„Slovenská sopranistka Lenka Máčiková má bohaté umělecké zkušenosti a její podání bylo jednoduše krásné a strhující.“

„První ‚výkop‘ byl proveden zodpovědně, s neskrývaným potěšením, vitalitou a radostí z živé a krásné hudby.“

„Pro příště se vyplatí sázet na jistotu, neriskovat a připravit se na všechna instrumentální a intonační úskalí, která pramení ze specifických vlastností historických nástrojů.“

Historicky první galakoncert festivalu Olomoucké barokní slavnosti představil skladby jubilujících barokních a klasicistních skladatelů. Díla zazněla v podání nového rezidenčního souboru Volantes Orchestra pod vedením hostujícího dirigenta Jakuba Kydlíčka.

Galakoncert devátého ročníku festivalu Olomoucké barokní slavnosti byl věnován odkazu českého skladatele Josefa Myslivečka, jehož hudba byla konfrontována s díly Myslivečkových současníků z nejvýznamnějších evropských hudebních center. Zvolená dramaturgie byla velmi osvěžující, neboť se skládala spíše z kratších, avšak hudebně výrazných skladeb.

Svižná a energická ouvertura Antigona Tommasa Traetty byla ideálním zahájením koncertu. Italský skladatel působil v Parmě, Benátkách, Petrohradě i Londýně jako dvorní kapelník a patřil k nejvýznamnějším skladatelům neapolské opery seria. V jeho hudbě se už ozývají momenty, pro které je Traetta považován za jednoho z předchůdců Gluckovy operní reformy. Předehra s názvem Antigona se skládá ze tří kontrastních částí. Po rychlém úvodu následovala pomalá třídobá věta v měkkém zvukovém vybavení a posmutnělé atmosféře. Závěrečná věta se nesla v bryskním osminkovém pohybu a slavnostním lesku, v němž smyčcovou sekci vydatně podpořily dechové nástroje. Půvabný a elegantní začátek.

Českému mistru Josefu Myslivečkovi je letos věnována zvláštní pozornost. Nejenže si hudební historie připomíná výročí jeho tragického konce, s napětím je očekáván zejména životopisný velkofilm režiséra Petra Václava s Vojtěchem Dykem v titulní roli skladatele. Myslivečkova inspirativní hudba během jeho života uchvátila Itálii, kterou si Il divino Boemo nebo též Venatorini na nějaký čas úplně podmanil. Promlouvala i k o dvacet let mladšímu Mozartovi, protože v sobě měla prvky, které předjímaly sloh vídeňského klasicismu. Z Myslivečkovy opery Il Bellerofonte zazněla v podání vynikající sopranistky Lenky Máčikové árie Palesar vorrei col pianto. Slovenská pěvkyně má bohaté umělecké zkušenosti a její podání bylo jednoduše krásné a strhující. Jistá technika, energie, krásný témbr a bezvadná intonace. Škoda jen intonačně nepříliš dobré horny, která v této árii představuje umělecky rovnocenný dialog s pěveckým partem.

Ouvertura z melodramu Andromeda a Perseus Antona Zimmermanna potěšila lahůdkovým zvukem smyčců a zejména zdařilými sólovými prvky dechových nástrojů. Zimmermann byl ve své době uznávaný skladatel a dirigent, který se uvedl do povědomí jako jeden z nejlepších tvůrců období klasicismu v Bratislavě. Jeho hudba připomíná pohodový letní dýchánek, a dokonce i v dramatických partiích působí spíše vyrovnaně a optimisticky.

