„Z celé řady skladeb napsaných v posledních letech pro FOK byla ta Brouskova rozhodně jedna z nejlepších.“

„Radek Baborák v dlouhém hornovém sólu ve druhé větě prokázal, že není nadarmo považován za jednoho z nejlepších světových hornistů.“

„Tomáš Brauner vystavěl dílo na širokých plochách s jemnou dynamikou, a přitom dostatečně pompézně.“

Současná doba přímo volá po duševním povzbuzení. Skoro dva roky žijeme v permanentním stresu, negativních zpráv jsou plné sdělovací prostředky, mnohým navždy odešli členové rodin, známí a přátelé. Možnou útěchou může být hudba. A pokud je to hudba, jakou nabídl koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 24. a 25. listopadu ve Smetanově síni Obecního domu, pak není co řešit. Večer patřil ke koncertům, na které se dlouho vzpomíná.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK už několik let vyzývá každý rok jednoho současného skladatele, aby pro orchestr napsal dílo, které potom bude uvedeno ve světové premiéře na některém z abonentních koncertů orchestru. Letošní volba padla na Ondřeje Brouska. Brousek patří k těm málo umělcům, kteří zasahují do mnoha uměleckých oborů a ve všech jsou dobří. Je hercem, režisérem, skladatelem, hudebníkem, aranžérem. I jako skladatel zasahuje do mnoha oblastí: kromě vážné hudby píše muzikály, filmovou a televizní hudbu, hudbu scénickou i hudbu pro rozhlas a audioknihy. Ne nadarmo je v programu ke koncertu nazýván múzickým próteem. Je neuvěřitelné, co toho, přes své mládí, stihl. Ten, kdo si přišel ve středu nebo ve čtvrtek poslechnout jeho skladbu, pochopil, proč je tak úspěšný.

Z celé řady skladeb napsaných v posledních letech pro FOK byla ta jeho rozhodně jedna z nejlepších. Brousek ji nazval Pražská kavárna a v jejích šesti částech provedl skvělou sondu do života kavárenských návštěvníků (nechce se mi napsat – povalečů). Pražská kavárna je mimořádně zvukomalebné dílo, které by mohlo sloužit pro hudební vzdělávání těch, kterým zatím bylo odepřeno poznat radost a pochopení z hudby. Jak jinak pochopit třeba kakofonii a poté ztišení v části Umělci, znázorňující tu různorodost názorů, to věčné pření se o smysl bytí i o smysl umění i to konečné pochopení sebe sama i druhých. Dílo je plné hudebních špílců – v části Intelektuálové hrají všechny žestě s dusítky, v části Opilci zazní variace na Šavlový tanec Arama Chačaturjana, polyfonie části Avantgarda je zakončena hromadným výkřikem Hu!, v závěrečné části Elita a její boj mezi sebou „bojují“ jednotlivé nástroje přímo v šíleném rytmu. Dílo moderní, a přitom poslechově vděčné. Dirigent Tomáš Brauner měl nesnadnou úlohu. Nastudovat přesně mnoho kakofonických postupů jistě nebylo snadné, ale výsledek byl přímo výtečný.

Covidová doba není snadná. Jsou umělci, kteří protestují, ale nic nedělají. Jiní nic nedělají, ani neprotestují. A jsou umělci, kteří vzali omezení, která přinesl covid, jako výzvu. K těm posledním patří i Radek Baborák. Nejenže zorganizoval sbírku pro umělce na volné noze, kteří neměli nárok na jakoukoliv státní podporu, ale využil této doby i k natočení pěti CD, z toho jedno dokonce v Německu! Poslední z této řady je CD, které bylo pokřtěno právě 23. listopadu v Obecním domě a na němž jsou dva hornové koncerty. Jeden je od Reinholda Glièra Koncert pro lesní roh a orchestr B dur, op. 91. Druhým koncertem (na CD ovšem jako první) je Koncert pro lesní roh a orchestr Jiřího Pauera. Tento koncert také zazněl živě po oba večery ve Smetanově síni.

Moje generace má Jiřího Pauera zafixovaného jako mnohonásobného funkcionáře a ředitele, ať už Národního divadla či České filharmonie, i autora budovatelských písní. Daleko méně známe jeho tvorbu, ať už jde o opery (pět oper a jeden balet), nebo o orchestrální a vokální tvorbu. Přitom Radek Baborák prokázal, že je dobré některé Pauerovy věci hrát i nyní. Jeho koncert pro lesní roh vznikl v roce 1957 a premiérovala ho Česká filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla se sólistou Miroslavem Štefkem. Jde o koncert, který klade na sólistu mimořádné nároky, jak co se týče techniky, tak i fyzického nasazení. Radek Baborák má obojí. V dlouhém hornovém sólu ve druhé větě prokázal, že není nadarmo považován za jednoho z nejlepších světových hornistů. Všechny technické nástrahy a finesy zvládal s neuvěřitelnou lehkostí, melodicky i rytmicky vše bylo precizní, prostě tak, jak je u něho zvykem. V houslových sólech mu zdatně sekundoval koncertní mistr FOK Roman Patočka. Výborná byla i spolupráce sólisty a orchestru, i když v některých pasážích by bylo dobré orchestr trochu upozadit. Pauerův koncert využívá všechny možnosti lesního rohu, možná i trochu nad běžné zvyklosti, a není tedy divu, že se stal povinným koncertem při mezinárodních hornových soutěžích.

Poněvadž publikum znovu a znovu Radka Baboráka vyvolávalo, dostalo se mu přídavku. Kupodivu žádné dílo, které bylo přímo napsáno pro sólo lesní roh a kterých má Baborák v repertoáru skutečně mnoho, ale transformace opusu pro flétnu od Clauda Debussyho Syrinx. Znal jsem transformaci tohoto díla pro saxofon, ale jeho transkripce pro lesní roh byla pro mne novinkou a v podání Radka Baboráka velmi milým překvapením.

Po přestávce nastoupil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK ve své největší sestavě, aby provedl slavnou symfonickou báseň Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra. Provádět tuto symfonickou báseň si mohou dovolit pouze ty největší symfonické orchestry. Strauss v předpisu zdvojil a někdy i trojnásobil jednotlivé nástroje, a tak pro provozovatele není snadné zajistit požadované obsazení. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK ukázal, že si provedení tohoto díla může dovolit. Tak pravil Zarathustra patří k mým nejmilejším skladbám a na provedení jsem se těšil. Nebyl jsem zklamán. Tomáš Brauner vystavěl dílo na širokých plochách s jemnou dynamikou, a přitom dostatečně pompézně. Výkony všech sólistů byly špičkové. Výkon orchestru byl nadmíru koncentrovaný, to při tak obrovské skladbě snad ani jinak nejde, má-li být provedena na vysoké umělecké úrovni, ne každý orchestr to ale zvládne. FOK to zvládl nadstandardně dobře. Prostě – bylo to jedno z nejlepších provedení, které jsem kdy slyšel.

Byl to koncert, který vám dlouho zní v hlavě a na který si vzpomenete ještě po letech. V normálních dobách by po oba večery byla Smetanova síň naplněná k prasknutí. Bohužel tentokrát tomu tak nebylo. Ti, co nepřišli, ani netuší, o jak skvělý večer přišli.

Foto: Petr Dyrc