„Marek Keprt předvedl jak skladatelský um s vynikajícím citem pro rovnováhu mezi poměrně tradiční motivičností a soudobou atonalitou, tak i precizní práci s nástrojem.“

„Koncertu dominovala meditační až temně snivá atmosféra, kterou dokreslovalo i nasvětlení Kaple Božího Těla, jež se postupně ztemňovalo.“

„Skladba měla tak dostatečnou sílu, aby zbořila náš dům, který autorka popisuje jako vzduchotěsnou a zvukotěsnou pevnost v nás, kterou se chráníme před okolním světem a bolestí.“

Čtrnáctý ročník festivalu soudobé hudby MusicOlomouc, který proběhl ve velmi krátkém období mezi 25. říjnem a 3. listopadem v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci a v Redutě Moravské filharmonie Olomouc, nabídl celkem devět světových a několik českých premiér. S podtitulem INTO THE DARKNESS se jednalo o putování sny, nocí a temnem, často doslova. Část programu byla inspirována nocí a vším, co se během ní odehrává, například snění či zvuky nočních krajin. Temno je však zobrazováno i v dekadenci a v našich fantaskních představách.

Prvním koncertem nakonec z důvodu nemoci nebyl švýcarský Mondrian Ensemble, jak bylo původně avizováno, ale klavírní recitál dramaturga a ředitele festivalu, ale hlavně skladatele a klavíristy Marka Keprta. Ten ve svém programu nabídl díla skladatelů, jako jsou Gérard Pesson, Karen Tanaka, Slavomír Hořínka a Ondřej Štochl, ale také dvě díla svá. Pessonova Noir dormant (Berceuse á bas voltage) neboli Dřímající čerň (Ukolébavka o nízkém napětí) z roku 2012 je drobnou, harmonicky jemnou klavírní skladbou, která poskytla pomalý a rozvážný rozjezd s patřičně temnou atmosférou. O poznání dynamičtější skladbou, s rychlými tonálními i akordickými běhy ve vyšších polohách, které evokují chladnou, křišťálovou zvukovou skulpturu, byla Crystalline (1988) japonské skladatelky Karen Tanaky.

Za přítomnosti skladatele Ondřeje Štochla zazněl jeho klavírní cyklus o pěti fragmentech Insomnia (2021/2022), podle něhož byl pojmenován i celý koncert. Příjemně znějící tonální, durové akordy střídaly v kontrastech pasáže mollové a atonální, které zhmotňovaly temnou atmosféru. V cyklu jsou časté harmonické a dynamické kontrasty, kdy temné pasáže střídají momenty naděje, kterou vykreslují jemná legata. Ve dvojici svých skladeb – ElfenLaubLeuten (2022) a evoluční Květ vyškeblování se zhmotňuje na sněhu (2006-2019) – Marek Keprt předvedl jak skladatelský um s vynikajícím citem pro rovnováhu mezi poměrně tradiční motivičností a soudobou atonalitou, tak i precizní práci s nástrojem, kdy jeho stoprocentní kontrolu demonstroval hrou s oběma pedály stlačenými po celou dobu. Jemné tóny ve vysokých polohách, které jako by ztvárňovaly něžné padání sněhu ve Vyškeblování, doplňovaly postupně se přidávající basové tóny, které zejména v druhé části skladby společně s rytmickými kontrasty způsobovaly růst napětí a dramatičnosti.

Závěrečnou skladbou koncertu byla pro tento festival poměrně netradiční Trust in Heart (2016-2018) od Slavomíra Hořínky, jejíž hlavní motiv sestával z krátkých staccatových tónů ve vyšších i nižších polohách, což evokuje zintenzivňující se tlukot srdcí zvonů. Skladba se postupem času poměrně uklidňuje a objevují se i tonální, durové akordy v basovém rejstříku a náznaky pentatoniky, které vzbuzují pocit nadějného konce.

BLINDNESS, tak zněl název druhého festivalového večera, tentokrát v podání portugalského Ensemble Síntese, který sestával z prvních a druhých houslí, violy, violoncella, saxofonu, akordeonu a sopranistky, to vše pod taktovkou dirigenta Yana Mikirtumova. Ansámbl v Kapli Božího Těla představil skladby portugalských skladatelů Fernanda Lopes-Graca, Huga Vasco Reise, Tiaga Derrica, Carlose Azevenda a Carlose Marecose. Cyklus čtrnácti drobných skladeb Catorze Anotacoes (1966) prvního zmíněného skladatele byl performován smyčcovým kvartetem. Cyklus se vyznačuje zejména pizzicaty, množstvím flažoletů, disonancí, ale zároveň i náznaky tonálnosti a modality. Atmosférou připomíná Schönbergův Druhý smyčcový kvartet op. 10.

