně neustále proměňuje, každý výstup má jiné scénické i barevné ladění, odlišné výtvarné vykreslení a charakterizaci výrazu zpívaného textu. Je to velmi zajímavé hledání a nalézání vnitřní reality situací. Třeba slavný duet Jeníka s Kecalem „Znám jednu dívku“ je doprovázen vtipným vystoupením baletu s půvabně vytvořenou choreografií. Choreografie pana Šintáka je celkově silnou složkou nové inscenace!

Hudební nastudování opery bylo ve zkušených rukách dirigenta Jiřího Štrunce, který zaručuje vždy solidní, pokorný muzikantský přístup, jenž chce sloužit dílu, nikoliv prezentovat sebe. Ve smyslu Čapkova skladatele Foltýna, chce vidět umění v sobě, nikoliv sebe v umění. Jeho dirigentský výkon prezentuje exaktní dirigentské gesto, pevně vedená tempa bylo možné vnímat hned od vypracované ouvertury a jejího vstupního jásavého Vivacissima. Bylo zřetelné, jak je dirigent nabitý chutí řídit dílo. Z jeho gest šlo vyčíst radost, entuziasmus, jenž se pozitivně přenášel na orchestr, sólisty a sbor. Pro Jiřího Štrunce je typická tempická uměřenost bez zbytečných samoúčelných experimentů (což bylo typické svého času třeba pro legendárního Václava Neumanna). Dílo řídí se sympatickým přehledem a vnitřním klidem. Dařila se solidně i dynamika, která bývá ve velmi dobré akustice orchestřiště historického divadla leckdy problémem. Pěvce orchestr nikde nekryl, taneční čísla byla i v dynamice odstíněna.

Smetanova opera stojí na pěveckých výkonech a na ztvárnění rolí, v nichž se zapsala zlatým písmem celá řada významných pěvců. Mnozí své výkony zvěčnili na řadě kvalitních snímků, o to je vše jistě obtížnější. Silným pozitivem plzeňské premiéry byli oba představitelé ústředních rolí – Mařenky a Jeníka. Ve večeru upoutávala zaslouženou pozornost Ivana Veberová v roli Mařenky a sympatický mladý tenorista Amir Khan. Ivana Veberová mile překvapila znatelným novým pokrokem po technické stránce. Svůj tón důsledně vede ke koncentraci, tím i zvukové štíhlosti. Po výletech do dramatických oborů jí tento přístup zřetelně moc prospívá, její projev je příjemný, přirozený, nabyl nové jistoty a libozvučnosti tónů ve vysokých polohách. Její Mařenka je opravdu vypracovanou, výbornou kreací, ještě přesvědčivější, než byla v minulé inscenaci.

Na vysokém „c“ („Nechci o tobě věděěět“) je tak imponující, že dala režiséru Pilařovi impulz vytvořit skvělý herecký moment – při prodloužené fermatě na obávaném céčku – ve prospěch vtipné herecké akce. Poprvé jsem vnímal tak smysluplné režijní využití tohoto místa, aby nebylo vnímáno jako trochu samoúčelný exhibiční pěvecký moment, přitažlivý jen pro pěvecké gurmány, jichž není zase tak mnoho. Bravo!

Jeník slovenského tenoristy Amira Khana byl příjemným překvapením premiéry. Řekl bych – apoteóza mládí na jevišti –, jako byl svého času v Plzni mladý Radmil Kvírenc a Miloš Ježil. Mládí je ničím nezastupitelná devíza, zejména když jsem svědkem výborně vyškoleného spinto tenoru, s pěknou zvukovou koncentrací přechodových poloh a znělou, suverénní výškou. Obě vysoká „h“ vyšla pěvci na premiéře obdivuhodně. Jeník je obtížná prvooborová tenorová partie. Mladý tenorista ji zvládá se sympatickou jevištní bezprostředností. Oběma protagonistům je výborně rozumět, což kvituji s obzvláštním povděkem, neb to dnes nebývá samozřejmostí.

Tomáš Kořínek je osvědčeným představitelem role Vaška. Jeho předností je, že je z pěveckého projevu znát zřetelný oborový přesah k lyrickému tenoru, což je vždy výhodou, od dob interpretace role legendárním Oldřichem Kovářem. Herecky udržuje pan Kořínek roli Vaška v uměřené interpretační bázi, bez stopy přehrávání. Vkusně, prostě a přirozeně v gestu, což je sympatické a odpovídá smetanovské interpretační tradici.

Jevhen Šokalo prokázal od 90. let velkou službu české opeře, ovládnul moc dobře i český jazyk. Budiž mu vřelý dík za mnoho krásných kreací v české operní tvorbě. Jeho soudobý Kecal je stále herecky působivý, šibalský, laškovný, v jeho interpretaci je cítit pěvcův lidský rozměr.

Výrazným Principálem je Jan Ježek. Viděl jsem mnoho představitelů této role, ale právě tato kreace patří k oněm nejlepším. Disponuje přirozenou jevištní komikou, která musí být opravdu vrozena – kolik umělců se o ni marně snaží… Panu Ježkovi je dána do vínku od Boha. Jeho kreaci jsem si vybavoval dlouho po představení jako jakousi idée fixe… Což jest u mne vždy neklamná známka nevšedního zaujetí divadelním výkonem par excellence. Bravo! Režisér velmi prospěl výkonu Principála jeho postavením do hlavní lóže divadla, z níž Principál přednáší svoji pozvánku přímo publiku v auditoriu (v secco recitativu), jeho role je tím zdařile ozvláštněna. Příjemnou, pěvecky jistou Esmeraldou byla sopranistka Radka Sehnoutková.

Hudebně deklamační charakteristika kvartetu rodičů je u Smetany skvělá. Krušina coby nerozhodný, váhavý člověk, jehož Smetana hudebně skvěle stylizuje, našel dobrého interpreta v Daliboru Tolašovi, jeho manželku Ludmilu ztvárnila Ivana Šaková. Dvojice Míchy a Háty si našla představitele v Janu Hnykovi a Janě Foff Tetourové. Jan Hnyk je zatím velmi mladým představitelem Míchy, nicméně jeho klíčová hudební fráze, která de facto rozřeší všechny problémy – „Dám vám své požehnání“ –, vzbudila svou plasticitou a zvukovou jednolitostí zaslouženou pozornost.

Velmi dobře si vedl Sbor opery DJKT spolu s Dětským sborem opery DJKT se sbormistrem Jakubem Zichou. Projev obou sborů byl naplněn entuziasmem a radostí z tvoření. Režisér využil sbor velmi účelně prostorově. Při Skočné nechává sbor nastupovat na jeviště z auditoria. Vyzdvihl bych po zvukové stránce v harmonii kompaktně znějící mužský sbor na začátku 2. dějství, tenorová skupina si navíc s lehkostí poradila s polohou svého partu. Baletní soubor jsem již v reflexi zmiňoval. Je významnou součástí představení, udává tón v jevištní přesvědčivosti.

Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila – slovy Karla Sabiny ze závěru díla lze charakterizovat v resumé úspěšný vstup plzeňské opery do nové sezóny. Věřím, že tato Pilařova inscenace zůstane dlouho v repertoáru divadla, jistě přitáhne i rodiny s dětmi, školní mládež a studenty. Věková skladba auditoria na premiéře byla trochu jednostranná a tím ne tak dalece optimistická, jako je opera sama. Je však právě z tohoto úhlu pohledu obdivuhodné, že si zrovna tito, z většiny starší diváci našli cestu do divadla – v neobvykle horkém odpoledni dne 9. srpna, které v Plzni panovalo.

Foto: archiv DJKT