V árii Batti, batti, o bel Masetto z Mozartovy nesmrtelné opery Don Giovanni se toho večera podruhé představila sopranistka Lenka Máčiková. I tentokrát s velkým úspěchem, působivou interpretací a půvabným pojetím, které tentokrát orchestr doprovodil kultivovaně s noblesní rytmickou souhrou a důvtipně modelovaným tempem. Během potlesku začala hrát flétnistka Michaela Koudelková úvodní tóny Ciaccony italského skladatele Niccoly Jommelliho. Ten působil dlouhá léta jako dvorní kapelník ve Stuttgartu a je považován za jednoho ze stěžejních autorů opery seria. Byl to kouzelný začátek, který poukázal na velkou muzikalitu nejen konkrétní znamenité flétnistky, ale i dalších členů orchestru. Ciaccona mne velmi potěšila svou hudební invencí i zajímavou dramatickou výstavbou, které interpreti pod taktovkou Jakuba Kydlíčka nezůstali opravdu nic dlužni.

Kdysi mimořádně úspěšný a oblíbený byl německý operní skladatel Johann Gottlieb Naumann. Jeho opera Gustav Wasa je dokonce považována za první švédskou národní operu, kterou Naumann v rámci svého švédského působení zkomponoval. Árii Ah non dir che ingrato z jeho opery Médea na Kolchidě jsem slyšel poprvé a rád bych zdůraznil, že tento skladatel vážně uměl. Vynikající výstavba árie, nádherná melodika, skvěle kolorovaný orchestr a nádherně vystavěný sopránový part v podání Lenky Máčikové patřily k jednoznačným vrcholům koncertu. Slovenská zpěvačka však ještě měla eso v rukávu. Árie S’altro che lacrime z opery La clemenza di Tito Wolfganga Amadea Mozarta byla dalším z dokladů, jak moc se v hodnocení geniálního skladatele může mýlit jak šlechta, tak hudební kritika. Kolik silných emocí dokázal Mozart vložit do své hudby! Tolik vroucné něhy, ušlechtilosti a krásy se v ní i díky sofistikovanému podání všech protagonistů ozvalo.

Závěr koncertu patřil hudbě Karla Ditterse von Dittersdorf. Onen šlechtický přídomek má poněkud ironickou příchuť, protože skladatel, jak známo, dožíval svůj mnohotvárný život alespoň trochu důstojně pouze díky finanční subvenci. Všechna sláva, polní tráva. Jen si přečtěte Dittersovy paměti Zpověď hudebníka 18. věku, je to fascinující a bezelstné svědectví o životě muzikanta před třemi staletími. Ditters byl svým založením a povahou typickým mužem své doby. Vídeňský klasicismus byl pro něj nejpřirozenějším vyjadřovacím prostředkem. Sinfonia no. 2 in D „La Chute De Phaéton“ je podobně jako další Dittersova symfonická díla inspirována Ovidiovými Metamorfózami. Konkrétní sinfonia má podtitul Faetónův pád. Neškodí si připomenout antickou mytologii, v níž je syn boha slunce Hélia Faetón potrestán za svou lehkomyslnou nerozvážnost smrtí. Ostatně, schopnost rozvážit věci a odhadnout správně své síly je docela užitečná i v dnešní době, nemyslíte?

Olomoucké barokní slavnosti svým zahajovacím koncertem osud Faetóna naštěstí nenásledovaly. První „výkop“ byl proveden zodpovědně, s neskrývaným potěšením, vitalitou a radostí z živé a krásné hudby. „Létající“ Volantes Orchestra ihned napoprvé překvapil svou hráčskou jistotou a stylovou erudicí, však je také sestaven ze špičkových hráčů, z nichž mnohé známe jako renomované sólisty v oblasti interpretace staré hudby. Let do hudební minulosti s tímto souborem je sázkou na jistotu. Ještě jednou si dovolím vyzdvihnout líbezný výkon sopranistky Lenky Máčikové. Pohoda, nadhled a chápavé, vytříbené pojetí byly jednoznačnými atributy její půvabné interpretace.

Pro příště se vyplatí sázet na jistotu, neriskovat a připravit se na všechna instrumentální a intonační úskalí, která pramení ze specifických vlastností historických nástrojů. Je zbytečné se spálit, když se člověk může v oslnivém slunci klasicistní hudby jen vyhřívat.

Foto: Daniel Berka, Olomoucké barokní slavnosti / KlasikaPlus