„Korejci prokázali, že Dvořákovi rozumí.“

„Yekwonovo provedení Rachmaninova koncertu doslova bralo dech.“

„Sóla v Čajkovského koncertu byla skvělá.“

Rudolf Firkušný, klavírista světového renomé, byl jedním z těch, kdo stáli v roce 1946 u zrodu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Po své emigraci v roce 1948 se mohl vrátit na pódium v Rudolfinu až za dlouhých 42 let. Opět na Pražském jaru. To mu proto vzdává hold klavírním festivalem, který nese jeho jméno. Letos probíhá už šestý ročník a jako jediný festival svého druhu v Praze je programově zcela věnován klavírní tvorbě. Pražskou podzimní hudební sezónu každoročně obohacuje o koncerty špičkových pianistů.

Záběr festivalu je skutečně široký. Ten letošní zahájila legenda jazzového klavíru Monty Alexander. Dnes 74 letý jamajský pianista patří k těm umělcům, kteří mají sice klasické vzdělání, které mu dalo brilantní techniku, ale který si našel   svůj hudební výraz v jazzu, do kterého ovšem vložil i lidovou tradici své rodné Jamajky Jeho pozvání se ukázalo jako šťastný nápad a mimořádně obohatilo program festivalu. Následoval recitál Piotra Anderszewského, o kterém Klasika Plus referovala minulý týden v článku Anderszewski se přiblížil k podstatě – hudby i vlastní osobnosti.

I letos byl do programu festivalu zařazen orchestrální koncert. Korejský KBS Symphony Orchestra doprovodil svého krajana Yekwona Sunwoo, který přednesl jeden z nejpopulárnějších, ale také nejtěžších klavírních koncertů – koncert pro klavír a orchestr d moll Sergeje Rachmaninova. Než zazněly zvuky klavíru, vzdal korejský orchestr hold místu děje a prvnímu dirigentu České filharmonie. Zazněla koncertní předehra Karneval Antonína Dvořáka. Dvořák zkomponoval cyklus tří koncertních předeher, které propojil procházejícími motivy a dal jim i jedno opusové číslo. Představoval si, že budou prováděny najednou. To se také při premiéře stalo, jenže jeho nakladatel ucítil marketingovou příležitost a přesvědčil Dvořáka, že by bylo vhodnější, aby každá koncertní předehra byla publikována zvlášť, každá pod svým vlastním opusovým číslem. Nejznámější a nejhranější se stala druhá v pořadí, koncertní předehra Karneval. Je to dílo, které svou strhující vitalitou má velice blízko ke Dvořákovým Slovanským tancům. Korejci prokázali, že Dvořákovi rozumí. Bohužel, skupina prvních houslí nebyla plně na výši, a tak při dialogu houslí a dřevěných nástrojů nešlo o rozhovor vyrovnaný.  Teprve závěrečná coda ukázala orchestr v plném lesku. Šlo o klasické provedení v tom nejlepším slova smyslu.

