„Drážďany, to byl moment, kdy jsem zjistila, že mě muzika ohromně baví.“

„Mně se líbí i na koncertě, když je tam diverzita – jeden hlas je větší, druhý menší, je tam spousta rozdílných způsobů a technik, barev…“

„S písňovým i klavírním repertoárem Martinů jsem se setkávala od útlého dětství, takže mám k němu hluboký vztah.“

Jméno Heleny Hozové se možná neskloňuje v hudebních médiích tak často jako jména dalších členů její rodiny, tato talentovaná sopranistka je však vyhledávanou interpretkou nejen staré hudby, ale také písňového repertoáru, který, jak v rozhovoru prozrazuje, je jejímu srdci nejbližší. Pravidelně koncertuje u nás i v zahraničí zejména se soubory orientovanými především na barokní hudbu, ale nebrání se ani scénickému ztvárnění. Z vlastní zkušenosti vím, že je také velmi nadanou učitelkou zpěvu. A mimo to vše je i maminkou dvou dětí. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o rodinném zázemí, své cestě za pěveckou profesí i o současné kariéře.

Helenko, ty, tvůj manžel Roman a švagr Tadeáš jste všichni profesionální zpěváci, čili tvoříte bezpochyby hudební rodinu. Pocházíš ale ty sama z hudebního prostředí?

Vůbec ne. U nás byla hudba něco dost exotického. Tatínek je pyrotechnik a maminka květinářka.

Kdy tedy přišel ten impulz, že budeš profesionální umělkyně?

To nikdy vlastně naráz nepřišlo. Já jsem chodila od malička do ZUŠ, napřed na klavír a potom i do sboru. Pak jsem začala chodit na střední pedagogickou školu. Přišla jsem hned první den pozdě, a tak jsem si sedla do první lavice vedle spolužačky, která taky přišla pozdě, a zjistily jsme, že jsme podobné nátury a že nám pajdák nesedí, že na ty děti asi nemáme úplně talent. Na praxi jsme prostě zjistily, že nás neposlouchají. (smích) Takže jsme se rozhodly, že půjdeme jinam, a jelikož jsme obě chodily do hudebky, ona se přihlásila do Brna na herectví a já do Pardubic na zpěv. Obě jsme se nějakým zvláštním dílem náhody na školy dostaly, po konzervatoři jsem pak šla na JAMU a věci se dávaly do pohybu.

Takže jsi chodila do ZUŠ v Poličce, pak na konzervatoř do Pardubic, na JAMU do Brna, během toho jsi byla i na stáži v Drážďanech, pokud vím. Co tě nejvíc ovlivnilo nebo oslovilo?

Asi ty Drážďany. To byl moment, kdy jsem zjistila, že mě muzika ohromně baví. Tam, asi jako na mnoha německých a rakouských školách, je to trochu jiné než tady, asi je to i otázka peněz… protože tam máš svého korepetitora na píseň, svého korepetitora na operu, korepetitora, který s tebou nastudovává roli. U nich je korepetice samostatný obor a korepetitoři jsou fantasticky připravení – i jazykově a stylově. Hodně se řeší frázování a dynamika. Tady se spíše setkávám s tím, že se ve škole řeší technika, ale vlastně se už nedojde k tomu cíli. Potom jsem zažila moc příjemný kurz s tenoristou Josefem Protschkou.

Když jsem před pár týdny dělala rozhovor s Tadeášem, zmiňoval, že v zahraničí je běžné i to, že v divadlech jsou zpěváci specializovaní například jen na klasicismus a do těchto rolí jsou obsazovaní. Neodráží se do způsobu školení našich zpěváků i to, že u nás je zvykem, že všichni dělají všechno?

Určitě – a je to velká škoda. Obávám se ale, že to sem nejde úplně aplikovat, protože je to určitě i otázka financí. V Německu se mi ale líbilo i to, že se tam rozděluje stará hudba a nová hudba a písňový a operní zpěv. Já jsem vlastně původně byla přijatá na Neue Musik do Stuttgartu a zároveň do Drážďan a vybírala jsem si, kam půjdu. Neue Musik mě hodně lákala, protože tam učí skvělá sopranistka Angelika Luz. Pak jsem se toho trošičku lekla, protože mi studenti říkali, že je to hodně pro absolutní sluchaře, takže jsem zpanikařila a šla raději do Drážďan. Tam jsem měla skvělou profesorku ze Semperoper, Christiane Hossfeld, koloraturní sopranistku. A ta je báječná, dá ti obrovskou volnost, dodá sebevědomí tím, že třeba i ve výkonu, který není stoprocentní, umí vidět něco zajímavého – a to jsem se taky naučila, nedívat se na hlasy jako na „pěkný“ a „ošklivý“ nebo „kulatý“ a „ostrý“, ale jako na možnost ztvárnění určitého charakteru. Je hrozně zvláštní, jak u mnoha lidí převládá názor, že všichni musíme zpívat nějak „univerzálně hezky“, ale do spousty rolí se to prostě nehodí. Mně se líbí i na koncertě, když je tam diverzita – jeden hlas je větší, druhý menší, je tam spousta rozdílných způsobů a technik, barev…

