pondělí, 15 březen 2021 09:31

Hold Antonínu Dvořákovi otevřel Pardubické hudební jaro

Autor:

Jan Talich má pro Dvořákovu hudbu nepochybně velkou slabost.“

„Bylo velmi osvěžující vidět, že v klasické hudbě nepřipomínají všichni sólisté leklé ryby.“

„Kamera, obraz a střih nepůsobily právě profesionálním dojmem.“

 

Foto-Milo-Kolesr-10

 

Pardubické hudební jaro zahájilo svůj letošní ročník koncertem ke stému osmdesátému výročí narození Antonína Dvořáka. Komorní filharmonie Pardubice hrála pod taktovkou Jana Talicha. Sólového partu se měl původně ujmout Jan Mráček, ovšem z důvodu covidové karantény jej zastoupil jeho kolega Jiří Vodička. Stream koncertu ze Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích bylo možné zhlédnout v neděli večer.

„My si vás budeme zatím jen představovat,“ sdělil moderátor Jiří Vejvoda na úvod divákům u obrazovek, kteří zatím nemohou na živé koncerty. Sluší se připomenout, že aktuální ročník festivalu Pardubické hudební jaro začal už prologem 7. března na zámku. Hudební hold Vilémovi z Pernštejna byl utkán ve znamení hudby z doby, v níž žil. V podání interpretů, kteří starou hudbou opravdu žijí a dýchají; za všechny zmiňme alespoň Hanu Blažíkovou a Jakuba Kydlíčka. O koncertě jsme psali ZDE.

Ale zpátky do méně vzdálené minulosti k aktuálnímu koncertu Pardubického hudebního jara, který byl zasvěcen jednomu z největších českých skladatelů všech dob. Letos 8. září uplyne sto osmdesát let od narození Antonína Dvořáka. Téměř dvě staletí nás dělí od tohoto geniálního skladatele, jehož hudba je neustále živá a fascinuje všechny následující generace. Smyčcová serenáda E dur, op. 22 vznikla v roce 1875, Dvořák ji údajně napsal za pouhé dva týdny. Byla to doba jeho prvních velkých úspěchů: v tomtéž roce vznikla i první řada Moravských dvojzpěvů, op. 20 a první mistrovo strukturně dokonalé symfonické dílo: Symfonie č. 5 F dur, op. 76. O tom, že se Dvořák v té době musel hodně „ohánět“, aby uživil rozrůstající se rodinu, nebylo pochyb. Podruhé žádal o vídeňské stipendium a opět byl úspěšný – dostal čtyři sta zlatých. Šťastné chvíle prvních uměleckých triumfů jsou zdokumentovány ve Smyčcové serenádě, jejíž hudba je až po okraj plná jemné melancholie, tanečního veselí a nepopsatelné radosti ze života. Jen málo Dvořákových skladeb je tak markantně prozářeno jasem bez dramatického kontrastu či spirituálních konsekvencí.

 

Foto-Milo-Kolesr-14

 

Jan Talich má pro Dvořákovu hudbu nepochybně velkou slabost. Jeho pojetí rostlo z vitální muzikality, kterou je smyčcová serenáda prostoupena. Talich s filharmoniky krásně charakterizoval emocionálně kontrastní témata a vtělil jim průzračnou melodiku, zdravý rytmický pulz a prokreslenost. Úvodní Moderato bylo elegantní a něžné, následující Menuetto však vyznělo ze všech vět nejproblematičtěji. Scherzo mám zase raději v ráznějším tempu, ale věta mne zaujala velkou dynamickou vehemencí. Překrásně vytvarované bylo pomalé Larghetto, které potěšilo i kultivovaným zvukem a modelováním melodické linie. Finální Allegro vivace zahrál orchestr jako stylově rázovitého Dvořáka s jeho jedinečnými rytmickými finesami, imitačními postupy v jednotlivých sekcích a, pochopitelně, s typickými kontrasty hudebně rozmařilých a lyrických partií.

O pět let později, v roce 1880, Dvořák dokončil svůj druhý instrumentální koncert, určený po klavíru tentokrát houslím. Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 je považován za vrcholné dílo takzvaného slovanského období. Byl totiž napsán v sousedství Slovanských tanců, Slovanských rapsodií, České suity či Symfonie č. 6, D dur, op. 60, tedy kompozic, které se rovněž vyznačují specifickým, folklorně zabarveným koloritem v melodice a celkové atmosféře. Dvořák si s houslovým koncertem užil „své“. Na radu slavného houslisty Josepha Joachima, jemuž je koncert věnován, se rozhodl k novému zpracování, jehož finální podoba se konsolidovala dlouhé dva roky – až v prosinci 1882 bylo hotovo a partitura mohla do tisku. Další osudy Houslového koncertu jsou už mnohem šťastnější. Dílo se zařadilo mezi nejoblíbenější romantické koncerty vůbec.

 

Foto-Lada-Koresrov-4

 

Jiří Vodička zastoupil Jana Mráčka znamenitě. Ostravský bouřlivák je pověstný temperamentní hrou, která se vyznačuje ohromující technickou brilancí i líbezným, sametovým tónem. S dravým entuziasmem Vodička doslova „vlítnul“ do Dvořákova koncertu i tentokrát. První větou Allegro ma non troppo se přehnal jako uragán, aniž by napáchal nějaké škody. Líbeznou kantilénu následujícího Adagia si vychutnal jako gurmán do všech detailů a odstínů. Grandiózní finále Vodička vystřihnul s bezmála rozpustilou tanečností a šibalstvím. Oči a ústa dokreslovaly to, co se právě odehrávalo, houslista ani chvíli nepostál, jak s ním energická Dvořákova hudba šila do rytmu. V obličeji a gestikulaci se mu zračily emoce a intenzivní prožitek hudby. Bylo velmi osvěžující vidět, že v klasické hudbě nepřipomínají všichni sólisté leklé ryby, ale dokážou si hru vychutnat, když je k tomu důvod a příležitost.

 

Foto-Lada-Koresrov-8

 

Vodička podal úctyhodný výkon, jeho Dvořák byl rozezpívaný, neposedný, místy i neurvalý, ale vzápětí naopak něžný a roztoužený. Houslista rozehrál v geniální hudbě pestrou škálu emocí, kterou se nepochybně vyznačoval i samotný český velikán. Škoda, že nedošlo na nějaký drobný přídavek, jak bývávalo na běžných koncertech dobrým zvykem. Domnívám se, že čas koncertu nebyl nikterak dlouhý a prostor i příležitost by se určitě našly.

 

Foto-Milo-Kolesr-27

 

Zahajovací koncert Pardubického hudebního jara se i díky famóznímu Vodičkovi a spolehlivě hrajícímu orchestru pod taktovkou Jana Talicha po hudební a interpretační stránce celkem vydařil. Ohledně té audiovizuální bych měl, podobně jako u nedávného ostravského koncertu Janáčkovy filharmonie s Kateřinou Kněžíkovou, určité připomínky. Kamera, obraz a střih nepůsobily právě profesionálním dojmem. Zvuková kvalita koncertu by také snesla sofistikovanější akustické parametry. Je to docela tristní skutečnost, protože kvalitní a koncepční stream dokáží často připravit i menší hudební celky nebo jednotliví muzikanti napříč hudebními žánry. Zejména v klasické hudbě, která slyne krásou a mistrovstvím, by bylo záhodno audiovizuální aspekty tolik nepodceňovat.

 

Foto: Miloš Kolesár, Lada Kolesárová

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.