Třetí koncert pro klavír a orchestr d moll Sergeje Rachmaninova, je pokládaný za dílo, v němž se projevuje nejvíce jeho klavírní styl. Rachmaninov psal koncert pro své turné po USA a sám ho také premiéroval. Není bez zajímavosti, že druhou premiéru v Carnegie Hall dirigoval Gustav Mahler. Pro svou obtížnost nepatří mezi klavíristy k nejoblíbenějším. O to více je třeba ocenit, že si ho vybral mladý, teprve 29letý Yekwon Sunwoo (Jekwon Sun-u). Na rozdíl od dětí, které povinně „chodily do klavíru“ a moc je to nebavilo, Yekwon se pro klavír rozhodl sám a do cvičení ho nikdo nutit nemusel. Ve svých 15 letech už měl za sebou první veřejný sólový recitál i přijetí na filadelfský Curtisův Institut, kde byl jeho profesorem respektovaný klavírista a dirigent Seymour Lipkin. Po šestiletém studiu na Curtisově institutu si doplňoval vzdělání na slavné Juilliard School v New Yorku. Vyhrál celou řadu soutěží, včetně té nejslavnější – Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěže. Ta byla založena jako odpověď na vítězství Harveye Van Cliburna na Mezinárodní Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 1958. Od roku 1962 se koná každé čtyři roky a patří k nejnáročnějším soutěžím vůbec. Vloni se přihlásilo skoro 300 účastníků, k přehrávkám bylo připuštěno pouze 120 z nich a jen 34 se mohlo zúčastnit jednotlivých kol, kterých je v průběhu 14 dnů celkem 6 a pokaždé si musí interpret připravit jiný repertoár. Do závěrečného kola šel Yekwon právě s Rachmaninovým koncertem a porotu doslova nadchl. Zvítězil jednomyslným rozhodnutím jury. Jestli jej zahrál stejně jako v Praze, pak není divu. Skvělá tónomalba, neuvěřitelná lehkost i v těch nejsložitějších technických pasážích, silná dynamika, úhozy od těch nejtvrdších po nejjemnější, zvuk krásně plastický, výborná práce s pedály, to vše přímo přibíjelo posluchače do sedadel, tóny kroužily sálem a vytvářely chvění až do morku kostí. Orchestr se nenechal zahanbit a Yekwonovi dobře sekundoval. Po posledním tónu nebyla ta obligátní minuta ticha, ale prakticky hned se ozvala bouře potlesku, nadšení, volání Bravo i houkání a dupání. Vyvolávání nebralo konce. Takže Yekwon sedl ke klavíru a přidal poslední milostný duet Range of Love z Růžového kavalíra od Richarda Strausse v aranžmá pro klavír od Percy Graingera. Opět brilantně, i když tentokrát měla navrch především lyrika a nádherný měkký úhoz.

Po přestávce orchestr KBS Symphony Orchestra uvedl Symfonii č. 5 e moll Petra lijíce Čajkovského. Orchestr vznikl jako rozhlasový v roce 1956 a patří k nejpřednějším orchestrům v zemi. Účinkoval při oslavách 50 let OSN v sídle OSN v New Yorku, zahajoval paralympiádu v Pchjongčchangu, v rámci sbližování obou Korejí dal společný koncert se Státním symfonickým orchestrem KLDR napřed  v Soulu a poté v Pchjongjangu, podobně jako společné koncerty s Čínskou filharmonií. Kromě celé řady korejských dirigentů v jeho čele stál třeba i Dmitrij Kitajenko nebo Shinik Hahm. Od roku 2014 orchestr řídí Yoel Levi. Znám Leviho z Francie, kdy se sysifovsky snažil sedm let vybudovat z průměrného regionálního symfonického orchestru dobrou filharmonii, kupodivu se mu to i dařilo. Stoupnout si před korejské hudebníky mu muselo po francouzské zkušenosti být přímo balzámem. Korejci v posledních deseti, patnácti letech udělali obrovský pokrok a jak sólisté, tak orchestrální hráči mohou směle konkurovat svým japonským kolegům. To ukázalo i provedení Čajkovského symfonie v Praze. Obzvláště se zaskvěly dechy. Všechna sóla byla skvělá. Oproti Dvořákově Karnevalu se našly i housle, i když ve skupině smyčců je nutno vyzdvihnout především violoncella a kontrabasy. Opět, stejně jako v Dvořákově Karnevalu, závěr byl nejlepší. Orchestr zněl kompaktně, skvěle frázoval, prostě radost poslouchat. Však také obecenstvo to opět ocenilo povstáním a voláním i dupotem.

Orchestr se rozhodl udělat svým posluchačům radost a tak nešetřil přídavky. Jako první zazněla skladba Arirang Fantasy na motivy korejské lidové písně od Seonghmuna Choje, melodicky nádherná, pak přišla řada na Slovanský tanec č. 2 Antonína Dvořáka, krásně provedený s až překvapivě slovanskou melodikou, a večer korunoval Uherský tanec č. 4 Johannesa Brahmse hraný radostně, břeskně a viditelně  s chutí.

Byl to jeden z těch koncertních večerů, který se vryje do paměti. Se stejným programem jede orchestr i Yekwon na Moravu (Zlín 28.11.) a na Slovensko (Bratislava 29.11.), takže, komu se nepoštěstilo navštívit koncert v Praze, má ještě šanci. I kdyby lístky už byly pouze na stání. Stojí to za to.

Foto: Zdeněk Chrapek