úterý, 31 srpen 2021 09:33

Don Giovanni trochu jinak

Autor:

„Januschke celou operu dirigoval zpaměti, nepoužíval dirigentskou taktovku, ale oběma rukama přímo modeloval dobře vypracovanou dynamiku, jen by to chtělo občas trochu větší plasticitu.“

„Alexander Mørk-Eidem pro uvedení v Praze vybral vídeňskou verzi.“

„Výteční byli všichni sólisté.“

 

101

 

Don Giovanni je opera, kterou jsme si zvykli považovat tak trochu „za naši“. Mozart ji napsal pro pražskou divadelní společnost Pasquala Bondiniho, významná část byla napsána přímo v Praze a světovou premiéru zažilo Nosticovo (dnes Stavovské) divadlo. Od roku 1787 zůstala trvale na jeho repertoáru. Kvůli covidu několikrát odloženou premiéru mělo po televizní premiéře nové nastudování 28. srpna, druhá premiéra se konala hned o den později. Jak to dopadlo s operou, která je pro nás srdeční záležitostí?

Umělecký ředitel Opery ND a Státní opery Per Boye Hansen má zkušenosti pouze z německého a skandinávského prostředí. Tak není divu, že novou inscenaci svěřil umělcům, kteří pocházejí právě z této oblasti. Hudební nastudování měl na starosti Karsten Januschke, jedenačtyřicetiletý německý dirigent, který se už několik let snaží profilovat jako mozartovský specialista. Ve frankfurtské opeře uvedl postupně Kouzelnou flétnu, Così fan tutte, Idomenea, Dona Giovanniho. Kouzelnou flétnu nastudoval i v Klagenfurtu, Figarovu svatbu ve švýcarském Sankt Gallenu a Dona Giovanniho v Tokiu. Orchestr Národního divadla pod jeho vedením zvládl premiéru celkem dobře. Januschke celou operu dirigoval zpaměti, nepoužíval dirigentskou taktovku, ale oběma rukama přímo modeloval dobře vypracovanou dynamiku, jen by to chtělo občas trochu větší plasticitu. A místy také pomalejší tempa. Spolupráce orchestru se sólisty byla dobrá, stejně jako se sborem Národního divadla ve sborových scénách (sbormistr Pavel Vaněk). Výkon sboru byl skutečně velmi dobrý. V recitativech sólisty doprovázela na kladívkový klavír Lucie Pirochová.

Příležitost režírovat tuto operu oper dostal norský režisér se švédským pasem Alexander Mørk-Eidem. Mørk-Eidem je především činoherní režisér, režírující výhradně ve Skandinávii, odmyslíme-li si jednu režii před léty v Debrecínu, který si udělal renomé svými transformacemi klasických činoher 19. století do druhé poloviny století dvacátého. S režírováním oper má minimální zkušenosti, ve svých padesáti letech zatím režíroval pouze tři: Orlanda v Komické opeře v Berlíně, Kouzelnou flétnu a Perníkovou chaloupku v Oslo, to vše v rozmezí deseti let. Co ho tedy kvalifikovalo k tomu, aby režíroval právě v Praze a k tomu ještě Mozartovu operu, to by nám mohl říci jen Per Boye Hansen, který Mørka-Eidema k této práci vyzval. Ten v rozhovorech přiznával, že toho o mozartovských tradicích v Praze moc neví. Však také pro uvedení v Praze vybral vídeňskou verzi.

 

100

 

Režisér začal tím, že škrtal. Osobně nemám moc rád, když se v dílech škrtá. Myslím si, že by divák měl představení vidět tak, jak si je představovali autoři libreta a hudby. Nicméně pochopím škrty v dílech neúměrně dlouhých, která by současný divák asi nevydržel, nebo v případech, kdy se jedná o části, které jsou nám dnes už nesrozumitelné. U Dona Giovanniho nejde ani o jeden z těchto případů. Vynechávají se celé scény, recitativy, repliky. Někdy je to až na hranici srozumitelnosti děje (třeba výměna šatů v první scéně druhého jednání). Škrtat se muselo tím pádem i v partituře, a to si Mozartova hudba skutečně nezaslouží.

