„Historicky působivé prostory budovy dřívějšího kláštera bosých karmelitánů, které se zdají být přímo stvořeny pro komorní hudbu různorodého obsazení, se tentokrát v ryze smyčcové sestavě dotyčného ansámblu nejprve rozezněly tóny Komorní symfonie op. 110bis Dmitrije Šostakoviče, díla autorova pozdního období.“

„O to více, s náležitě vygradovaným napětím všichni očekávali, co přijde poté. Mělo totiž dojít k světové premiéře skladby s názvem Talks, specifikované jako houslový koncert, současného velmi mladého českého autora Lukáše Janaty.“

„Snad ani nemohlo být vhodnější volby díla, které by večer uzavřelo. Splnila ji Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr Josefa Suka.“

Nestává se často, aby vedle – abychom tak řekli – hudby klasické bylo publikum zaujato, ne-li přímo uchváceno, hudbou novodobou, natož soudobou. Tento jedinečný moment nastal na koncertě Komorního orchestru Pražské konzervatoře pod taktovkou Chuheie Iwasakiho 17. května ve dvoraně Českého muzea hudby na Malé Straně v Praze.

Historicky působivé prostory budovy dřívějšího kláštera bosých karmelitánů, které se zdají být přímo stvořeny pro komorní hudbu různorodého obsazení, se tentokrát v ryze smyčcové sestavě dotyčného ansámblu nejprve rozezněly tóny Komorní symfonie op. 110bis Dmitrije Šostakoviče, díla autorova pozdního období. Skladba má sice pět vět, ale tentokrát, jak předeslal dirigent Iwasaki, byla provedena v nepřetržitém proudu jako jeden kompaktní blok hudby. Rozhodně to mělo smysl pro intenzivnější vnímání a spolu s tím i výsledný dojem a zážitek. V centru pozornosti interpretů byl naprosto správně volený důraz na výrazovou proměnlivost melodické stránky, na níž je dílo postaveno, i samotného projevu, včetně pestrých valérů, jakými přímo oplývá. Dojem umocnila zdařilá, vláčná sóla v sekci houslové, violoncellové i violové. Silnou stránkou výkonu byl až tesklivý výraz v lyrických místech a adekvátně i smysl pro prudký kontrast v dravě rubatových úsecích i pečlivě odstupňovaná gradace. Očividně bylo jasné, že se tak děje zásluhou dirigentova neobyčejně flexibilního, diferencovaného přístupu a pestré škály gestického vyjádření. Chuhei Iwasaki od roku 2014 pedagogicky působí na Pražské konzervatoři jako dirigent smyčcového orchestru a kvalita pečlivého nastudování přítomné skladby byla znát, včetně kvalitní intonace. Nadšená odezva publika byla jednoznačná.

O to více a s náležitě vygradovaným napětím všichni očekávali, co přijde poté. Mělo totiž dojít k světové premiéře skladby s názvem Talks, specifikované jako houslový koncert, současného velmi mladého českého autora Lukáše Janaty (*1995). Neobyčejně rozmanitá působnost a tvorba košaté osobnosti, jíž Lukáš Janata bezesporu je, na tomto místě stojí za zmínku. Na Pražské konzervatoři studoval mj. u Otomara Kvěcha, centrem jeho působnosti je San Francisco, kde (a nejen zde) vyučuje na hudebních institucích, ale i v mezinárodním měřítku je velice aktivní jako autor i jako interpret na poli vokálního umění a zapojuje se do hudebního i šířeji s hudbou souvisejícího kulturního dění nejen autonomní hudební tvorbou, ale i četnými projekty, z nichž mnohé mají mezioborový charakter a dosah. Je držitelem četných ocenění. Své Talks přiblížil stručným hutným textem v programovém letáku, z něhož plyne kardinální osa sdělení ve vyjádření sólisty a souboru – problémy komunikace, rozhovoru, konfrontace názorů, polemiky, a to individuální i kolektivní, napříč generacemi atd. Jaká je však reálná odpověď na otázky, které autorovo zamyšlení spíše klade, než zodpovídá?

Janata Talks napsal zcela adresně pro svého mladšího kolegu Daniela Matejču (*2005), jenž s hrou na housle začal už v předškolním věku a už nyní je přes své mládí studentem HAMU: „Od počátku byla motivací myšlenka, že mládí bude hrát velkou koncepční roli, ať už je to díky Danielově neobyčejné virtuozitě a hudebnosti, či faktu vize, že Daniel bude podpořen studentským mladým ansámblem.“ Dan Matejča se stal zákonitě protagonistou premiéry a jeho výkon lze hodnotit jednoznačnými superlativy.