Reisova skladba Some line mixing a color (2019) je momentem, kdy se těleso představilo v plném obsazení včetně dirigenta a sopranistky Heleny Neves, která zde získala dostatek prostoru ukázat svůj pozoruhodný hlasový fond, místy až operních rozměrů. Expresivní motiv akordeonu, který později přebírají smyčce, vytváří napětí, které umocňují úzkostné vzdechy zpěvačky. Skladba Poemas possíveis skladatele Tiaga Derricy nás i navzdory tomu, že byla zkomponována letos, svým tonálním, plným zvukem a rytmickou jasností zdánlivě vrací na přelom 19. a 20. století a období neoklasicismu či neoromantismu. Romantické motivy, spíše než temnotu, navozují nadějnou a pozitivní atmosféru. Azevedova Aos Deuses sem Fiéís (2022) zase švitořením smyčců – a motivem akordeonu a saxofonu jakoby zavěšeným ve vzduchu – připomíná tvorbu Albana Berga.

Pravou temnotu však nastolila skladba poslední – branco, branco, branco… (2022) Carlose Marecose. V úvodu skladby zpěvačka dramaticky přednáší text, do něhož se postupně vměšuje motiv ve smyčcích, přičemž cello zde zastává úlohu basového nástroje. Spíše táhlé tóny a plochy zhruba v polovině skladby střídají tóny staccatové, které zvyšují napětí, čemuž napomáhají i arpeggia hraná saxofonem.

Třetí večer festivalu byl velmi nabitý, neboť posluchačům bylo dopřáno hned dvou koncertů. Jako první vystoupil olomoucký ansámbl Lichtzwang (ve složení Marek Keprt na klavír, Jiří Fajkus na violoncello a Jan Přibil na trubku), který je už stálicí festivalu. S programem NIGHT-TRAVELLERS představil hned tři světové premiéry – Through the black hole (2022) estonské skladatelky Tatjany Kozlove-Johannes a dvojici skladeb Marka Keprta. První byla Traumes Wirren, skladba inspirovaná Scriabinovým Désir, v níž i přes svou nepatrnou délku předvedl Marek Keprt na malém prostoru virtuózní hru; nechyběla ani pro festival tradiční preparace klavíru. Koncertu dominovala meditační až temně snivá atmosféra, kterou dokreslovalo i nasvětlení Kaple Božího Těla, jež se postupně ztemňovalo, a při závěrečné Keprtově skladbě Až v lehkosnovnost vmízníš se prostor zahalil do úplné tmy.

Druhá část večera patřila švýcarskému Mondrian Ensemble, který program HALLUCINATION interpretoval ve složení Ivana Pristašová na housle, Petra Ackermann na violu, Karolina Öhman na violoncello a Tamriko Kordzaia na klavír. Jako první zazněla skladba mexického skladatele Artura Fuenta Halluzination 2 (2014), která vynikla zejména užitím klavíru jako perkusivního nástroje – díky preparacím, kdy byla zatlumena celá klaviatura, vytvářel rychlý motiv rytmický doprovod skladby, který se v průběhu posouval chromaticky nahoru, a nastavoval skladbě jasný, až etnicky znějící pulz, připomínající Bartókovo Allegro Barbaro. Preparace se objevila i ve skladbě Kord 2, 3 (2017) švýcarského skladatele Martina Jaggiho, kde byla mimo jiné užita technika hraní přímo na struny klavíru, nebo také e-bow, jímž klavíristka dosáhla nekonečného sustainu. Ve světové premiéře zazněla skladba českého autora Ondřeje Štochla …racek se směje poslední… (2022), složená přímo pro letošní ročník festivalu, ve které aplikoval techniku hry na violoncello tzv. Seagull effect neboli Racčí efekt, který by měl zvukomalebně připomínat právě racčí smích. Skladba se vyznačuje nostalgickou, mysl otevírající atmosférou, místy až s charakterem meditačním – nikoliv však ve smyslu hudby ambientní, ale naopak navozující stav opravdové soustředěnosti a ponoření do vlastního nitra.