Zajímavé je, že jsi zmínila, jak Christiane Hossfeld umí dodat sebevědomí jen tím, že ti dá prostor. Mám totiž dojem, že jsi to od ní pochytila taky. Když jsem k tobě přišla do zpěvu, ohromně jsi mi pomohla tím, že jsi mě hned od začátku neopravovala za každý špatně nasazený tón, ale nechala mě prostě zpívat. Čímž se dostáváme k tvé pedagogické dráze – pokud si vzpomínám, říkala jsi mi, že by tě to bavilo. Máš stále takové úmysly? Ne, že bys na to teď měla čas…

Je pravda, že teď na to nemám úplně čas, ale až ho budu mít, tak si to budu užívat. Já jsem učitelkou chtěla být vždycky, jen ta mateřská škola nebyla to pravé.

Teď jsme přišly z tvé zkoušky v Divadla na Orlí, kde jste dolaďovali představení pro děti, které tedy už čtenáři bohužel nestihnou, protože se hraje na začátku října, představení o ošklivém káčátku od Prokofjeva. V rámci studia na JAMU jsi určitě také měla nějaké role v Komorní opeře, ale jinak mám dojem, že se orientuješ spíš na koncertní vystupování. Je to tak?

Ano, i když teď jsem měla například představení i na Olomouckých barokních slavnostech, scénicky uváděné oratorium v režii Rocca, a byla to super spolupráce.

Je to tak, že spíš zpíváš koncertně kvůli příležitostem, které přicházejí, nebo tě herecké ztvárnění třeba ani tolik neláká?

Já jsem popravdě o divadlo poměrně dlouho neměla moc zájem, protože nejraději mám píseň. Pro mě je úplné blaho zpívat písňový cyklus. Mám hrozně ráda Křičku, Slavického, Ebena, samozřejmě Martinů – toho musím zmínit – a dělala jsem disertační práci o Luboši Slukovi. Pro mě je tedy vrcholem píseň, a tudíž je mi logicky bližší koncertní pódium než jeviště. V oblasti barokní hudby, kterou teď zpívám nejvíce, mě nejprve zaujal Ludger Rémy, fantastický profesor, dirigent a cembalista, který „objevil“ a natočil spoustu skladeb německého sedmnáctého a osmnáctého století. Měla jsem možnost u něj studovat v rámci své stáže v Drážďanech. Ten učil úplně špičkovým způsobem. Buď strašlivě řval a vyhazoval ze třídy, anebo líbal ruce, klečel a říkal „Fantastisch!“. To byly tak skvělé a inspirativní hodiny, že bych se tam byla určitě vrátila, kdyby ještě žil…

Což znamená, že tebe asi mockrát nevyhodil…

Pravda, nevyhodil. (smích) Zajímavé bylo, že ačkoliv to byl specialista na starou německou hudbu, neměl vůbec rád Bacha. Toho jsme si do hodin nemohli nosit. To bylo moje první bližší setkání s barokem, kde jsem zjistila, že je to opravdu pecka. Pak se to nějak seběhlo a dostala jsem první nabídky od Collegia 1704 a zpívám s nimi dodnes.

V souvislosti s barokem jsem tě ale našla i u souboru Barocco sempre giovane. S těmi jsi taky spolupracovala, nebo stále spolupracuješ?

Spolupracuji a velmi ráda. Známe se od dob mých studií na konzervatoři, kde jsme společně dělali při Komorní opeře Pardubice operu Dido a Aeneas od Henryho Purcella. Vloni jsme měli krásné koncerty na Pardubickém hudebním jaru a v rámci Festivalu F. L. Věka v Dobrušce. Teď nás šestého ledna čeká novoroční koncert v Pardubicích s Kávovou kantátou Johanna Sebestiana Bacha.

Jinak tě momentálně nejvíc zaměstnává Collegium? Teď jsi s nimi přijela z Drážďan…

Ano, tam má Collegium koncertní řadu Most Praha–Drážďany, takže tam bývá hodně koncertů, obvykle v Annenkirche, což je skvělý koncertní prostor.

Jak často míváte koncerty?

Momentálně je toho hodně. Teď jsme měli dva koncerty v Praze a Drážďanech, minulý týden ve Vídni a ve středu jedeme do Francie, následuje Varšava, Eisenach…v podstatě jsou koncerty pořád.

Vzpomínám si taky, že to nejsou jen zahraniční koncerty, ale poměrně dlouhé zájezdy.

Ano, to bylo především s operní produkcí Arsilda od Antonia Vivaldiho, kde jsem měla malou roli Nicandra. Opera se hrála několikrát ve Versailles, Caen, Lille nebo Luxembourgu.

No a teď ta hlavní otázka: Ty jezdíš s Collegiem, Roman je v angažmá v Brně a v Düsseldorfu a do toho máte dvě děti – jak to všechno zvládáte skloubit dohromady?

