neděle, 13 listopad 2022 15:56

Natálie Krátká: Nálezy jako Romance Bohuslava Martinů jsou otázkou štěstí a náhody

Autor:

„Romanci pro housle a klavír jsem nalezla zcela náhodně, jak už to vědeckých objevů bývá.“

„Třeba se o původu celé sbírky ještě něco dozvíme později a budeme tak moct dohledat další cenné materiály.“

„Skladba by skutečně mohla pocházet z raného období. Záhadou však zůstává, proč by si Romanci skladatel takto dlouho ponechal u sebe, aby ji pak jednoduše přepsal…“

 

005

 

Doposud neznámá Romance pro housle a klavír, zřejmě z roku 1930, je novou položkou v soupisu děl Bohuslava Martinů. Na benefičním koncertě Institutu Bohuslava Martinů 8. listopadu v Profesním domě na Malostranském náměstí v Praze violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík zahráli mimo jiné právě i tuto skladbu, ovšem v transkripci. Muzikoložka Natálie Krátká, která kompozici našla ve fondech jeruzalémské Národní knihovny, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak k podobným objevům dochází.

Stala jste se objevitelkou nové skladby náhodou, nebo jde o důsledek cílevědomé snahy? Jinými slovy: existovaly nějaké indicie, nebo jste třeba hledala něco úplně jiného…?

Romanci pro housle a klavír, H 186bis, jsem nalezla zcela náhodně, jak už to vědeckých objevů bývá. Během pátrání po nových pramenech Bohuslava Martinů jsem narazila na katalog izraelské Národní knihovny v Jeruzalémě, který obsahoval záznam o neznámé skladbě z roku 1930. Sám skladatel ji věnoval francouzskému fotografovi ukrajinsko-židovského původu, Borisovi Lipnitzkému, který vlastnil fotografické studio v Paříži. Během dvacátých až šedesátých let dvacátého století studio navštěvovaly všechny významné osobnosti té doby. Jelikož Martinů pobýval v letech 1923 až 1940 v Paříži, není divu, že si právě v tomto studiu také nechal v roce 1931 pořídit svou svatební fotografii.

Národní knihovna v Jeruzalémě... Jak je možné, že se dílo našlo právě tam?

Boris Lipnitzki pocházel z ukrajinsko-židovské rodiny, a tak je tedy dost možné, že někdo z jeho příbuzných věnoval částečnou pozůstalost umělce právě této knihovně. Jedná se však pouze o mou domněnku. Ani samotní pracovníci knihovny mi tuto otázku bohužel nebyli schopni zodpovědět. Kromě Romance se v archivu Lipnitzkého dále nacházejí fotografie Arthura Honeggera, Josepha Guye Ropartze a Henryka Szerynga. Další fotografie pak vlastní agentura Roger–Viollet, která odkoupila produkci jeho studia v roce 1970. Třeba se o původu celé sbírky ještě něco dozvíme později a budeme tak moct dohledat další cenné materiály.

Byla jste už v Izraeli?

Zatím jsem neměla příležitost si skladbu osobně prohlédnout. Naskytla se však možnost, že by celkový stav pramene a jeho rozměry mohl ověřit jeden náš známý, který pobývá v Tel Avivu. Doufám, že alespoň touto cestou se Institutu podaří získat veškeré potřebné informace o tomto díle.

 

001

 

Jde o vlastní rukopis Martinů?

Ano, jedná se přímo o autograf Bohuslava Martinů.

Předpokládám, že originál zůstává a zůstane v Jeruzalémě… Bylo problémem noty pro Institut Bohuslava Martinů získat?

Vůbec ne, pracovníci knihovny nám zhruba před měsícem velmi ochotně poslali sken autografu, za což jim velmi děkujeme. Spolu s Romancí nám také poskytli další dva prameny Martinů – kopii listu do památníku, což je obvykle krátký hudební úryvek věnovaný příteli nebo obdivovateli, v tomto případě obsahuje incipit z oratoria Epos o Gilgamešovi a skicu z opery Řecké pašije… Ano, rukopis Romance je v přímém vlastnictví knihovny, takže zůstane na místě.

Jak jste došli k dataci "1930"...?

Datace spolu s dedikantem skladby je uvedena rukou Martinů na úvodní straně autografu.

 

008

 

Sdílíte názor, vyslovený kolegy, že by ve skutečnosti mohlo jít o ztracenou skladbu z roku 1910, jen o dvě desetiletí později z nejasných důvodů nově přepsanou?

