„Když chce člověk dělat něco opravdu naplno, tak tomu musí věnovat sto nebo ještě víc procent času.“

„Oživení klavírního koncertu Vítězslavy Kaprálové stálo za to. Už jenom kvůli tomu nesmírnému talentu, který neměla šanci rozvinout naplno.“

„Toužím nacházet ve všem harmonii.“

Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Robertem Jindrou účinkuje v pondělí poprvé mladý pianista Marek Kozák. Hraje málo známý Klavírní koncert Vítězslavy Kaprálové. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus přibližuje skladbu, ale uvažuje také o Chopinovi a Beethovenovi, vypočítává, v čem má rezervy, a dává nahlédnout do svých plánů týkajících se mezinárodních interpretačních soutěží.

Klavírní koncert Vítězslavy Kaprálové jsme hodně dlouho neslyšeli živě. Jak jste na něj přišel?

Víceméně náhodou. Před dvěma roky jsem na Pražském jaru hrál Klavírní koncert Pavla Bořkovce. Pak jsem přemýšlel, jaké téma si vyberu pro svou magisterskou práci. Jednou z možností byly české klavírní koncerty dvacátého století… Už tehdy mě Vítězslava Kaprálová zaujala. Nakonec jsem tu práci psal na jiné téma, ale o této myšlence jsem hovořil s dramaturgem Josefem Třeštíkem. Po čase si na mě vzpomněl a zavolal mi. S radostí jsem nabídku přijal. Jedinými dvěma interprety tohoto díla byli v poslední době Alice Rajnohová, která se zabývala v rámci svého doktorského studia celým klavírním dílem Vítězslavy Kaprálové, a Tomáš Víšek. Kaprálová napsala tento koncert u příležitosti absolutoria na konzervatoři. Jako klavírista dílo premiéroval Ludvík Kundera, Janáčkův žák, otec spisovatele Milana Kundery. Po roce 1950 bylo dílo na delší dobu zapomenuto.

Stojí za oživení? Budete se za skladbu stavět i dál?

Ano, určitě. Už jenom kvůli tomu nesmírnému talentu, který Kaprálová neměla šanci rozvinout naplno…! Takovéhle skladby vytvářejí velké výzvy pro interpreta. Bylo to stejné i s Bořkovcem. U obou neexistuje klavírní výtah, což znamená, že jsem neměl šanci zahrát si skladbu cvičně s někým druhým, s druhým klavírem. Nebylo to úplně jednoduché. U Bořkovce jsem se i trochu obával. Bylo to poprvé, co jsem se do takového počinu pustil, a nevěděl jsem, co mě čeká. Teď už jsem se bál méně.

Jde o studentské dílo – má dostatek originality?

Jedná se o velice originální dílo. Čím déle ho hraji, tím více mě přesvědčuje. Jsem si jistý, že kdyby za dvacet let mohla napsat další klavírní koncert, s mezitím nabytými bohatými zkušenostmi, tak že by některé klavírní pasáže asi stylizovala klavírněji. Ale já se na ni nezlobím. Moc se mi ten koncert líbí.

Vy se s klavírem paralelně věnujete také varhanám. Bude možné dělat nadále obojí současně?

Mezi klavírem a varhanami je samozřejmě velký rozdíl, i když jsem si to v pubertě úplně neuvědomoval a všem jsem tvrdil, že lze hrát na oba nástroje. Čím víc ale pronikám do hloubky, tím víc zjišťuju, že když chce člověk dělat něco opravdu naplno, tak tomu musí věnovat sto procent času. Nejlépe ještě víc než sto procent. Jsem rád, že jsem poznal spoustu varhanního repertoáru, pořád si rád na varhany zahraju, ale není to tak, že bych si naivně myslel, že mohu vést obě dráhy paralelně na stejné úrovni.

Takže varhanní recitál od vás neuslyšíme?

Kdybych momentálně měl zahrát nějaký velký varhanní recitál, tak bych na přípravu potřeboval hodně času.

Který nemáte, protože ho věnujete tomu, abyste zahrál dobře klavírní recitál.

Přesně tak.

Máte dojem, že jste to stále vy, když se ohlédnete zpět? Jak se vyvíjíte?

