„Nikdo by neměl říkat, že hudba, která hledá třeba „jen“ radost nebo sdělnost, není legitimním proudem.“

„Během let jsem přišel na to, že když chci představit skladbu, aby si jí veřejnost všimla, je produktivnější osobně nebo s malým týmem uspořádat koncert.“

„Musel jsem je vyvést z omylu – to ne já, to synátor. Občas se mi to stává…“

Dvojrozhovor s Pavlem Trojanem otcem a Pavlem Trojanem synem přibližuje tvorbu obou skladatelů i mnohé z toho ostatního, čím se v hudbě a kolem hudby zabývají. Uvažují o směřování soudobé tvorby a vztahu skladatele a publika i o sítu dějin, odkrývají vzájemné diskuse nad kompozicemi a mimo jiné rovněž připomínají otce a dědečka, letos dvaadevadesátiletého evangelického teologa Jakuba S. Trojana.

Oba jsou muzikanti, hudební skladatelé a pedagogové. Pavel Trojan starší učí na Pražské konzervatoři, léta byl jejím ředitelem. Komponuje komorní, symfonickou i vokální hudbu. První významnější skladby složil už na konzervatoři, k raným dílům patří například Houslová sonáta či skladba Musica per archi, které získaly ceny v prestižních soutěžích. V roce 1990 se s Koncertem pro housle a orchestr v podání houslisty Jaroslava Svěceného probojoval do semifinále soutěže The Concerto Prize v Londýně. Věnuje se i divadelní a filmové hudbě. Syn Pavel Trojan má na kontě několik muzikálů (například Petr a Lucie, v Divadle Semafor uváděných Sedmero havranů), komponuje symfonické skladby (Vokální symfonie č. 2), divadelní a filmovou hudbu. Doprovodil řadu divadelních představení (Julius Zeyer – Sulamit, Karel Čapek – Bílá nemoc, inscenace Divadla Ungelt). Zároveň si úspěšně buduje dirigentskou kariéru, spolupracuje s předními orchestry. Na konzervatoři vede ansámbl Prague Conservatory Modern, který pod jeho vedením zvítězil v soutěži Concerto Bohemia. Může se pochlubit i sympatickými „hříchy mládí“: hrál ochotnické divadlo a představil se ve výrazných televizních rolích.

Máte jako skladatelé sympatickou společnou vlastnost: vaše díla jsou vstřícná k posluchačům. Se vztahem autorů soudobé hudby k publiku to vždycky tak nebývá, nemyslíte?

PTS: Když se podíváme na hudební vývoj za poslední staletí, vidíme, že tam vždycky probíhal nějaký dialog skladatelů a posluchačů. Jinak to ani nebylo možné. Mám na mysli skladatele celého velkého období, které lze nazvat obdobím starých mistrů, řekněme od baroka až po vrcholný romantismus. Myslím, že dialog mezi skladatelem a posluchačem je důležitý a nepominutelný i dnes. Ale naštěstí pozoruji teď i na současných studentech, které učím, že jim už tolik nesejde na tom, jestli jsou dost moderní, či budou označeni za nemoderní. Naše generace to tak ještě měla. Oni prostě chtějí psát takovou hudbu, která se bude posluchačům líbit. Samozřejmě, přejí si být originální, o tom není pochyb, ale nechtějí psát jen pro nějakou úzkou skupinu. Mám pocit, že trend se teď opravdu ubírá jiným směrem. Neznamená to nějaký návrat k romantismu, ale hledání hudebního jazyka, který rezonuje.

Co si o tom myslí Trojan mladší?

PTJ: Nedávno řekl skladatel Šimon Voseček v jednom rozhovoru, že soudobí skladatelé jsou v nekalé konkurenci s dávno mrtvými skladateli; přitom to, co se dnes hraje z období starých mistrů – jak to táta nazval – je možná jedna tisícina, ne-li jedna desetitisícina z toho, co se tehdy provozovalo. Kvalita prošla velkým historickým sítem. A myslím, že soudobá hudba čeká na tu jednu tisícinu, která přežije příští staletí. Zároveň nesmíme věřit nebezpečnému klamu, že sítem času vítězně prošla především ta hudba, která ve své době byla publikem neoblíbená, či nepochopena.

Soudobá hudba má ovšem mnoho proudů a směrů…

PTJ: Ano, ale žádný z nich by se neměl pasovat do pozice jediného možného. Podle mě soudobá hudba – ostatně jakákoliv hudba – má hlavně obohacovat. Jestli někoho obohacuje intelektuální poslouchání a rozplývání se nad nějakým matematickým vzorcem v hudbě, je to v pořádku. Já tomu moc nevěřím, ale pokud to někomu vyhovuje a nějak to na něj působí, má to mít. Jenže zároveň někdo, kdo má rád takovou řekněme intelektuální zábavu, neměl by říkat, že jiná hudba, která hledá třeba „jen“ radost nebo sdělnost, není legitimním proudem.

Kdo poslouchá skladby Pavla Trojana staršího, sdělnost i radost tam určitě slyší.

PTJ: Ano, na tátově hudbě se mi právě líbí, že dokáže aktuálním způsobem přinést radost. Kdybych byl někde dramaturgem, jako první téma bych dal „Radost v soudobé hudbě.“ Ukázalo by se, že je to možná to nejtěžší, ale současně nejobjevnější. Najít pozitivní emoci v hudbě. V soudobé hudbě je podle mě největší výzva umět vyjádřit radost. Na velké části soudobé hudby mi vadí, že v tom množství poloh a emocí, které dokáže sdělit, je chudá, impotentní. Že se omezuje na temnou polohu a uzavírá se do sebe.