Opera byla inscenována jako „divadlo na divadle“. Nic nového, publikum se dívá do zákulisí, ale celá řada děje se odehrává na forbíně, takže vlastně to, co by mělo vidět zezadu, vidí zepředu, logika dostává zabrat. Dánský fotograf a scénograf Christian Friedländer scénu vytvořil výhradně z jevištního mobiliáře, tahů, kulis a opon. Sochu komtura si scénograf s režisérem „vypůjčili“ od Anny Chromy. Je to replika její plastiky Il Commendatore (Plášť svědomí), z nichž jedna stojí přímo vedle Stavovského divadla. Nepovažuji to zrovna za šťastné. Replika sochy rozhodně nevypadá na komtura, spíš jako přihrblá babička, neustále se z ní kouří a divák si maně klade otázku, proč se něčeho takového Leporello bojí. Jen tak mimochodem – podle scénických poznámek autora libreta Lorenza da Ponte to má být jezdecká socha! A když potom režisér v předposlední scéně nechá přijít komtura na scénu in natura, posluchač se diví, jak se z té přihrblé babičky stal rozsochatý mužský v županu, pokrytý mramorovým prachem.

 

106

 

Nelogičností je v Mørk-Eidemově pojetí víc. Don Giovanni je v souboji zraněn, krvácí víc a víc, je s podivem, že ho v takové situaci ještě stále baví dobývat druhé pohlaví. Režisér se nám snaží naznačit, že stejně asi zemře na své zranění, přesto nakonec zmizí, rozplyne se, aby se v závěrečné scéně objevil, odcházeje do imaginárního hlediště. Což asi mělo vyjadřovat, že podobný typ je věčný. V celé inscenaci je velké množství statických scén, kdy sólisté stojí na forbíně v jednotném šiku a pějí. Na druhou stranu nutí režisér zpívat Donnu Elvíru, když stojí na vrchním břevnu tahu a drží se za tažná lanka, takže divák se zabývá spíše tím, zda se dotyčná udrží, nebo spadne, než aby vnímal její varování Zerlině před Giovannim.

Kostýmy navrhla Jenny Ljungberg, výtvarnice ze švédského Malmö, kde se zatím, až na jednu výjimku, realizovaly všechny její návrhy. Ani ty tedy v Donu Giovannim naprosto neodpovídají geniu loci. Kostýmy obou hlavních postav, Dona Giovanniho a Leporella, vypadají dost ošuntěle. U sluhy to lze akceptovat, ale u šlechtice? Svobodný zednář a libertarián Mozart i do této opery musel vsunout ódu na svobodu. Režisér s kostýmní výtvarnici mu to zkarikovali, když Donnu Annu oblékli do harlekýnské vesty, Ottavia do zlatého ornátu s mitrou a dceru komtura, tedy šlechtičnu Elvíru, zahalili do francouzské vlajky. A takhle pěli Libertà, libertà. Naopak musím pochválit velmi cudnou režii erotických scén (Zerlina a Don Giovanni i Zerlina a Masetto), to už se na nynějších jevištích tak často nevidí, i celou řadu špílců, které ukazovaly na činoherní základ režiséra.

 

107

 

Výteční byli všichni sólisté. V titulní roli zazářil Jiří Brückler. Jeho baryton je dostatečně zvučný i nosný, technicky jistý. Dobře mu sekundoval Pavel Švingr jako Leporello. Jeho bas je velmi příjemný, navíc má dar herectví, což jeho postavu zlidšťuje. Škoda jen, že se nemohl blýsknout krásnou árií o slitování, kterou režie vypustila. Donna Elvíra v podání Lucie Hájkové je důstojnost sama, což vyjadřuje i pěvecky, v posledních letech se její hlas ustálil, je sametově hladký (já vím, je to klišé, ale v případě Lucie Hájkové to nelze vyjádřit jinak). Marie Fajtová mohla v roli Donny Anny uplatnit svůj krásně barevný koloraturní soprán. Však se také po její árii Non mi dir strhl bouřlivý potlesk a volání bravo. Nikomu jinému se takových ovací na otevřené scéně nedostalo. Don Ottavio Josefa Moravce ukázal, že můžeme mít i dobré tenory, i když bych rád slyšel v jeho hlasu více kulatosti. Mladá Doubravka Součková zaujala v roli Zerliny svým jasným, znělým sopránem, stejně jako Michal Onufer svým basem v roli Masetta. František Zahradníček v roli komtura prokázal, že jeho bas je znělý a zvučný. Technicky byli všichni sólisté na výši, nelze jim nic vytknout.

Don Giovanni je naše srdeční záležitost. A dost se nás dotkne, když to někteří umělci vidí jinak. Inscenace vznikla v koprodukci s Národním divadlem v Mannheimu (NTM), tak třeba se uplatní na zahraničních jevištích, kde se tolik nedbá na tradici. Je to představení líbivé, které se bude dobře prodávat stejně tak zahraničním turistům, jako i domácím návštěvníkům. Bude to Don Giovanni trochu jinak. Nu což, stejně je to ta vídeňská verze.

 

105

 

Foto: Jan Pohribný

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.