Doufám, že jsem to pořád já, a věřím tomu. Když se dívám na svůj vývoj, tak musím říct, že do patnácti to opravdu nebylo jednoduché. Já jsem opravdu dlouho nevěděl, který ze tří oborů – mám na mysli klavír, varhany a skladbu, na kterou jsem také docházel, než jsem se hlásil na konzervatoř – si vyberu. Talent se objevoval, ale nikdo ho nezměří. Pocházím z malého města a neměl jsem výhody, možnosti nebo štěstí, a to nemyslím jako stížnost, které mají talentované děti v Praze. Já jsem měl trochu omezené možnosti. Ale vybočoval jsem, protože jsem už v šesti letech seděl u varhan a hrál podle sluchu, co mě napadalo. Neznal jsem noty. Hodně lidí mělo pocit, že mi musí radit a že mě musí směrovat a říct mi, co mám dělat. Není jednoduché si z toho udělat vlastní názor a já jsem do svých patnácti opravdu nevěděl…

Potom už postupně ano?

Měl jsem štěstí, když jsem přišel na konzervatoř k profesorce Monice Tugendliebové. Vrátil jsem se ke studiu klavíru a začal díky ní chápat, o čem to vlastně opravdu je. Jde o určité vlohy talentu, které když člověk dostane, tak by je měl rozvíjet. Od šestnácti jsem tak začal pomalu směřovat zase zpátky k tomu prvnímu, u kterého všechno začalo, tedy ke klavíru.

Kdy jste vlastně začal na klavír jako dítě hrát?

V nějakých čtyřech. Měli jsme doma pianino, u toho jsem seděl a vyťukával jsem si, co jsem slyšel. Byl jsem hodně brzo schopný produkovat jakoukoliv hudbu, kterou jsem slyšel. Bez znalosti not. Což pro pozdější studium vnímám jako obecně velkou výhodu. Dá se na tom pracovat i při rozvíjení představivosti.

A do budoucnosti?

Byl bych rád, kdyby to podobně pokračovalo.

Co vás vývojově ještě čeká dalšího? V čem máte rezervy?

Tak rezervy jsou nějaké vždy… Toužím hlavně nacházet ve všem harmonii. I když tak nevypadám a lidi mi to moc nevěří, ve skutečnosti jsem dost takovým typem „ode zdi ke zdi“. Buď jsem někde v oblacích, nebo na dně… Já vím, že to patří k tomu, co člověk při hraní prožívá, že najít harmonii nejde úplně a že každé plus má i své mínus. Ale jako rezervu vidím, naučit se harmonicky pracovat a fungovat. Stabilně. Tohle bych rád. A pořád se to učím.

Je velký rozdíl, poslouchat se při hře a pak z nějakého záznamu? U zpěváků je jasné, že se slyší jinak, než jak je slyšíme my ostatní. Jak je to u klavíru?

Vnímání nahrávek, a to nejen vlastních, ale všech, se strašně mění a je to dáno i tím, že hudba je sama o sobě hodně subjektivní. Já sám jsem kolikrát téměř v šoku, když něco slyším s odstupem. Mnohem větší výkyvy samozřejmě zaznamenávám u svých vlastních nahrávek. Mám pocit, že bych věc třeba nejraději smazal, ale pak si ji poslechnu za měsíc a říkám si, ono to není tak špatné. Ale znám to i z nahrávek někoho jiného.

Otázkou mám na mysli i případ, že interpret něco prožívá, myslí si, že skladbu nebo konkrétní místo nějak zahrál, že něco vyjádřil… a potom při poslechu zjistí, že vůbec neudělal, o čem byl přesvědčen, že dělá…

Ano, to je úplně jiný pocit. Tomu se pak říká interpretační sebeklam. Děje se to bohužel často a úkolem nás všech je, aby se tak dělo méně a méně. O to se snažíme. A proto je dobré se nahrávat.

Jak to vlastně dělali ti, co se nahrávat nemohli? Virtuosové jako Paganini nebo Liszt… Žili v sebeklamu, nebo korekci měli někde jinde?

