„Petr Kotík má ve svých věcech naprosto jasno.“

„Klavírní part Cageova koncertu zahrál pianista Ivo Kahánek s velkou soustředěností a pozorností k barevnému zvukovému spektru a dynamickému odstínění.“

„Interpretace Ireny Troupové byla vynikající v příjemně vyvážené míře osobního prožitku a excelentního přednesu.“

V pondělí se odehrál v Centru současného umění DOX koncert s názvem Essential Changes. Ostravská banda pod taktovkou a v režii dirigenta Petra Kotíka zahrála kompozice nonkonformních skladatelů, jejichž díla svou originalitou dráždí a přitahují i v současnosti. V sólových rolích vystoupili sopranistka Irena Troupová a klavírista Ivo Kahánek.

Yoshi Wada, John Cage, Petr Kotík, La Monte Young a Benjamin Patterson. Pět autorů a pět naprosto rozdílných hudebních a obecně zvukových dimenzí. Na koncertech pořádaných pod taktovkou dnes už světově proslulého Ostravského centra nové hudby (Ostrava Center for New Music) nikdy nehrozí nuda. Dramaturgie se neotřele vyhýbá stereotypu a utilitárním formám komunikace. Petr Kotík má ve svých věcech naprosto jasno. Ukázalo se to i na koncertě, jehož náplní byly zásadní proměny hudebního projevu v dílech vybraných autorů. Proměna, nestálost, dynamika a pohyb jsou vůbec vlastností všech velkých nebo alespoň v osobní rovině poctivých, přemýšlivých a novým podnětům otevřených skladatelů.

Před několika týdny zemřel Yoshi Wada, skladatel, člen hnutí FLUXUS a zvukový instalatér, jehož skladba/koncept s názvem Lip Vibrators zahájila večer plný „zásadních změn“. Wada pro svou projektovou kompozici využil lepenkové roury, jejichž zvuk nápadně připomínal australský etnický nástroj didgeridoo. Provedení nepostrádalo rituální atmosféru, byť se jednalo o dílo snad až příliš stručné, silně evokovalo až fyzický prožitek.

„Tímto kusem začal hudební minimalismus,“ prozradil Petr Kotík o následující skladbě La Monte Younga Composition 1960 #7. Monte Youngova skladba se vyznačovala trvalým, stejným zvukem složeným z intervalu čisté kvinty (h–fis). Jediným prvkem změny byly výdechy a nádechy jednotlivých hráčů a s tím související povlovně stoupající a klesající dynamická hladina. Jestliže Wadova úvodní skladba evokovala rituální a animální funkci, kompozice letos šestaosmdesátileté americké legendy v sobě nesla meditativní a mystický rozměr. Přesněji pak La Monte Youngova skladba odpovídala experimentálnímu hudebnímu stylu zvanému drone music.

„To, co teď uslyšíme, je přesně styl hudby, který byl komponován před La Monte Youngem,“ vysvětlil Petr Kotík genezi a souvislosti Klavírního koncertu (1958) Johna Cage, který je považován za nejvýznamnější indeterministickou kompozici tohoto inspirativního autora. Jedná se o zcela netradiční koncert, v němž se mohou všichni hráči chovat jako sólisté. Kupříkladu klavírní part sestává ze čtyřiaosmdesáti segmentů, které lze hrát v libovolném pořadí, a podobně samostatné hlasy (nikoli partituru) mají všechny nástroje. Klavírní part zahrál pianista Ivo Kahánek s velkou soustředěností a pozorností k barevnému zvukovému spektru a dynamickému odstínění. Tyto atributy v jeho brilantním podání byly zejména v první části Cageovy kompozice naprosto klíčové. Další nástroje sehrály roli zcela specifické komunikace, která nešla odhadnout, ale bylo nutné jí věnovat pozornost. Právě v nevypočitatelnosti a neurčitosti průběhu Cageova koncertu se skrývá inovativní svěžest a svobodná participace všech zúčastněných stran.

Po pauze zazněla skladba Petra Kotíka The Plains at Gordium, jejíž vznik spadá do roku 2004. Jestliže jsme zmínili rituální aspekt u prvního díla večera, v tomto pozoruhodném kompilátu na texty Gertrudy Steinové a dalších autorů se rituální podtext prostíral v jemně pulzujícím rytmu rozličných perkusí a bicích nástrojů, které utvářely rytmicko-harmonický houpavý půdorys pro působivý soprán Ireny Troupové. Její interpretace byla vynikající v příjemně vyvážené míře osobního prožitku a excelentního přednesu. Zvlášť se sluší ocenit její výbornou artikulaci a pěveckou srozumitelnost, ale také intonační a výrazovou jistotu, s níž se přenesla přes všechna interpretační úskalí nesnadného partu.

Závěrečným bodem večera ve znamení zásadních změn v estetických a skladatelských poetikách byla zvuková performance Benjamina Pattersona Paper Piece (1960). Její provedení spočívalo v mačkání, šustění a vůbec všelijakém deformování stránek novinového papíru, do kterého se zapojilo kromě hudebníků i přítomné publikum. Akční a půvabná zvuková tečka za originálním večerem, který si užili nejen hráči, ale všichni, kteří poslouchali a sledovali.

Foto: Ostravské Centrum Nové hudby / KlasikaPlus