Po stylové stránce by tato skladba skutečně mohla pocházet z raného období tvorby Martinů. Záhadou mi však zůstává, proč by si Romanci skladatel takto dlouho ponechal u sebe, aby ji pak jednoduše přepsal. Většinou své autografy rovnou zasílal nakladatelům, divadlům nebo je zkrátka uložil doma v Poličce. Nevíme o žádném z případů, kdy by vzal několik let starou skladbu a takto ji upravil. Možná, že toto je první z nich.

Proč dílo nezaznělo dílo v podobě pro housle a klavír? Jak jste dospěli k transkripci pro violoncello a klavír?

Jelikož jsem skladbu objevila zhruba před měsícem, tedy v době, kdy jsme již měli domluvené interprety našeho benefičního koncertu, tedy violoncellistu Petra Nouzovského a klavíristu Martina Kasíka, rozhodli jsme se udělat tuto premiéru ve verzi, kterou jsme pro oba interprety upravili. Světovou premiéru ve verzi pro housle brzy přednese jeden významný houslista, vše včas ohlásíme.

 

003

 

Jaká je Vaše pozice v Institutu Bohuslava Martinů?

Pracuji v něm třetím rokem, a to jako pramenný výzkumník. Mým hlavním úkolem je tedy shromažďovat veškeré dobové materiály typu korespondence, články nebo recenze k jednotlivým skladbám, které budou publikovány v rámci projektu Souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů. Kromě toho se nyní také podílím na přípravě podkladů pro chystanou publikaci Dělat opravdové divadlo, která zachycuje všechna jevištní díla Martinů z období před druhou světovou válkou. V podobě kritické edice představí libreta synopse, skladatelovy texty a další dokumenty v jejich původním jazyku a v novém, doslovném anglickém překladu.

Kde ještě by se dalo s největší pravděpodobností něco od Martinů najít?

Většinu archivů s prameny Martinů jsme už ohledali, ale stále existuje mnoho soukromých sbírek, o kterých ani nevíme. Na řadu pramenů jsme náhodou narazili i v aukčních domech. Další materiály se třeba objeví během pátrání po různých pozůstalostech v souvislosti s přípravou jednotlivých svazků souborného vydání jeho děl. V tuto chvíli tedy nelze s určitostí říci, kde by se mohlo něco takového nacházet.

A dají se ještě vůbec čekat podobné objevy, jako byla Romance? Snažíte se o ně, nebo to není pravděpodobné?

Takové nálezy jsou opravdu otázkou štěstí a náhody. Je možné, že na něco narazíme v aukčních domech nebo během pátrání po pozůstalostech osobností, které byly v kontaktu s Martinů. Podobné objevy se tedy mohou kdykoliv zopakovat – a my už se teď moc těšíme, až takový moment nastane a budeme mít příležitost tuto skutečnost všem oznámit.

 

006

 

-------------

Chceme Martinů symbolicky navrátit zpět do vlasti a umožnit, aby na jednom místě bylo možné dohledat všechny prameny, díky nimž se docení jeho přínos pro obraz České republiky jako kulturní a intelektuální země," přibližuje aktivity pražského Institutu Bohuslava Martinů jeho ředitel Aleš Březina. Od roku 2015 tým postupně pracuje na souborném kritickém vydání skladatelova díla. Stovka uvažovaných svazků je rozvržena na několik desítek let.

Na adresu nalezené Romance Aleš Březina napsal: „Je to nejchromatičtější a nejvíce impresionismem ovlivněná skladba, jakou jsem kdy od zralého Martinů viděl. Sazba klavíru připomíná rané skladby a místy zní spíše jako Fauré. Přitom v květnu 1930 složil za deset dní Cinq piéces brèves (Klavírní trio č. 1), H 193, což je úplně jiná hudba. Že by to byla stylová preference dedikanta této skladbičky? Nebo že by to byla ta ztracená Romance, H 12 z roku 1910, kterou by Martinů jen rychle přepsal a předatoval? Odpovídalo by tomu i nadměrné množství dynamických a agogických předpisů, zdvojování slovních a grafických pokynů pro crescendo, používání prudkých dynamických kontrastů. Proč by to ale dělal, proč by ‚podváděl‘ – on, který podobnou drobnost uměl složit za jeden den? Záhada.“

 

004

 

Foto: Zdeněk Chrapek

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.