Já myslím, že tehdy se nešlo tolik po univerzální dokonalosti. Ta by ostatně neměla být hlavním smyslem ani dnes. Samozřejmě je potřeba se u cvičení dokonalosti věnovat. Ale číslem jedna by pak mělo být něco jiného. Zmiňujete Liszta… Myslím, že právě i on měl poslání jiné. Měl ho v obsahu, ve sdělení. Proto byl tak sugestivní, proto se o něm tolik psalo a mluvilo! Zajímavé ovšem je, slyšet Lisztovy žáky. Ti už tvoří kapitolu, která zaznamenána je. Zabýval jsem se jimi shodou okolnosti v rámci své magisterské práce. Zpracovával jsem ostravskou klavírní školu po druhé světové válce. Někteří, kdo k ní patřili, nestudovali jen v Praze a Brně, ale hodně jezdili i do Vídně. Dvě z kantorek, které v Ostravě působily, studovaly u Lisztových žáků. Bylo zajímavé slyšet nahrávky a srovnat je s tím, jak Lisztovy žáky hodnotili pamětníci. Ale to už jsme sklouzli trochu do filozofování…

Vy jste nedávno dostal cenu Prague Classical Award jako Talent roku. Čekají vás vůbec ještě nějaké soutěže? Nebo jste už hotový umělec?

Rád bych se ještě na nějakou podíval. Soutěže jsou okna do světa, je možné tam vnímat, kam se hraní ubírá, a to na té nejvyšší úrovni.

Posloucháním ostatních?

Ano. A také se tam můžete potkat se světovými klavíristy. Možnost bavit se s nimi, jak vnímají vaše hraní, je moc zajímavá. Takové štěstí jsem měl. Ale neměl bych ho, kdybych šel studovat do zahraničí. Ti úplně největší světoví pianisté, kteří třeba sedí v porotě varšavské Chopinovy soutěže, bohužel čas učit opravdu regulérně nemají. Beru jako štěstí možnost zahrát před takovým člověkem. Když ho pak ještě potkám a on mi něco řekne, beru to jako skvělou zpětnou vazbu. Už jenom z tohoto důvodu bych se na nějakou soutěž ještě rád podíval.

Čeká vás nějaká brzy?

Určitě mě ještě nějaké soutěže čekají. Každá soutěž je dobrá zkušenost. Já si vážím ceny Talent roku, ale i tak se těším, že bych se ještě podíval do světa. Zatím jsem ale ve fázi, že mám poměrně dost koncertů, a tak jsem se na některé soutěže z časových důvodů nemohl přihlásit, konkrétně na Soutěž královny Alžběty do Bruselu, ani na Rubinsteinovu soutěž do Tel Avivu. Mám v těch termínech v zahraničí docela důležité koncerty…

Letos se koná také Chopinova soutěž ve Varšavě… Ta není každý rok…!

To máte pravdu, ale já jsem už na ní byl v minulém ročníku, před pěti lety. Myslím, že mi otevřela dveře k mnoha koncertům. Rozhodl jsem se z časových důvodů, že na ni se už hlásit podruhé nebudu. Jednak se říká, že člověk dvakrát nevstoupí do stejné řeky, takže ji už nechám mladším. Ale jednak také příprava na tuto soutěž znamená žít jeden celý rok opravdu jen s Chopinem. A já bych se rád věnoval i jiným autorům. Jemu už jsem věnoval poměrně dost času. V mém období růstu a vývoje, i když mám Chopina moc rád, si myslím, že by to bylo moc. A bylo mi to vůči jiným autorům líto.

Připomeňte, jak jste tehdy ve Varšavě dopadl?

Dostal jsem se do semifinále, což v roce 2015 znamenalo postup mezi dvacet klavíristů ze čtyř set osmdesáti přihlášených. V té chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že to není zas tak špatný výsledek.

Ale Chopin vám trochu zůstal jako jeden z nejbližších autorů?

Určitě ano, jen po soutěži jsem měl období, kdy jsem si říkal, že si raději dám pauzu. Příprava nebyla vůbec nic jednoduchého.

Tam se opravdu nehraje nic jiného než Chopin?

Ne. Byly to v podstatě tři recitály: třicetiminutový, čtyřicetiminutový a šedesátiminutový. A potom koncert. Opakovat se může něco jen v rámci předkol, jinak musí být programy vždy úplně nové.

Tedy docela hodně Chopina. Nicméně, na druhou stranu, on toho napsal mnohem víc a ještě jste ho určitě nenastudoval celého…

Kompletní dílo zatím skutečně v repertoáru nemám, ale vůbec to nechci vylučovat. Třeba k tomu dospěju, až budu starší. Vůbec bych se něčemu takovému nebránil.

Takže do konce letošního roku soutěž žádná nehrozí?

Až do června mám kalendář úplně plný, takže jsem se musel vzdát jakýchkoliv podobných myšlenek, ale není vyloučeno, že do konce roku ještě snad něco stihnu. Rád dělám věci opravdu pořádně. Takže by soutěžení teď bylo na úkor koncertů, které už mám domluvené. A nebo bych se nestihl na soutěž připravit, jak bych chtěl.

