„Výrazné kontrasty v Neumannově hudbě do jisté míry utlumil mírně předimenzovaný prostor chrámu, přesto bylo zřejmé, nakolik je orchestr pečlivě vykresloval.“

„Hlavním úskalím koncertu byla – poněkud paradoxně – snad až příliš velká porce hudby.“

„Tento koncert byl dalším důkazem, že zaměření na méně známé skladatele může skýtat zajímavé objevy.“

Festival Olomoucké barokní slavnosti nabídl opět spíše klasicistní program: večer nazvaný Missa Sanctissimae Trinitatis v kostele sv. Mořice představil hudbu českého skladatele, virtuóza a kapelníka olomoucké katedrály Antona Neumanna. Neumann ovšem nebyl pouze lokálním tvůrcem, skládal mimo jiné i pro proslulou kapelu v Esterháze, pro krakovského arcibiskupa a sloužil také jako kapelník ve Vídni ve službách Adama von Auersperg.

Trojice skladeb nalezených v klášteře v Lambachu prokázala Neumannovo novátorství, na jeho dobu až avantgardní smysl pro napětí a zvukové kombinace, stejně jako důkladnou prokomponovanost jednotlivých partů. Tyto Neumannovy hudební přednosti adekvátně ukázala kompaktní hra orchestru Musica Figuralis zaměřeného na historicky poučenou interpretaci v čele s uměleckým vedoucím a dirigentem Markem Čermákem.

Program otevřela třívětá Symfonie C dur s impozantní introdukcí a nápaditými proměnami hudebního proudu. Výrazné kontrasty v Neumannově hudbě do jisté míry utlumil mírně předimenzovaný prostor chrámu, přesto bylo zřejmé, nakolik je orchestr pečlivě vykresloval, aniž by se vytratil jejich účinek. Toto pestré střídání nálad bylo dále umocněno skutečně detailní kontrapunktickou prací protkávající orchestrální party v kompaktní celek.

Neumannův smysl pro jisté drama, s nímž dovedně dávkoval místa napětí i v jinak klidné druhé větě, dále umocnila expresivní a precizní hra ansámblu. Se svěží metrorytmikou i širokým dynamickým rozpětím, které měl Marek Čermák bezpečně pod kontrolou, si Musica Figuralis poradila skvěle. Celkový zvuk byl vyvážený do té míry, do jaké to prostor umožňoval, a to včetně mnohých dílčích detailů. Příkladem za všechny budiž náročné basové běhy v kontrabasu a violoncellech, které odehrála celá sekce skutečně bravurně.

Symfonie úvodem představila Neumannův pozoruhodný, v určitých ohledech až vizionářský kompoziční styl v přehledné, stravitelné podobě. Obsáhlá mše Missa Sanctissimae Trinitatis pak posluchačům umožnila se skutečně ponořit do jeho hudby a všech jejích různých poloh, od expresivního preromantismu po lyrické klasicistní pasáže. V množství pěveckých i instrumentálních sól se dále prokázalo Neumannovo umění vzájemného vedení jednotlivých partů a hlasů.

Prim v tomto ohledu hrál soprán Lenky Cafourkové Ďuricové, každý z hlasů též ovšem dostal svůj prostor: alt Jarmily Balážové, tenor Matúše Šimka a bas Michala Marholda. V množství částí mše i ve vloženém Salve Regina došlo také na různé kombinace vokálních partů a zajímavé sólové instrumentální pasáže – zejména pozoun (Albert Hrubovčák) v Ad Te Clamamus či clarina (Petr Jurášek) v Et Jesum. Snahu o monumentalitu mše pak vyvážilo právě důstojné Salve Regina, vložené mezi Gloria a Credo. Společné party sopránu a basu, respektive altu a tenoru pak ozdobily stručné, ale neméně působivé závěrečné Te Deum.

Efektní instrumentální party, náročná vokální sóla až étericky nesená velkorysým prostorem chrámu i těsná souhra ansámblu: to vše pozvedávalo úroveň večera, jehož hlavním úskalím byla – poněkud paradoxně – snad až příliš velká porce hudby. Bezmála dvouhodinový program nepřetržité hudby bez větší přestávky se zdál dosahovat hranic pozornosti publika. Neumannova živá hudba a neméně živá interpretace ji však udržely až do konce. Tento koncert tak byl dalším důkazem, že zaměření na méně známé skladatele může skýtat zajímavé objevy a – v tomto případě – hudbu, která nahlíží mnohem dále, než by rok jejího vzniku napovídal.

Foto: Daniel Berka