„Dramaturgie koncertu vytvořila symbolický mezigenerační oblouk.“

„Nečasová ve své skladbě prokázala výjimečný smysl pro orchestrální práci.“

„Koncert byl krásným důkazem živoucí kontinuity se slibnou budoucností.“

První koncert cyklu Mladí sólisté s Janáčkovou filharmonií Ostrava se uskutečnil 6. února v Kině Vesmír. V programu na úvod premiérově zazněla nová kompozice psaná Marií Nečasovou na objednávku orchestru, následně se coby sólisté představili klavíristé ve vztahu pedagog–žák Ivo Kahánek a Pavol Praženica. Večer hudebně řídil Piotr Wacławik.

Koncert z cyklu Mladí sólisté s Janáčkovou filharmonií Ostrava byl součástí smysluplného projektu, který v rámci své dlouhodobé strategie poskytuje příležitost k získání cenných zkušeností mladým hudebníkům v koncertním repertoáru za doprovodu renomovaného orchestru. Výběr účinkujících probíhá pravidelně formou interpretační soutěže, jíž se mohou zúčastnit hudebníci ve věku patnáct až šestadvacet let. Za klíčová témata večera lze tak vnímat výrazy jako podpora a příležitost – principy zásadní pro růst umělecký a osobnostní, stejně jako podobným způsobem vnímáme vztah mezi pedagogem a žákem. Tento vztah, jednoznačně nejednosměrný proces předávání vědomostí, často přerůstá v hlubší pouto, v němž pedagog působí nejen jako mentor, ale i jako inspirátor a průvodce složitými cestami hudebního umění. Právě tato idea večer podtrhla; nejen jako přehlídka mladých talentů, ale i jako reflexe umělecké kontinuity a odkazu pedagogů na jejich žáky. Koncert tak nabídl estetický zážitek s hlubokou myšlenkovou rovinou zkoumající význam uměleckého vedení a tradice.

Večer otevřela světová premiéra skladby mladé skladatelky Marie Nečasové Všechno se jednou probolí. Název této skladby byl inspirován verši Jana Skácela:

Všechno se jednou probolí,
až na vlastní dno a zmizí strach,
krásné jsou staré stodoly,
prázdné po dávných úrodách.

Skácelova poezie, která mistrně zachycuje melancholii, pomíjivost a smíření s plynoucím časem, se otiskla i do éterického hudebního jazyka Marie Nečasové. Skladba vytvořila prostor plný dynamických proměn, orchestrálních barev a zvukových vrstev, které přinášely posluchači jakousi vnitřní cestu časem. Autorka vnímá orchestr jako fascinující obrovský prostor pro vytváření zvukových textur, ve kterých lze propojit lyrickou jemnost s dramatickými kontrasty, se kterými pracuje formou určitého zhuštění bez přidání na hlasitosti.

Při provedení skladby mohl každý vnímat individuální obrazy své fantazie – prach starých stodol, větrem rozechvělé pavučiny v koutech, ozvěny minulosti i nevyřčenou přítomnost budoucnosti. Nečasová ve své skladbě prokázala výjimečný smysl pro orchestrální práci, slibující zajímavý umělecký vývoj s hlubokým filozofickým přesahem.

Druhou skladbou večera byl Klavírní koncert č. 2 g moll, op. 22 Camilla Saint-Saënse, dílo technicky náročné, nesmírně brilantní, spojující romantickou expresivitu s virtuózním mistrovstvím. Mladý pianista Pavol Praženica se této výzvy ujal se sympatickou osobní skromností a přitom mimořádnou suverenitou. Jeho hra byla nejen technicky bezchybná, ale po hudební a výrazové stránce promyšlená a procítěná, s precizně vykreslenými frázemi a smyslem pro celkovou architekturu díla. Jeho souhra s orchestrem byla aktivní a intuitivní, což svědčí o bohatých zkušenostech mladého pianisty. Dirigent Piotr Wacławik zde projevil výborný cit pro vedení orchestru, které bylo nenápadné, neinvazivní, avšak podstatné, udržující vyváženou zvukovou strukturu a dynamiku. Orchestr díky němu dokázal pružně reagovat na klavíristovy podněty.

Závěr večera patřil Klavírnímu koncertu č. 3 Bohuslava Martinů, který přednesl Ivo Kahánek. Toto dílo, vzniklé krátce po druhé světové válce (1947–1948), v sobě nese jistou dávku melancholie, bolesti a odraz exilu, který Martinů prožíval. Klavírista se tohoto úkolu zhostil se sobě vlastním nadhledem, zkušeností a precizností – jeho interpretace byla promyšlená, výrazově intenzivní, ale zároveň udržovala neoklasicistní charakter výrazového jazyka Martinů.

Kahánkův přístup ke skladbě byl příkladem toho, jak lze propojit technickou suverenitu s hlubokým porozuměním autorskému stylu. Rytmická složitost, kontrapunktická práce a bohatá harmonie vyžadují nejen mimořádnou technickou zdatnost, ale především cit pro vnitřní logiku hudby Martinů. Občasné drobné rytmické nepřesnosti v souhře orchestru byly lehkým rušivým momentem, avšak vzhledem k náročnosti partů nebyla překvapující. Přestože koordinace tak velkého tělesa v tomto kontextu není snadná, celkový výkon zůstal i díky dirigentu Piotru Wacławikovi na vysoké úrovni.

Tento koncert nebyl jen přehlídkou mladých talentů, ale i hlubokou úvahou nad významem pedagogického vedení v uměleckém růstu interpreta. Při čtyřručním přídavku Iva Kahánka s Pavolem Praženicou jsem si v kontextu této a uplynulých chvil nemohla nevzpomenout na svého vlastního pedagoga, prof. Jiřího Skovajsu (1945–2006). Jeho slova:

„Kantor by měl hrát, hrát svým žákům! Je to riziko, ale oni před ním taky denně riskují, odhalují se. Na pódiu jsme si rovni, oni mají větší právo mýlit se. Pedagog, který mluví jako polobůh a vůbec žádným způsobem nekoncertuje, bude za čas jako fotbalový fanda, který by z tribuny samozřejmě tu neproměněnou penaltu kopl líp… Na pódiu platí jiná pravidla než v učebnicích!“

přesně vystihují podstatu kvalitního pedagogického vztahu – vzájemnost, inspiraci a odvahu. Tento večer byl toho důkazem: mladý interpret vystoupil pod vedením svého pedagoga – a poté pedagog sám ukázal, jak umění přechází z generace na generaci. 

Závěrem lze říci, že i dramaturgie koncertu vytvořila symbolický mezigenerační oblouk, mezi minulostí a budoucností, a připomněla, že hudba není jen uměním zvuku, ale i uměním předávání – emocí, zkušeností, moudrosti a odkazu. Bez dobrých pedagogů by nebyli velcí interpreti. A bez těchto interpretů by umění ztratilo svoji kontinuitu. Tento koncert byl krásným důkazem živoucí kontinuity se slibnou budoucností.

Foto: Maxim Bajza / JFO