Uvažujete o monotematické soutěži, nebo o nějaké univerzálnější?

Spíš přemýšlím o nějaké univerzálnější. Konkrétně o jedné poměrně velké soutěži ve Švýcarsku příští rok. Ale ještě čekám na podrobné podmínky…

Co je pro vás teď opravdu významné?

Vzhledem k tomu, že máme dvě stě padesát let od narození Ludwiga van Beethovena, tak se moc těším na koncert s Filharmonií Hradec Králové, kde budu v březnu hrát jeho Pátý klavírní koncert. Pak mám recitály v Německu a ve Švýcarsku… a také budu hrát na Festivalu Euroart v Praze v Lichtenštejnském paláci na AMU v červnu se Stamicovým kvartetem Klavírní kvintet Antonína Dvořáka, ten méně hraný, opus pět.

Když už zmiňujete Beethovena, je jubilejní rok podnětem pro častější návraty k jeho hudbě? A není třeba impulsem – například – pro nastudování kompletu jeho sonát?

Takové jubileum velkým impulsem rozhodně je. A i já jsem se díky výročí donutil nastudovat další ze sonát. Cítím dluh po přípravě na varšavskou soutěž před pěti lety, kdy jsem hrál jenom Chopina. O to raději teď hraju Beethovena.

Je pro pianistu autorem hodně jiným oproti Chopinovi?

Jde o úplně jiný svět. Beethoven je pro mě typem člověka, který pořád vzdoruje. Jednou se mi ale podařilo zařadit na koncert jednu z jeho posledních sonát, opus 110, kdy už je docela smířený, ne tak bojovný, jak ho známe z jiných sonát. Je tam přítomen nadhled nad životem. V rámci stejného koncertu jsem hrál také Chopinovo Scherzo h moll, ve kterém je naopak slyšet velká síla a zároveň zoufalství mladého člověka, který navždy opustil svou zemi. Takže oba mají i něco společného, ale celkově spíše převažuje ta stránka charakteru, kterou známe u každého zvlášť. Ale podívat se i z toho druhého konce je zajímavé.

Ona je navíc neděli zas až tak velká doba, že?

Ano – sám jsem si uvědomil, že zmíněná Beethovenova sonáta je z roku 1821 a Chopin své scherzo psal jen o devět let později.

Na druhou stranu, devět let je i celá věčnost. Beethoven a Chopin, to je v něčem zároveň hodně odlišný svět.

Je to tak, ale je zajímavé, že se ty světy také trošku dotkly. Fascinovalo mě to a hodně mně to dalo při dotvoření obrázku obou autorů. Velcí světoví interpreti mají nadhled, ke kterému já můžu zatím jenom vzhlížet, ale snažím se takovým směrem alespoň přemýšlet. Vnímat autora co nejuceleněji a pochopit ho.

Kolik Beethovenových sonát teď máte nastudovaných?

Hrál jsem jich zatím „jen“ osm. Ale samozřejmě znám všechny.

Celkem jich je dvaatřicet, takže by na tom nějaká práce ještě byla…

To samozřejmě ano. Je to práce na celý život. Ale moc hezká práce!

A co Brahms?

Na toho pomyslím trošku víc pro příští rok, mimo jiné i proto, že v Německu bude brahmsovská soutěž. Pokud mi nepřijde do toho období nějaký důležitý koncert, tak bych ji určitě zkusil. A i jinak se snažím o rozšiřování repertoáru tak, abych nikoho nezanedbal.

Třeba Smetanu…?

Tomu jsem se věnoval docela dost před šesti lety, kdy jsem se připravoval na smetanovskou soutěž. Hrával jsem i smetanovské recitály. Ale co mě určitě čeká už letos, tak to je nastudování poměrně velkého množství věcí od Antonína Dvořáka.

Sólový Dvořák na koncertech není tím nejčastějším…

Je to pravda, o to větší výzvou může pro mě být. A také se těším na Dvořákův Klavírní koncert g moll, paří k mým nejoblíbenějším skladbám.

A když už jste se dostal ke Kaprálové, co její učitel Martinů? Splácíte dluhy i tam?

Martinů je vedle Janáčka jeden z nejoriginálnějších českých skladatelů. S jeho hudbou jsem zatím neměl moc příležitostí, ale věřím, že vše má svůj čas.

Foto: Archiv M. Kozáka, Wikipedia, SOČR, Petr Veber