My máme všechno rozplánované a dost přesně víme, co budeme dělat většinou rok dopředu. Takže se snažíme se vzájemně vykrýt, a když to nejde, pak jsme strašně vděční našim babičkám a dědečkům, kteří jsou ochotni a schopni oba naše syny hlídat. Bez nich by to vůbec nešlo.

Momentálně tedy sídlíte v Poličce, odkud vyjíždíte do zahraničí?

Původně bylo v plánu, že půjdeme s manželem do Německa, ale covid a hlavně následné restrikce nám plány překazily, a tak jsme zvolili ne úplně ideální řešení, že Roman bydlí v Düsseldorfu a ve volné dny jezdí za námi do Poličky. Společné chvíle si tedy střežíme a velmi si jich vážíme.

Tím jsi mě navedla na otázku na covidové období, která už je sice dost otřepaná, jenže vás dvou jako umělců částečně na volné noze se to týkalo absolutně nejvíc. Tak jak jste prožili poslední rok a půl?

Roman měl štěstí, že je v angažmá, a já zase, že zpívám s Collegiem, protože tam neustále probíhaly streamované koncerty. Pořád se točilo, takže bylo stále co dělat, udržovala se forma, dokonce jsme, když nějaký stát měl dovolené zpívat, vyjeli do zahraničí – byli jsme třeba v Madridu nebo v Lucembursku. My jsme nezažili, že bychom rok nestáli na pódiu. To musí být hrozně těžké.

Faktem je, že jsi vystudovaná sólistka, ale věnuješ se hodně právě ansámblovému zpívání.

Ansámblové zpívání převažuje, ale většinou dostáváme v téměř každém projektu i sólové příležitosti. Ansámblové zpívání je velmi těžká disciplína, co se týče nároků na koncentraci, intonaci a frázování. Zpěváci na sebe musejí být zvyklí.

A funguje to v Collegiu tak, že jste relativně ustálené uskupení, které má možnost se skutečně sezpívat, a tudíž na sebe reagovat?

V podstatě ano, je to stále stejná skupina a i s tím širším okruhem zpěváků se potkáváme často.

Z trošku jiného soudku: našla jsem zmínky o Duu Nana, které tvoříš spolu s kytaristkou Irenou Sedláčkovou. Pořád Duo funguje?

Funguje, ale vzhledem k tomu, že Irenka teď čeká druhé miminko, tak Duo Nana momentálně trochu spí. Založily jsme si je v roce 2010 ještě při společných studiích na JAMU. Bydlely jsme tehdy spolu na koleji a obě nás bavily písňové cykly. Zaměřily jsme se na Brittena, Dowlanda, Schuberta. Pak jsme se dostaly ke Španělsku, takže jsme dělaly Rodriga, Fallu – to je mimochodem můj asi nejoblíbenější cyklus: Siete Canciones Populares Españolas. Podle páté písně (ukolébavky) „Nana“ jsme si duo pojmenovaly. Pak jsme začaly dělat ještě soudobé autory, kteří přímo pro nás psali: Lukáš Sommer, František Chaloupka, ale i Miloš Štědroň. Tak doufám, že se k tomu zase vrátíme. Skvělé úpravy písní pro dvě kytary a zpěv dělají i Duo siempre nuevo, se kterými jsem podnikla turné po Peru a Brazílii.

Martinů už jsi zmínila, přesto se musím zeptat ještě přímo: tíhneš jako slavná poličská rodačka k dílu Martinů? Ovlivňuje poličské fluidum vztah k Martinů?

To je otázka, kterou si taky kladu, jestli moje láska zejména k jeho kantátám je patriotická… ale myslím, že je to spíš tím, že je to prostě krásná hudba. S písňovým i klavírním repertoárem Martinů jsem se setkávala od útlého dětství, takže mám k němu hluboký vztah.

Na závěr prosím pozvi na nejbližší koncerty, které tě čekají.

Velmi se těším na listopadový koncert v Praze, kde budu s klavírní spoluprací Barbory Krištofové Sejákové premiérovat písňový cyklus Uspávanky od Luboše Sluky. Další zajímavostí bude 18. 11. koncert v Plzni s Rychnovským chrámovým sborem, vedeným Evou a Jiřím  Fuksovými, kteří rádi vyhledávají zapomenutá díla v archivech. Tentokrát to bude mše B dur Jana Tobiase Beckera, kterou povezeme i do Lichtenštejnska. Z koncertů Collegia 1704 bych určitě pozvala například na komorní řadu Collegia Vocale a konkrétně na koncert 4. 11. s názvem „Hear my prayer, O Lord“ s hudbou anglické renesance a na prosincový koncert 12. 12. s názvem „Mirabile mysterium“. A pak se moc těším na tu Kávovou kantátu 6. ledna s Barocco sempre giovane, kde můžete slyšet i manžela Romana Hozu jako mého kárajícího otce Šlendriána.

Foto: Marek Olbrzymek, archiv H. Hozové, Petr Klein, Jan Ježdík, Hudební léto Kuks – archiv