„Od začátku ale bylo možné obdivovat svítivý a krásný tón, měkkost, zvukovou ušlechtilost.“

„Orchestr zněl měkce a ztišeně, ale na druhou stranu ne právě výrazně.“

„Jako houslista je nezapomenutelný, jeho dirigentské vedení je ale jednotvárné a nejisté.“

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu měl v pondělí 9. prosince francouzského hosta a v první polovině i francouzský program. Ukázal, že Renaud Capuçon je skvělým houslistou, ale přece jen méně výrazným dirigentem. Začalo se nedokončeným houslovým koncertem Gabriela Faurého, v druhé polovině zazněla Mendelssohnova Symfonie č. 3 „Skotská“.

Renaud Capuçon je fenomenální francouzský houslista, který v uplynulých dvaceti letech natočil snad všechny houslové koncerty, sonáty i některá komorní díla. Jeho bratr Gautier je podobně výrazným violoncellistou a společně hráli v klavírním kvartetu či triu. O Renaudových špičkových kvalitách jsme se mohli přesvědčit v úvodním čísle, kterým byla první věta Koncertu pro housle a orchestr d moll Gabriela Faurého. Tento skladatel pozdního romantismu ovlivněný impresionismem svůj houslový koncert nedokončil a dílo zapadlo. Capuçon k němu musí mít velký vztah, když se rozhodl ho provádět a také nahrát, dokonce pro věhlasnou firmu Deutsche Grammophon. Allegro z houslového koncertu ale není tak výraznou skladbou, aby se natrvalo zapsala do paměti, místy připomíná Brahmse, jinde spíše Francka, je to takový líbezný romantismus. Od začátku ale bylo možné obdivovat svítivý a krásný tón, měkkost, zvukovou ušlechtilost, jemnou lyriku. Jako houslista je Capuçon fenomenální, dirigoval jen předehry a mezihry, jinak ho musel orchestr pečlivě sledovat. Poté zařadil i půvabný pianissimový přídavek.

Dalším dílem večera se stala suita Pelléas a Melisanda téhož autora. To už Renaud Capuçon dirigoval a nabídl dílo, které stojí někde na půli cesty mezi romantismem a impresionismem. Je to suita, jejíž jednotlivé části nejsou od sebe příliš rozeznatelné, charakter hudby se příliš nemění. Orchestr zněl měkce a ztišeně, ale na druhou stranu ne právě výrazně. Dirigent dokázal navodit určitou náladu, ale nevím, jestli jeho vedení bylo dvakrát spolehlivé.

A stejný dojem jsem měl po přestávce u Mendelssohna. Shodou okolností zazněla jeho Skotská v Praze od září potřetí, hrál ji Christian Thielemann s Vídeňskými filharmoniky na Dvořákově Praze, pak Petr Altrichter v sezóně FOKu a do třetice teď SOČR. Ze všech tří bych si asi vybral Altrichtra, díky temperamentu, kontrastům a vyzpívání výrazných melodií. Tohle provedení bylo opět jemné a jakoby francouzsky kultivované, ale nepříliš vystavěné a bez větších kontrastů. Orchestr hrál soustředěně, ale možná také trochu opatrně – zdálo se mi, že dirigent cítí hudbu, ale svými gesty orchestr příliš nevede.

Jako houslista je Renaud Capuçon hostem nejslavnějších orchestrů. Jako dirigent je rád, když může dirigovat naše Rozhlasové symfoniky. Je dobře, že toho dramaturgové dokázali využít a mohli jsme ho v Praze znovu zažít. Na druhou stranu to svědčí o tom, o kolik je tento hudebník lepší houslista než dirigent. Jako houslista je nezapomenutelný, jeho dirigentské vedení je ale jednotvárné a nejisté. Je mnoho slavných instrumentalistů, kteří občas rádi dirigují, pro ně samotné je to velké obohacení – ale málokdo umí obě řemesla stejně dobře. Poznat jejich hudební cítění ale může být cenné a orchestr na to musí nějak reagovat. Alespoň kus francouzského jemnocitu si SOČR jistě osvojil.

Foto: SOČR / Michal Fanta