První věta třídílného celku – v názvu symbolicky zřejmě ne náhodou označená pouhým otazníkem – se odvíjí od dravého nástupu sólisty a vlastně bez dalšího „nadechnutí“ plyne permanentní promluvou sólového nástroje a orchestru. Přináší vypjaté melodické úseky, ostrou rytmizaci, hmatník houslí sólistovi nestačí, on všechen ten nápor suverénně zvládá s naprostým přehledem a celek rázem, jakoby useknutý končí. „Odpovědi“ mají teprve následovat. A navíc jsou velkým překvapením. Sdělení je tu přes souzvukové disonance přímo jímavé, chtělo by se říci blízko „tradici“, místy až s vytrácivými výškami, a má tendenci posluchače cele pohltit, opět nikoliv náhodou. Autor doslova praví: „Centrální druhá věta – Lectio Divina – však nabízí introspekci v podobenství mentorství a přijímání zkušeností, které jsou pak redefinované ve finále part III: newspeak, filtrované ve vlastním mladém náhledu na problematiku a ve vlastním generačním dialektu.“ Třetí věta potvrzuje – samozřejmě nejen vnějškově – tradiční koncepci obvyklého koncertantního útvaru. Charakterem i náladou se blíží východisku skladby s tím, že to vše ještě násobí. Vypjatá virtuozita sólového partu dosahuje vrcholu, jak ona, tak paralelní faktura orchestru náležitě gradují. Právě zde je na místě ocenit úžasnou schopnost dirigenta Iwasakiho udržet komplikovaný řád a zdánlivý chaos pohromadě, s nepolevujícím přehledem jej koordinovat a provést nespočtem úskalí. Zvukem impozantní, svou fakturou komplikovaný monument je v partituře zřejmě do detailu vypsán, aleatorických míst tu bude minimum…

Sólista i komorní hráči byli skvěle připraveni. Matejčova interpretace extrémně náročného partu i jinak „nelehké“ kompozice byla – bez nadsázky – obdivuhodná. Slova o připravenosti bych se odvážil připojit i k publiku, jehož až spontánně frenetická reakce byla adekvátně porozumivá, což se u leckterého novodobého, natož soudobého hudebního díla jen tak nestává. A celý večer bych i vzhledem k dalším okolnostem, které ho provázely, neváhal považovat za svým způsobem významnou kulturně-společenskou událost, jež vlastní koncert přesahuje. Ještě před uvedením byl vyzván doktor Jan Prchal, význačný hudební pedagog a sbormistr, jenž po dvacet let stál v čele Společnosti pro hudební výchovu, aby promluvil o okolnostech vzniku i charakteru skladby. To on jako iniciátor vzniku Janatovy skladby, garant i sponzor v jedné osobě se zasloužil, aby skladba byla nejen napsána, ale i realizována v podobě pojednávané premiéry. Následně, ještě před přestávkou, zasvěceně promluvil též profesor Ivan Štraus (*1937), aby charakterizoval svého žáka Daniela Matejču jako v podstatě „hotového houslistu“ a spolu s dalšími se zhostil slavnostního křtu debutového CD alba Daniela Matejči s šesticí sonát pro sólové housle, jejichž autorem je houslový virtuóz a skladatel belgického původu Eugène Ysaÿe, žijící v letech 1858 až 1931. (Pro úplnost dodejme, že komplet aktuálně vydaný Supraphonem doplňuje Obsession II pro sólové housle současné české autorky Jany Vöröšové.) Lesk celé události byl umocněn účastí a holdem paní Nicole van Gils, bývalé konzulky Belgického království v ČR.

Snad ani nemohlo být vhodnější volby díla, které by večer uzavřelo. Splnila ji Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6 Josefa Suka, dílo teprve osmnáctiletého studenta konzervatoře napsané během letních prázdnin. Slýcháme ji často, existuje spousta nahrávek, neomrzí a pokaždé rádi vyčkáváme, s jakým ozvláštněním se setkáme tentokrát. Oproti obvykle převažující vzdušné lehkosti a zasněné poloze tentokrát lehce nabyla vrchu jistá zemitost a zvukově velkorysejší koncepce. Dílem to bylo zásluhou poměrně početnějšího obsazení a dílem přístupu dirigenta. Odlehčenost, navíc až vášnivá, patrněji profilovala druhou větu. Iwasaki dokonce jednu chvíli odložil taktovku. Pečlivé propracování detailů v součinnosti s navzájem provázanými instrumentálními pásmy a individualizací imponovalo ve volné třetí větě. Téměř grandiózním výrazem rezonovala finální věta, bodrá i odlehčená zároveň, korunovaná velkolepou gradací zakončenou krásným zpěvem citovaného tématu. Na rozdíl od Šostakoviče byly jednotlivé věty Sukovy Serenády odděleny krátkými cézurami, avšak obě přímo krystalná komorní díla koncepčně i interpretačně vyzněla jako celistvě poutavý, kompaktní obraz. Komorní orchestr Pražské konzervatoře znovu potvrdil skutečnost, že ansámbly této hudebně-vzdělávací instiuce již více než dvě století účinně přispívají k obohacení pražského koncertního života.

Foto: ilustrační – Facebook / Barbora Jirsová, Lukáš Janata, Kulturní cenrtum Česká Třebová a Supraphon – Kryštof Gráf