„Co může vzniknout, jestliže si špičkový orchestr pozve špičkový sbor? Špičková intepretace.“

„Český filharmonický sbor Brno ukázal, že je opravdu jedním z nejlepších sborů na světě.“

„Petr Altrichter, ztišený, zklidněný, s gesty až úspornými, prožívající do hloubi duše každičký tón, vedoucí sbor i orchestr jemnými pohyby rukou k takřka nadpozemskému výkonu.“

Dramaturgie Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro nám připravila jeden z nezapomenutelných večerů. Večer, který byl věnován výhradně francouzské hudbě ovšem v provedení českých hudebníků. Totálně vyprodané Rudolfinum slyšelo jedno dílo, které se hraje zřídkavě (ví Bůh proč), a jedno dílo z nejznámějších. Obě v provedení, které sneslo ty nejvyšší nároky.

César Franck patří k řadě významných francouzských skladatelů, kteří se živili většinu svého života jako varhaníci. To se nemohlo neprojevit v jejich díle. I seznam Franckových skladeb je takřka z poloviny tvořen díly pro varhany či opusy sakrální hudby. Opery, napsal jich čtyři, jsou prakticky neznámé, písňová tvorba zřídka uváděná. Jeho sláva, dodnes trvající, je založena na několika málo skladbách z posledních let jeho života, kdy byl profesorem a poté ředitelem pařížské konzervatoře, což ho nejen finančně zabezpečilo, ale hlavně mu dalo možnost daleko více se věnovat kompozici. Právě z tohoto období pochází jeho jediná Symfonie d moll, Symfonické variace pro piano a orchestr a tři symfonické básně – Eolidy (Les Éolides), Prokletý lovec (Le chasseur maudit) et Psyché. Je zajímavé, že jeho jediná symfonie hluboce ovlivnila celou následující generaci francouzských skladatelů a znamenala znovuoživení francouzské symfonické tradice po letech útlumu.

Ač skladatel označil Psyché jako symfonickou báseň, napsal ji pro orchestr a smíšený sbor, takže je to spíše než symfonická báseň oratorium. Námět pochází z jediného zachovalého starověkého románu Lucia Apuleia Metamorfózy a mezi umělci byl a je mimořádně oblíbený. Ze skladatelů se mu věnoval už Jean Baptiste Lully, v 19. století třeba César Franck a ve století dvacátém Claude Debussy, Manuel de Falla a Marius Constant. Pro Francka libreto napsala dvojice S. Sicard a Louis de Fourcaud, do češtiny ho přebásnila Vlasta Reittererová. Slovo přebásnit je plně na místě, Reittererová zachází s francouzským textem velmi volně, někdy až příliš volně. Diskuse o tom, jak zacházet s původním textem libreta, když je převáděn do češtiny, se vede už dlouho, žádný závazný úzus nemáme. Osobně jsem zastáncem spíše přesnějšího, i když ne otrockého, překladu a přiznám se, že mně některé verše v přebásnění Reittererové vadily. Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem si pozvala k provedení skladby Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala). Co může vzniknout, jestliže si špičkový orchestr pozve špičkový sbor? Špičková intepretace. Celá skladba byla tempově i dynamicky skvěle vystavěna, několikrát v jednotlivých částech gradovala, sbor i orchestr byly v naprosté symbióze. Skoro hodinová skladba nedala posluchačům možnost uvědomit si čas. Padesát minut ji poslouchali bez dechu.

Varhaníkem byl i Gabriel Fauré. Osobně bych ho docela rád jako varhaníka zažil, údajně prý v kostele za varhanami kouřil a hrál na ně operní hudbu, což muselo zcela jistě uvádět všechny faráře do stavu úplného zoufalství. Však také ty kostely dost střídal, nikde dlouho nevydržel. Velký vliv na něho měl Camille Saint-Saëns, se kterým se seznámil, když se stal jeho zástupcem v pařížském kostele Sainte Marie-Madeleine. Nakonec se stal váženým ředitelem Pařížské konzervatoře, kterou, ač hluchý, vedl až do své smrti v pětasedmdesáti letech. Velký vliv na změnu jeho životního stylu měla kromě Saint-Saënse i smrt jeho otce a poté smrt jeho matky. Umělec na to reagoval svým Requiem. Skladba je značně netypická, jak co se týče orchestrace, tak co se týče jednotlivých jejich částí. Fauré zcela vypustil Dies iræ, sloučil dohromady Agnus Dei a Lux æterna a na závěr přidal dvě části z gregoriánské pohřební mše In paradisum a Chorus angelorum. Tím se odchýlil od mešního kánonu a Requiem se stalo koncertantní záležitostí, byť na jeho pohřbu v chrámu Sainte Marie-Madeleine, kde tolik let vedl sbor, zaznělo. Dílo je napsáno pro symfonický orchestr, smíšený sbor, soprán (původně chlapecký hlas, dnes všeobecně ženský) a baryton. Obsazení bylo původně bez některých dechových nástrojů, které tam údajně zapracoval ještě za Faurého života a pravděpodobně s jeho souhlasem jeho žák Jean Roger-Ducasse. Na koncertě zazněla právě tato verze

Sopránové sólo zpívala mladá slovenská sopranistka Eva Hornyáková. Svého partu se zhostila celkem dobře, dobře intonovala, dobře pracovala i s dynamikou. Part není technicky příliš obtížný, přesto mne zarazilo, že při jejím mládí občas zazněly ostré tóny. Německý barytonista Stephan Genz má velmi příjemný, zaoblený baryton, nemající problémy jak s vysokými, tak hlubokými tóny. Český filharmonický sbor Brno ukázal, že je opravdu jedním z nejlepších sborů na světě. Když zazněly v jeho provedení úvodní tóny Introit, v tichounkém pianissimu, to až mrazilo. Varhany jsou jediný nástroj, který hraje prakticky ve všech částech. Za varhanním stolem seděla Daniela Valtová Kosinová. Specifická orchestrace, kdy celé nástrojové skupiny jsou použity výhradně a pouze v jedné části, poskytuje posluchačům velmi originální zážitek. Umocněný ještě výtečnou hrou České filharmonie.

Všichni známe velmi expresivní dirigentský styl Petra Altrichtera. Ve Franckově Psyché to byl typický Altrichter. Velká rozmáchlá gesta, dirigování prakticky celým tělem, každý pohyb orchestr přímo burcoval. Po přestávce jako by nastoupil za dirigentský pult úplně jiný Petr Altrichter. Ztišený, zklidněný, s gesty až úspornými, prožívající do hloubi duše každičký tón, vedoucí sbor i orchestr jemnými pohyby rukou k takřka nadpozemskému výkonu. Obě díla jsou hluboce mystická, úžasně symbolická. Petr Altrichter před koncertem říkal, že jsou to díla o životě a smrti, o hudebním ráji. Svým pojetím a provedením to bezezbytku potvrdil.

Na koncertě se mnou byli dva francouzští přátele-kolegové, kteří mají, samozřejmě, Césara Francka i Gabriela Faurého zažitého. Po posledním tónu chvíli seděli bez hnutí. Byli oblouzněni. 

*******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská