„Krčkova symfonie je ukotvena konvenčněji, ale zachycuje a vyjadřuje svůj vlastní svět, dostatečně odpoutaný od jinde a jindy slyšeného.“

„Leonidas Kavakos se ujal Martinů bezchybně, s nadhledem a s chutí, pevným tónem, který je nezbytný.“

„Hrůša řídil zrale, jako velká autorita, ale zůstává v něm nadále i kus kluka.“

Prosincový návrat Jakuba Hrůši před Českou filharmonii byl svátkem. Koncertní program sestavený z děl tří českých autorů měl světové parametry. Janáčkova Sinfonietta dostala neslýchanou porci energie, Druhý houslový koncert Bohuslava Martinů velkolepost. A k tomu zazněla v premiéře působivá Sedmá symfonie Jaroslava Krčka.

Před Českou filharmonií se v polovině prosince pro tři koncerty postavil za pult Jakub Hrůša, institucionálně jeden ze dvou jejích stálých hostujících dirigentů. Dostává se na vrchol, a to zcela mimořádným způsobem v mezinárodním kontextu. Množící se zprávy o jeho koncertech s nejlepšími orchestry světa a o prestižních cenách pro jeho nahrávky i o jeho budoucí pozici hudebního ředitele v londýnské Královské opeře Covent Garden naznačují mnohé. A koncert v Rudolfinu 15. prosince dořekl vše ostatní. Jakub Hrůša dirigoval při pohledu z auditoria v ideálním průsečíku náročné energičnosti a vědoucího klidu. Měl nesmlouvavě vyjadřovaný hotový názor, ale zároveň vycházel hudbě vstříc. Řídil zrale, jako velká autorita, ale zůstává v něm nadále i kus kluka, toho, který se usmíval při přídavku sólisty z místa mezi hornami, kam si neformálně sedl.

Už prvním číslem programu dala Česká filharmonie najevo, že ten večer bude stát za to. Sedmá symfonie Jaroslava Krčka, dokončená v roce 2015, kdy mu bylo šestasedmdesát, se dočkala premiéry v Hrůšově nastudování jako oduševnělé, laskavě vyznívající, tonálně ukotvené a přehledně koncipované, a proto posluchačsky vstřícné dílo. Čtyřvětá skladba je postavena na převažujícím dojmu klidného tempa, závažnosti a zamyšlenosti. Takto jednoznačně vyznívají tři ze čtyř vět, jen třetí je kratičkým rychlým scherzem; i v něm je nicméně výrazně přítomno lyrické pozastavení. První věta obsahuje i vzrušenější pasáže, včetně epizody s „bernsteinovskými“ synkopami, ale celkově zní vyrovnaně, vážně, včetně tklivého hobojového sóla a rozezpívaných smyčců. Klidná a zadumaná je i druhá věta, nadechující se až k pastorálnosti. Jediné Scherzo, s výrazným tématem tvořeným repetovanými tóny, opravdu výrazněji, střídmě virtuózně, exponuje sólovou marimbu, uvedenou v názvu skladby jako „koncertantní“. V ostatních větách je mnohem víc integrována do orchestrálního zvuku. Finále symfonie exponuje až vášnivé smyčcové téma, obsahuje výrazný flétnový part a zvuk žesťů a dospěje až k náznaku vznosné apoteózy, která se však už podruhé nevrátí, není dořečena. Skladba naopak končí otevřeně, po závažném a posmutnělém smyčcovém zpěvu… Jaroslav Krček napsal skutečnou „hudbu“, v tom pravém slova smyslu, která sice nemá „program“, ani nevypráví a neilustruje jako „filmová“, ale přesto je sdělná a obsažná: svými tvary, průběhem, náladami. Je ukotvena konvenčněji, ale zachycuje a vyjadřuje svůj vlastní svět, dostatečně odpoutaný od jinde a jindy slyšeného.

Druhý houslový koncert Bohuslava Martinů vznikl v americkém exilu. Svorníkem skladby je rok 1943. V lednu slavný houslista Mischa Elman slyšel v Bostonu od Martinů První symfonii a na konci prosince už premiéroval houslový koncert, o který si skladateli pod silným dojmem řekl. Jde o mohutnou kompozici, jejíž hudební svět je blízko skladatelově První symfonii. Žádné neobarokní concerto grosso, ale opravdový velký symfonický koncert s výraznými orchestrálními plochami a velkoryse rozmáchlým sólovým partem, v místech oddechu bukolický, ale celkově mistrovsky sebevědomý. Houslista Leonidas Kavakos se ho ujal razantně, pevným tónem, který je nezbytný; ujal se ho bezchybně, s nadhledem a s chutí, s mimořádnou znělostí. Podchytil závažnost i pohodovou jemnost hudby, nepřeháněl její skotačivost, kadencím nedal oddychu. Pod Hrůšovým vedením, v kombinaci se sólistovým vkladem, vyznělo dílo v poryvech až nezvykle velkolepě.

Přídavek byl také neobvyklý. Ke Kavakosovi se v něm přidal koncertní mistr Jan Fišer a zahráli strhujícím způsobem v dokonale přesné souhře – v muzikálně svrchovaných výměnách proplétajících se hlasů – dvě z Études faciles (Snadných etud) pro dvoje housle od Martinů. Snadné nejsou…!

Janáčkova Sinfonietta v kratší druhé polovině večera dostala zřídka slýchané, skoro se chce říci neslýchané parametry. Jakub Hrůša vedl orchestr s absolutní a nepolevující autoritou ve svižném tempu k maximálnímu výrazovému napětí. Dokázal vkusně vyhrotit k maximu možného náhlé kontrasty dynamiky a temp, pohrál si se zvukem vycházejícím z originální instrumentace, s podivuhodnou polyfonií a se všemi detaily Janáčkovy originality. Filharmonici, napříč od strunných nástrojů přes dřeva po žestě a bicí, byli dokonalí. Skvělých bylo i všech třináct přidaných hráčů na žestě na varhanní empoře, kteří až na jedno jediné malé zaváhání v koordinaci souhry byli bezchybní, průrazní až k hranicím kubatury sálu. Ani to se nepodaří vždycky. Sinfonietta, nadupaná po okraj a napjatá k prasknutí, a přece stále jen a jen krásná, vygradovala k elektrizujícímu, ohromujícímu účinku.

Přesně ten koncert, který by si člověk šel druhý den celý s chutí poslechnout ještě jednou. Ostatně, šance tu je. V Rudolfinu se program hraje potřetí ještě dnes večer.

*******

Foto: Petr Kadlec – fotografie z koncertu ze dne 14.12.