„U Smetany můžeme vnímat opojení naší zemí, u Dvořáka je jeho poselství univerzálnější, ale neméně silné.“

„Neměli bychom zapomínat na ty, kteří celý houslový svět tak posunuli.“

„Jsem vlastencem celým svým životem, nejen skrz hudbu.“

Sváteční koncert Pavla Šporcla na Smetanově Litomyšli je 6. července věnován české zemi a lidem, kteří v ní žijí. Na programu jsou díla českých klasiků a slavných českých houslistů. Smetanova dua Z domoviny, Dvořák, Martinů, Kocian, Ševčík… Také sólistovy vlastní kompozice. Houslista v té souvislosti hovoří o virtuozitě, o českých mistrech houslového umění, trochu o situaci kolem pandemie, také o tom, co ho čeká, ale hlavně o vlastenectví. Svém i našem.

Cítíte, že hrát Smetanu v „jeho“ městě, na „jeho“ festivalu, je něco zcela jedinečného? Škoda, že toho nenapsal pro housle víc, že…

To zcela určitě! Festival pořádaný ve Smetanově městě a na jeho počest má opravdu to, čemu se říká genius loci. A z každého místa, kde Smetana býval, je to cítit, přímo to z něj sálá. Pravda, moc pro housle toho nenapsal, ale o to jsou jeho díla žádanější a atraktivnější. Já sám jeho hudbu hraji velmi rád. A i když přijíždím hrát na festival už poněkolikáté, vždy je to pro mne velká čest. Letos ještě o to větší, že v této mimořádné době hraju díla českých skladatelů.

Rozumíte tomu, jak je možné, že svého času dokázali někteří lidé stavět Smetana proti Dvořákovi…!?

Myslíte slavného neslavného komunistického ministra kultury Nejedlého?

Nerozumím. Díla obou velikánů jsou naprosto jedinečná a patří k trvalým odkazům světové hudby. U Smetany můžeme vnímat opojení naší zemí a jejími krásami, u Dvořáka je jeho poselství univerzálnější, ale neméně silné.

Jaroslav Kocian a Otakar Ševčík… Na co všechno zajímavého jste přišel, když jste se jimi hlouběji zabýval?

Já se dlouhodobě zabývám nejen českou historií obecně, ale také samozřejmě historií českých hudebních a houslových velikánů. Nebyl to jen Kocian a Ševčík, ale také Slavík, Kubelík, Laub, Ondříček… O těchto zmiňovaných jsem natočil pro Českou televizi dokumentární cyklus a sám jsem ho i uváděl. A před několika lety jsem vydal i album Moje houslové legendy, složené z jejich děl. Trochu se na ně zapomíná… – a mně je to velmi líto. Neměli bychom zapomínat na ty, kteří nás – a vlastně celý houslový svět – tak posunuli. Vždyť Ševčík a jeho metoda stále patří k nejpoužívanějším na světě, Kubelík byl nejznámější houslista své doby, Slavíkovi a Ondříčkovi s Kubelíkem se přezdívalo Český Paganini, Laub spoluzaložil ruskou houslovou školu, po Kocianovi je pojmenovaná nejstarší houslová soutěž pro děti do šestnácti let… Nesmíme samozřejmě zapomínat ani na Josefa Suka či Václava Snítila. Měli jsme a máme tolik skvělých houslistů…!

Jak zásadní je jejich odkaz pro českého houslistu?

Odkaz těchto všech zmíněných je pro českého houslistu zásadní. Oni byli ti, kteří založili a rozvíjeli takzvanou českou houslovou školu. O jejich odkaz musíme pečovat a já se o to velmi snažím. Kromě houslového umu bychom si od nich měli vzít ještě jednu vlastnost. Byli velmi hrdí vlastenci a nikdy nezapomněli zmínit, odkud pocházejí. A velmi se k Čechům hlásili. V tomto je, myslím, velmi poctivě následuji a též vždy publiku připomínám, odkud jsem.

Televizní projekty a pořady… Baví Vás o hudbě mluvit, přibližovat ji i jinak než se smyčcem v pravé a s houslemi v levé ruce?

Celý svůj profesní život se zabývám pro mne nesmírně důležitou součástí mého života, totiž výchovnou činností. Aktivně vytvářím edukační pořady nebo je jinými formami podporuji. Odehrál jsem stovky výchovných koncertů pro školy, už jsem zmínil cyklus Moje houslové legendy pro Českou televizi. V posledních dvou letech natáčím pro Českou televizi a její kanál Déčko velmi úspěšné a sledované Hudební perličky Pavla Šporcla, ve kterých povídám o skladatelích klasické hudby. Jsem také patronem Kocianovy houslové soutěže, vyučuji v Praze na AMU hru na housle a letos v červenci také povedu mistrovské kurzy v rámci hudební akademie Ameropa. A všechny tyto projekty mě nesmírně baví. Považuji za důležité se o prožitky a zážitky z hudby dělit a za zvláště důležité považuji přinášet je mladé generaci a získávat tak pro klasickou hudbu nové publikum pro budoucnost.

V Litomyšli zahrajte také své virtuózní variace pro sólové housle „Kde domov můj.“ – Nakolik jsou improvizovány?

Nijak. Je to skladba pečlivě zapsaná do not, natočená jako singl na CD, notový part dokonce vydalo nakladatelství Bärenreiter. Tady pro improvizaci není žádný prostor. Jedná se o nejtěžší skladbu v mém repertoáru, trvající šestnáct minut, tak ji na koncertech někdy trochu krátím. Tyhle variace jsou pro mne ale hodně důležité. Napsal jsem je proto, abych podpořil naši národní hrdost, kterou my Češi dlouhodobě nemáme. A to je velká škoda. Říkám to i s jasným vědomím toho, že v současnosti opravdu, podle mého názoru, nemáme být na co hrdi. Kdybychom ale větší hrdost měli, nehrbili bychom se před cizími národy, jak jsme to činili v minulosti i současnosti, snad bychom i volili lépe. I proto hraji své variace pravidelně téměř při všech koncertech. I touto formou se hlásím k hrdému češství, které mám ve svém srdci.

Cítíte se být tak trochu i komponujícím houslistou? Jako Jaroslav Kocian z nedalekého Ústí nad Orlicí…

Rozhodně ano, vždyť mám na svém kontě asi pětačtyřicet skladeb a jsem členem OSA! Skládání mě velmi baví, je to jiná forma mého vnímání hudby. Dokonce jsem před několika lety získal cenu OSA za klasickou hudbu. Svoji Modlitbu jsem před Vánoci hrál šestkrát s Královskou liverpoolskou filharmonií. Nepíšu pouze klasickou hudbu, ale i pro můj projekt s cikánskou cimbálovou kapelou Gipsy Way Ensemble a také crossovery v moderních aranžích. Pravidelně své skladby hraju nejen já při koncertech, ale také zaznívají z televize a rádia. Zrovna teď jsem například jako první instrumentalista postoupil se skladbou Magical 24 do dalšího kola hitparády na stanici Dvojka Českého rozhlasu! To považuju za úspěch. A je to moje vlastní skladba inspirovaná Paganinim.

Co všechno se ve Vašem pohledu obecně skrývá za slovem virtuózní, virtuozita…?

Nemám to slovo rád, já jsem houslista. Dnes je v naší moderní mediální době virtuóz každý, čímž se toto slovo velmi degraduje. Máme nejen houslové, ale také klavírní, kytarové, harfové, flétnově a já nevím jaké ještě virtuózy. Je to úplně nesmyslné a bojuji proti tomu stejně, jako jsem dřív bojoval za výraz klasická hudba oproti hudbě vážné. Virtuózem přece nemůže být každý. Synonymem toho slova pro mne je, a vždy byla, určitě rychlost hry a technická dokonalost provedení každé skladby. Plus vnitřní vklad, emocionální rovina, osobní prožitek z každého díla, který čerpám nejen studiem té které skladby, ale též jejího autora. A předat divákovi nebo posluchači tuto svou emoci, to považuji za největší mistrovství.

Váš koncert je připsán „české zemi a lidem, kteří v ní žijí“. Vnímáte se jako „vlastenec“? Především prostřednictvím hudby?

Jsem vlastencem celým svým životem, nejen skrz hudbu. Jak už jsem řekl, jsem velmi hrdým Čechem – vždyť i proto jsem se vrátil ze svých studií z USA. Snažím se žít tak, abych jiné inspiroval, abychom přemýšleli, jak to zde vylepšit. Svými koncerty samozřejmě reprezentuji i v zahraničí. Hudba je mezinárodní jazyk, který nepotřebuje slova, je srozumitelná všem, kteří se o to snaží. Hrdě se tedy za vlastence považuji, jsem rád hrdým Čechem, i když někdy je to opravdu těžké…

Je hluboký a zásadní rozdíl mezi starým českým vlastenectvím, obrozeneckým, „zapadlými českými vlastenci“…později třeba meziválečným vlastenectvím „československým“…. a nakonec tím moderním, „našich dnů“…?

Myslím, že není. Vlastenectví v každém období podporuje ducha, jazyk, kulturu a morální kvalitu každého národa. Jen v těch těžších obdobích museli vlastenci obětovat mnohem víc než dnes: rodinu, obživu, život. Dnes je to o odvaze vystoupit z davu a říct, co se mi nelíbí. A já to dělám.

Kam všude pojedete hrát po Litomyšli?

Čeká mě toho moc, festival ve Znojmě, jehož jsem patronem, také koncerty v Praze a v Kutné Hoře v rámci festivalu Praha, klasika…, festivalový koncert v Českém Krumlově a mnoho dalších koncertů v Čechách. Zahraniční koncerty se přesunuly na příští rok, kdy budu mít turné například v Izraeli i ve Spojených státech.

Věříte, že se hudební provoz vrátí s podzimem k normálu?

K normálu ve smyslu, že už nebudeme v karanténě – musíme všichni doufat, že se to takto k normálu vrátí. Ale opravdový stav bude spíš abnormální v tom, že bude příliš mnoho koncertů. A nejsem si jistý, jestli lidé budou mít dostatek prostředků na to, aby mohli navštívit všechny. Bude to boj o diváka. Ale beru vše s pokorou, tak, jak to je. Koncertů mám naplánovaných dost. V nejhorším budu zase streamovat z obýváku, jako po celou dobu karantény. Udělal jsem radost stovkám tisíců lidí a to je, pro co žiju – dělat lidem radost.

Foto: Fb a archiv P. Šporcla