„Caballero je kytarový fenomén, který popírá všechny pravidla a fyzikální zákonitosti o tom, co je možné na jednu kytaru zahrát.“

„Jeho interpretace dokázala najít všechny barevné nuance a dát jim smysl a pevný řád.“

„Před koncertem jsem se trochu obával, že provedení Novosvětské na jednu kytaru bude převážně záležitostí technické exhibice.“

Peruánský kytarista Jorge Caballero se postaral o největší senzaci Mezinárodního kytarového festivalu a kurzů Brno. Jeho provedení kompletní Dvořákovy Symfonie č. 9 e moll, op. 95 je nepochybně jedním z největších milníků v dosavadní festivalové historii. A to nejen proto, že Caballero je bez nadsázky v současnosti jediný na světě, kdo tuto kompozici dokáže na kytaru zahrát. Jeho sólový recitál byl reprezentativní ukázkou promyšlené dramaturgie, fascinující technické exkluzivity a muzikality ve vzácně vyváženém poměru.

Když jsem studoval hru na kytaru na Janáčkově konzervatoři, pustil nám jednou profesor Pospíšil několik různých transkripcí oblíbené Musorgského kompozice Obrázky z výstavy. Jako kytaristu mne pochopitelně nejvíc zasáhla úprava japonského kytarového fenoménu Kazuhita Yamashity, která ve své době přepsala pravidla, co je možné na jednu jedinou kytaru zahrát. Yamashita byl technicky zcela mimořádně vybavený hráč a na jeho úpravy mohou i ti nejlepší kytaristé pouze s obdivem koukat. Pokusit se je nastudovat je bohužel pro normálního smrtelníka nemožné. Druhým největším aranžérským počinem Yamashity byla úprava Dvořákovy nejslavnější symfonie „Z Nového světa“ pro sólovou kytaru. Japonský šílenec opět udělal úpravu, která vytěžila z tohoto nástroje maximum. Víc už prostě nejde, tohle je nejzazší mez, kterou nelze překročit. Hráč formátu Yamashity zde nebyl desítky let, až do chvíle, než se objevil Peruánec Jorge Caballero.

Připomeňme, že Caballero je považován za jednoho z nejvýznamnějších hráčů klasické kytary. Elitní kritika z celého světa vyzdvihuje jeho repertoár, který je díky jedinečným adaptacím přirovnáván k Mount Everestu. Jeho hra údajně vyniká „chameleonskými barvami“. Caballero si zahrál v nejprestižnějších sálech světa, vystoupil s renomovanými orchestry a komorními soubory a věnuje se také komponování a pedagogice.

Svůj recitál před zcela vyprodaným sálem Nové radnice v Brně zahájil Caballero kompozicí Five Pieces významné kanadské skladatelky a špičkové kytaristky Dale Kavanagh. Její tvorba má atributy typické pro současnou americkou hudbu, kterou reprezentují jména jako Andrew York, Phil Rosheger a podobně. Je to především důraz na hudební barvu, neoromantickou harmonii a moderní techniku hry s využitím různých typů legata, perkusivních prvků a přirozených či umělých flažoletů.

Caballero rozezněl všech pět kusů Kavanagh s neobyčejnou brilancí, která upoutala nádherně tvarovaným tónem, závratnými tempy a naprostou jistotou a čitelností všech akordických rozkladů, pasáží a sekvencí. Jeho interpretace dokázala najít všechny barevné nuance a dát jim smysl a pevný řád v charakteristikách jednotlivých vět, které se lišily tempově i výrazově.

Dechberoucí bylo i následující Capriccio Diabolico, op. 85 od slavného italského skladatele Maria Castelnuovo-Tedesca. Této obtížné trvalce Caballero dal jedinečný virtuózní esprit v podobě kontrastu lyrických a expresivních pasáží. Tak čisté a vyrovnané tremolo jsem živě ještě neslyšel. Vrcholem první poloviny koncertu byla Caballerova úprava Španělského capriccia Nikolaje Rimského-Korsakova. Hned úvodní Alborada šokovala „orchestrálním“ rozpětím zvuku kytary, kterou Caballero rozehrál pomocí rafinované kombinace arpeggií za současného využití legata tvořeného pouze levou rukou. Nádherné byly španělským folklorem zabarvené pasáže, které vyzněly, jako by byly napsány původně pro tento nástroj.

Po přestávce došlo na klíčovou kompozici koncertu. Caballero provedl kompletní devátou symfonii Antonína Dvořáka v úpravě Kazuhita Yamashity. Nikdy dřív bych si nemyslel, že něco takového živě uslyším. Dvořákova nejslavnější symfonie zněla v podání Caballera jako celý orchestr. Hýřila doslova všemi barvami. Od úvodních ponurých a dobrodružných tónů Adagia přes něhu a tajemství Larga, které peruánský mistr zahrál bez přebytečného sentimentu, až po energické a neuvěřitelně přesné scherzo Molto Vivace a závěrečnou, monumentálně znějící větu Allegro con fuoco.

Před koncertem jsem se trochu obával, toho, že provedení Novosvětské na jednu kytaru bude záležitostí technické exhibice, jakýmsi akrobatickým kouskem bez hlubšího ponoru do Dvořákovy hudby. Caballero však potvrdil, že je opravdu světovou kytarovou osobností číslo jedna. Na jeho hře nebylo nic prvoplánového ani nedomyšleného. Všechny témata a motivy začlenil do kontextu hluboce promyšlené a procítěné tektonické výstavby, která počítala s neuvěřitelnou dynamickou škálou a barevností, o které se většině kytaristů možná ani nesnilo. Pověsti o chameleonských barvách tedy nebyly přehnané. Jediným svízelem koncertu bylo ladění, které během koncertu Caballera dost potrápilo. Ačkoli kytaru v pauzách neustále dolaďoval, zejména d struna nedržela správnou výšku a ujížděla. Přikládám to zřejmě novým strunám, které nebyly patřičně usazené a ještě povolovaly.

Po provedení celé Dvořákovy symfonie se publikum Nové radnice jednomyslně postavilo a následovaly hlasité ovace, které přiměly Caballera ještě ke dvěma přídavkům od Isaaca Albénize a „otce“ všech kytarových virtuosů Andrése Segovii. Ani během nich nebyla na peruánském čaroději znát žádná únava. Celý koncert odehrál s nevídanou lehkostí, espritem a nadhledem. V jeho obličeji se po celou dobu prostírala vyrovnanost, klid a harmonie. Žádná křeč a napětí na něm nebyly znát ani v těch nejnáročnějších pasážích. Caballero je kytarový fenomén, který popírá všechny pravidla a fyzikální zákonitosti o tom, co je možné na jednu kytaru zahrát. Současně je umělcem, který má naprosto jasno v tom, že hudba není sportovní disciplína, ale záležitost kultivace duše, která má v životě každého člověka nenahraditelné postavení a význam. A takto vypadá, když je přivedena k dokonalosti. Krásně o tom ostatně hovoří jeden citát, který říká: Pták nezpívá proto, že by znal odpověď. Zpívá proto, že má o čem.

Foto: Zbyněk Maděryč