„Rytíře Des Grieux ztvárnil její manžel, hvězdný ázerbájdžánský tenorista Jusif Ejvazov, který roli zpíval poprvé po jejím boku také před osmi lety v Římě.“

„Vedle mnohých interpretačních vrcholů opery patřil na scéně Opéra de Monte-Carlo k nejsilnějším momentům okamžik, kdy se Anna Netrebko ukláněla po představení se svými kolegy pod ukrajinskou vlajkou.“

„Anna Netrebko oslnila diváky ve všech svých výstupech mistrovskou technikou.“

Slavná sopranistka Anna Netrebko poprvé vystoupila na prestižní scéně Opéra de Monte-Carlo. Objevila se zde v titulní roli veristické opery Giacoma Pucciniho Manon Lescaut v nové koprodukci monackého divadla s německým Theater Erfurt a její debut byl výjimečný z uměleckého i ze společenského pohledu.

Vedení divadla Opéra de Monte-Carlo v čele s intendantem Jeanem-Louisem Grindou přizvalo v dubnu slavnou rusko-rakouskou pěvkyni k debutu do Monaka, krátce po jejím novém oficiálním prohlášení 30. března, ve kterém odsoudila válku na Ukrajině a distancovala se od prezidenta Vladimíra Putina. „Odsuzuji válku proti Ukrajině a v myšlenkách jsem s oběťmi této války a jejich rodinami,“ vyjádřila se Anna Netrebko a dodala rozhodně: „Můj postoj je jasný. Nejsem členem žádné politické strany ani nejsem spojencem žádného vůdce Ruska. Uznávám a lituji, že mé minulé činy nebo prohlášení mohly být nesprávně interpretovány. Miluji svou vlast Rusko a mír a jednotu hledám pouze prostřednictvím svého umění. Po ohlášené přestávce budu pokračovat v koncertování koncem května, zpočátku v Evropě.“

Kvůli svému počátečnímu nejasnému postoji vůči ruské agresi na Ukrajině čelila Anna Netrebko ostré kritice a řada operních i koncertních institucí s ní přerušila či ukončila spolupráci. Po novém prohlášení se jí některé instituce otevřely. Například intendant MET v New Yorku Peter Gelb zaujal vůči jejímu aktuálnímu postoji zatím zdrženlivé stanovisko, intendant Teatro alla Scala Dominique Meyer naopak přizval pěvkyni k jejím recitálu 27. května do Milána, kam bude operní diva cestovat po vystoupení ve filharmonickém Velkém sále Pierra Bouleze v Paříži.

V Monaku byla pěvkyně i se svým manželem příznivě vítána. Titulní roli Manon Lescaut ztělesnila slavná sopranistka v Metropolitní opeře v New Yorku, Římské opeře i ve Vídeňské státní opeře, a proto také snadněji přijala nečekanou monackou nabídku. Rytíře Des Grieux ztvárnil její manžel, hvězdný ázerbájdžánský tenorista Jusif Ejvazov, který roli zpíval poprvé po jejím boku také před osmi lety v Římě.

Premiéra koprodukce Pucciniho opery Manon Lescaut v režii Guye Montavona se konala 2. října 2021 v Německu pod taktovkou Řeka Myrona Michailidise a 22. dubna 2022 v Monaku s izraelským dirigentem Pinchasem Steinbergem. V Theater Erfurt zpívala titulní roli italsko-americká sopranistka Jessica Rose Cambio. Na scéně Opéra de Monte-Carlo měla Manon Lescaut ztvárnit Italka Maria Agresta, která však v přípravném období onemocněla a byla nahrazena Annou Netrebko.

V historickém Salle Garnier se uskutečnila ve dnech 22. až 30. dubna čtyři představení a v současnosti není v plánech vedení scény zařadit operu na repertoár i v příští sezoně. Od ledna 2023 se stane intendantkou divadla světoznámá italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli.

V Monackém knížectví se v březnu spojily kulturní instituce s ideou podpořit ukrajinský umělecký svět prostřednictvím různých akcí, veškeré výtěžky z konkrétních programů jsou věnovány monackému Červenému kříži. Projekt zatím trvá do konce sezony.

Vedle mnohých interpretačních vrcholů nové koprodukce Pucciniho opery Manon Lescaut patřil na scéně Opéra de Monte-Carlo k nejsilnějším momentům okamžik, kdy se Anna Netrebko ukláněla po představení se svými kolegy pod ukrajinskou vlajkou.

Veristickou operu Manon Lescaut o čtyřech dějstvích v žánru dramma lirico složil Giacomo Puccini v letech 1890 až 1893 a částečně se podílel i na libretu psaném na motivy novely Abbého Prévosta Histoire du chevalier Des Grieux et de Manon Lescaut (1731). Na operním textu v italském jazyce spolupracovalo se skladatelem více libretistů. Nejprve Marco Praga a Domenico Oliva a posléze především Giuseppe Adami, Luigi Illica, Giuseppe Giacosa, Ruggero Leoncavallo a Giulio Ricordi. Premiéra opery se uskutečnila s velkým úspěchem 1. února 1893 v Teatro Regio v Turíně a brzy se dostala na repertoár divadel v různých zemích světa. V Národním divadle v Praze byla uvedena už po roce od světové premiéry. Skladatel se k dílu několikrát vrátil a provedl v kompozici ještě menší úpravy. Pucciniho poslední revizi díla hudebně nastudoval Arturo Toscanini v Teatro alla Scala 26. prosince 1922. Opéra de Monte-Carlo hrála operu poprvé 20. února 1937 a letos se dílo po neuvěřitelných sedmatřiceti letech od posledního představení 3. března 1985 opět vrátilo na repertoár divadla Monackého knížectví.

Opera předkládá divákům příběh o Manon, která se zamiluje do rytíře Des Grieux, s nímž uteče z rodného Amiens do Paříže, kde jej kvůli nedostatku financí opustí. Posléze se žena rozhodne žít s bohatým pokladníkem Gérontem, který ji však po opětovném setkání s rytířem pošle za údajnou krádež šperků, které jí dříve sám daroval, do amerického vyhnanství. Do Ameriky Manon doprovází Des Grieux. Po útěku z vězení Manon únavou a vyčerpáním umírá. Děj se původně odehrává ve druhé polovině 18. století.

Švýcarský režisér a intendant Theater Erfurt Guy Montavon, který s divadlem Opéra de Monte-Carlo spolupracoval už na opeře Stiffelio Giuseppe Verdiho (2013), zasadil příběh o Manon do prostředí 21. století. K dílu přistoupil s velmi osobitým pojetím, které bylo zajímavé a divácky přitažlivé, navzdory určité svévolnosti výkladu děje. Německý scénograf Hank Irwin Kittel a německý kostýmní výtvarník Kristopher Kempf obohatili scénickou koncepci luxusem, módními trendy v odívání a moderním interiérovým designem.

Režisér do centra pozornosti realisticky postavil svět umělců. 30. dubna už v úvodních, efektních, živelně rozehraných scénách se sólisty a s velmi dobrým Chœur de l´Opéra de Monte-Carlo (sbormistr Stefano Visconti) v prostředí venkovního baru, kde introvertní Manon poznává sebevědomého a zábavného studenta Des Grieux, strhl na sebe dle očekávání velkou pozornost manželský pár Anna Netrebko a Jusif Ejvazov. Z interpretace pěvkyně dýchala lehkost, grácie, vnitřní hloubka, koketérie a srdečnost. Projev pěvce byl z počátku radostný, zábavný, koketní a vřelý. V temnějším dramatickém vokálu prosvěcovaly jasně i jeho syté zářné vyšší polohy. Do děje vnesl hned z počátku mladistvý elán dobrý portugalský tenorista Luis Gomes, který extrovertně ztvárnil Edmonda. V pozadí baru byl výjev krásné mozaiky symbolizující Manoninu tvář. Ve druhém jednání se Manon v pojetí režiséra stane múzou pro Géronta, který je výjimečným sochařem, tvořícím se zápalem nové instalace žen. Géronta de Ravoir ztvárnil velmi dobrý italský basista Alessandro Spina. Sebestředného umělce zahrál znamenitě.

Inscenační tým, ostatně už v době příprav režie opery v Erfurtu, se netajil tím, že inspirací pro postavu Géronta byl módní návrhář Karl Lagerfeld i malíř a sochař Jörg Immendorff. S pomocí sochařova štábu, který Manon líčí, češe a strojí, z ní současně činí i umělecké dílo. Manon je zpočátku spokojená, že se stala zdrojem Gérontovy inspirace, ale záhy pozná, že sláva je pomíjivá. Ve třetím dějství pořádá Géront aukci svého umění a na nábřeží Le Havre nahrazuje i kapitána lodi plující do Ameriky. Italský barytonista Claudio Sgura ztvárnil dobře bratra Manon.

Anna Netrebko oslnila diváky ve všech svých výstupech mistrovskou technikou. K vrcholným áriím patřily „In quelle trine morbide“ a „Io voglio il tuo perdono“ ze druhého jednání. Na závěr opery dramaticky excelovala s lyrickou dojemností a bolestně procítěnou interpretací „Sola… perduta, abbandonata“ s mnoha nuancemi vokálního a hereckého emocionálního projevu. Koloratury pěvkyně byly úžasné s nádhernými sametovými výškami, flexibilně měkké s dynamicky a barevně diferencovanými frázemi. Interpretka působivě rozehrála Manon s velkou škálou emocí v dramatické gradaci své velké role. Manon byla i rebelkou, která se po čase odmítla podřídit vůli sochaře Géronta. V průběhu představení návštěvníci provolávali po jejích áriích bravo. Mnohdy ovšem bylo znát, že silný potlesk mohl být delší, kdyby dirigent po pár vteřinách nepokračoval v interpretaci hudby.

Slavný izraelský dirigent Pinchas Steinberg, který už osmým rokem zastává post šéfdirigenta Budapešťské filharmonie, řídil Pucciniho operu s citem a porozuměním se smyslem pro vnitřní i vnější gradaci. Orchestre philharmonique de Monte-Carlo, jehož uměleckým a hudebním ředitelem je japonský dirigent Kazuki Yamada, zná Pinchas Steinberg velmi důvěrně z předchozí spolupráce v Monackém knížectví na operách Děvče ze Západu Giacoma Pucciniho (2012), Florentinská tragédie Alexandera Zemlinského a Komedianti Ruggera Leoncavalla (2015) a Simon Boccanegra Giuseppe Verdiho (2017). Orchestrace Pucciniho opery Manon Lescaut je ovlivněna i hudbou Richarda Wagnera, skladatel užil variace nejen na Tristanův akord, ale snažil se i o užití leitmotivů.

Pinchas Steinberg dirigoval bez taktovky a usiloval i o zpěvnost zvuku a expresivní kantilény v melodických pasážích s emocionální charakteristikou. Z orchestrálních hráčů lze vyzdvihnout řadu hudebníků, skvěle hráli například koncertní mistr David Lefèvre, flétnistka Anne Maugue, hobojista Matthieu Bloch, hráč na anglický roh Jean-Marc Jourdin, basklarinetista Pascal Agogué či trumpetista Matthias Persson. V opeře zní i četné historizující hudební kolority, svou symboliku má canzone, madrigal, menuet. Skladatel v díle poukazuje i na kulturu kastrátů 18. století. Dirigent se do starší hudby ponořil tak, že posluchač mohl získat pocit, že poslouchá staré nahrávky. V celkové koncepci však jeho provedení vyznělo působivě s niterným dramatickým tahem.

Pěvecky a herecky z mužských výkonů představení dominoval Jusif Ejvazov, který zachytil v pestrých odstínech emocionality hluboký a složitý charakter postavy. Zazářil především v áriích „Cortese damigella“ z prvního jednání, „Ah! Manon, mi tradisce“ ze druhého jednání a „No! pazzo son! – Guardate, pazzo son“ ze třetího jednání. S Annou Netrebko nadchl publikum v milostných duetech, zejména krásný byl duet Manon a Des Grieux „Tu, amore? Tu?“ ze druhého jednání.

Mimochodem, zájemci o nahrávky hvězdného manželského páru se mohou zaposlouchat do záznamů na CD: Diva – The very best of Anna Netrebko (2018), Romanza (2017), Giacomo Puccini: Manon Lescaut (2016) či Verismo (2016) nebo zhlédnout DVD: Giuseppe Verdi: Il trovatore (2020) a Umberto Giordano: Andrea Chénier (2021). Mnohé z nich stojí za pozornost a mohou být pro posluchače zážitkem.

Režisér Guy Montavon byl i světelným designérem, scény oživil spektrem barev v duchu moderních interiérových trendů. Neobvykle působí závěrečné čtvrté jednání, ve kterém je scéna rozdělena na dvě poloviny. Manon blouzní v tmavé místnosti, kde posléze i skoná. Des Grieux po ní touží ve svém studentském pokoji, ale prostorově jsou odděleni přepážkou. Režisér ve svém pojetí poukázal kriticky na umělecká díla a libovůli jejich autorů, kteří při zrodu svých děl narážejí na hranice osob, jejich citů a potřeb, s nimiž za účelem svých tvůrčích počinů manipulují.

Foto: Alain Hanel – OMC, Photo A.P.