Hned pět světových premiér a také dvojici nejmladších skladatelů festivalu – Haštala Hapku (1997) a Jonáše Jana Starého (1995) – představil předposlední koncert s titulem TERRIBLE! v Atriu Uměleckého centra Univerzity Palackého. Ensemble Terrible, složený ze studentů pražské Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v obsazení housle, viola, kontrabas, violoncello, flétny, trubka, lesní roh, hoboj, fagot a bicí. Pod taktovkou dirigenta Patrika Kako představil program sestavený z pěti výhradně českých skladatelů. Kromě již zmíněných to byli Jan Jirucha, Jáchym Novotný a Martin Klusák. Pojítkem celého koncertu byla poměrně výrazná melodičnost a jasná rytmika skladeb. Právě melodičnost byla nejpatrnější v Hapkově skladbě V den černého melounu (2022), kde výrazný motiv nesly hlavně dechové nástroje, ve Starého skladbě V říši hladových duchů (2022) byl nositelem hlavní melodické linky hoboj. Závěrečná skladba Äiu, äiu (2022) skladatele Martina Klusáka, inspirovaná skandinávskou ukolébavkou – z níž byl přejat i hlavní motiv, který se postupně přesouval skrz nástroje a na konci přešel do zpěvu celého ansámblu, postupně se vytrácejícího do ticha – byla neotřelou tečkou celého koncertu. Velice zajímavým momentem byla i hra na lesní roh zpoza sálu, což tvořilo efekt připomínající echo.

Závěrečný koncert, který se odehrál v sálu Reduta, patřil Moravské filharmonii Olomouc. Pod taktovkou íránsko-estonského dirigenta Arashe Yazdaniho, který byl hostem festivalu již podruhé, zazněly čtyři české premiéry. První z nich byl klavírní koncert Blow Your House Down (2020), podle kterého byl pojmenován celý program tohoto večera. Autorkou dvacetiminutové skladby byla již zmiňovaná Tatjana Kozlova-Johannes, která byla přítomna i u zkoušek celého orchestru a dbala tak na preciznost provedení díla. Skladbě dominoval klavír, za nějž usedla estonská klavíristka Age Juurikas. Virtuózní, atonální hru klavíristky orchestr spíše doplňoval plochami smyčců, ozdobenými trylky, legaty a také speciálními krouživými smyky, které houslistům při zkouškách ukazovala a vysvětlovala sama Kozlova-Johannes. Intenzita orchestru postupně rostla, až se dostala na samou hranici únosnosti; skladba měla tak dostatečnou sílu, aby zbořila náš dům, který autorka popisuje jako vzduchotěsnou a zvukotěsnou pevnost v nás, kterou se chráníme před okolním světem a bolestí.

Kompozice finské autorky Lotty Wennäkoski Flounce, která byla složena na objednávku BBC Radio v roce 2017, je dynamická a velice perkusivní. Mísí se v ní kontrasty dvou ploch orchestru a vyznačuje se svižnými gesty „non troppo serioso,“ která mají ztělesňovat původ názvu skladby – anglické sloveso flounce, tedy trhat sebou anebo kroutit se. Kromě toho se v ní nacházejí i pasáže s krajkovými ornamenty v odlehčenější a lyričtější náladě. Jasný, energický pulz je často střídán témbrovými nápady s pocitem prostornosti v orchestraci. Skladba Hirn (2021) německého komponisty Enna Poppe sestává pouze z dechů a bicích. Hlavním motivem jsou vysoké, intenzivní tóny připomínající sirénu v deších, který je protkán celou skladbou. Tento motiv může evokovat operu skladatele Franze Schrekera Der Ferne Klang, kde se jako leitmotiv také objevuje vysoký, vzdálený zvuk. Bicí sekce je však to, co skladbě dodává skutečnou zvukovou hustotu – rychlé přechodové patterny a hluboké, hlasité tóny tympánů a bubnů rezonovaly celým sálem.

Finální položkou festivalu byla Im Auge Des Klangs (2020) německé skladatelky Caroly Bauckholt, která je instrumentačně nejpestřejší. Kromě orchestru sestávala i z elektrické kytary, marimby, xylofonu a všech možných druhů perkusivních nástrojů, včetně plácačky na mouchy. Skladba začíná tóny dechů hrající unisono, přechází v hluboké tóny basů a švitoření smyčců. Plácačka na mouchy, vložená mezi dva jemné papíry, zase připomíná zvuk a atmosféru bouře, kterou utne prudký úder do bubnu, připomínající výstřel. Spíše než hudební kompozicí je skladba propracovanou hrou témbru, skřípání a šustění.

Letošní ročník festivalu MusicOlomouc situovaný do temných hudebních poloh a ztemnělých prostor, přinesl opět zajímavé a unikátní momenty klasické soudobé hudby, jež byly stimulující pro sluch, zrak i mysl. Svoji jedinečnost podtrhl i rekordním počtem světových premiér, ale také hojným zastoupením mladé generace skladatelů i účinkujících. Z temna ročníku letošního nás ten příští přenese na výsluní: bude se věnovat skladatelům, kteří se nepředvedou jen v roli autorské, ale také jako dirigenti svých skladeb či přímo interpreti.

Foto: Petra Kožušníková, Šimon Kodula