Pane profesore, jak přijímají posluchači vaše skladby?

PTS: Doufám, že dobře. Řeknu zkušenost z nedávné doby. Měl jsem v rámci festivalu Nová hudba na druhou v Mnichově v Bayerische Akademie der Schönen Künste premiéru své skladby. To je opravdu prestižní místo. O přestávce probíhala na pódiu moderovaná diskuse, a já na otázku, jaký význam přikládám melodii, odpověděl, že v hudbě je pro mě melodie, lépe řečeno melodická linka důležitá. Přítomní dva němečtí autoři byli k uplatnění melodie v soudobé hudbě skeptičtější. Ale během koncertu jsem s potěšením vnímal, že moje skladba založená na melodiích zabrala, přijali ji příznivě. A to prosím vysokoškolsky vzdělané publikum, které má velké pochopení pro soudobou hudbu. Netvářili se, že slyší něco, co se už dneska nenosí.

Když má syn dirigovat vaši skladbu, jaká máte očekávání?  

PTS: Mám radost, plně mu důvěřuji, že ji provede dobře. Však také Pavel pro koncert loni na jaře mé skladby velice dobře nastudoval. Pravda, občas o nich diskutujeme. Například jsem tam měl Variace na píseň Happy Birthday – já mám formu variací rád – s různými repeticemi a syn mi poradil, abych některé repetice vynechal; trošku jsme se pohádali, ale nakonec jsme se dohodli na kompromisu: některé jsme skutečně vynechali a jiné nechali. Bylo to dobře, pohled někoho jiného je vždycky prospěšný.

Pane profesore, na konzervatoři jste byl žákem Ilji Hurníka, na HAMU Jiřího Pauera. Co jste si z jejich pedagogického vedení odnesl?

PTS: Doplnil bych to ještě o Jarmila Burghausera, který mě rok učil, když si profesor Hurník vzal na konzervatoři dovolenou na napsání opery. A před konzervatoří jsem ještě chodil na hodiny k Jindřichu Feldovi. Každý z nich mi dal hodně. Například pan profesor Hurník byl typ kantora, který vedl žáka ke kázni a k tomu, aby odhalil, co je nápad. S Jiřím Pauerem na HAMU byla taky pěkná spolupráce, taky se nám věnoval, i když byl ředitelem divadla, měl krásné hodiny dost mi daly.

Přispěly tyto osobnosti k vaší pozdější dlouholeté pedagogickou práci?

PTS: Díky nim jsem získal docela přehled o různých způsobech vyučování. Ale musím říct, jak jsem hned po vysoké škole začal učit, protože to byla do velké míry náhoda. Dovolte k tomu malou historku. Na vojně v Táboře jsem si přečetl inzerát, že na Pražské konzervatoři vyhlásili konkurs na učitele hudební teorie. Přihlásil jsem se a napsal to i panu profesoru Hurníkovi. A představte si, byl tak laskav, že se dokonce vmísil do konkursní komise. Než se sešla, poradil mi: „Pavle, všechno, co budete vykládat, napište na tabuli a hlavně zahrajte!“ Na konkursu jsem měl předvést ukázkovou hodinu harmonie. Cosi jsem studentům vykládal a všechno jsem hned psal na tabuli a taky zahrál. Když pak hodina skončila a dělal se rozbor, přihlásil se profesor Hurník: „Chtěl bych hlavně zdůraznit, že adept Pavel Trojan studentům vždycky všechno názorně předvedl, napsal, zahrál.“ Takže mi pomohl.

Připomeňme, že na konzervatoři nejen učíte, ale léta jste ji řídil a doslova taky budoval. Mluvím o rozsáhlých stavebních úpravách, které se završily k dvoustému výročí založení školy. Muselo to být náročné organizačně i časově.

PTS: Za všechno vždycky odpovídá ředitel, na každém dokumentu je jeho podpis. Nedejbůh, aby se tam něco stalo. Naštěstí se nic nestalo. Věnoval jsem tomu několik dovolených, protože kolem staveb se muselo pořád chodit, opravdu to byly dny a noci. Ale zvládlo se to, bez výročí a evropských fondů by se koncertní sál a divadlo nepostavily. Mám radost, že se denně využívají.

Před dvěma lety jste vydal autorské profilové CD, o němž se mluví s uznáním.  Povedlo se autorsky i dramaturgicky.

PTS: Desku vydal Radioservis, byla sestavena výhradně z nahrávek Českého rozhlasu. Měl jsem z čeho vybírat, snažil jsem se zařadit to nejlepší, co bylo v rozhlase z mých skladeb nahráno. Nejen autorsky, ale i interpretačně.

Kdy vyjde vaše další CD?

PTS: Ještě nevím, připravuji několik premiér, některé bych rád měl i na CD. Napsal jsem skladbu Kaligrafie pro harfu a klavír pro mladou talentovanou harfistku Vandu Šabakovou a jejího tatínka Luďka Šabaka. Mám taky novou hobojovou sonátu a rád bych ji premiéroval spolu s Kaligrafií. Hlavním motivem pro tuto skladbu byla chuť napsat něco pro tento nástroj, který má krásný zvuk.

Léta jste aktivně působil ve vedení spolku pro soudobou hudbu Přítomnost. Proč jste se této práce ujal?

PTS: Stal jsem se na přelomu tisíciletí předsedou spolku. Bylo to v mezidobí, kdy tehdejší stará garda odcházela – působili tam Jan Frank Fischer, Ivan Englich a další –  a předali to nám, tehdy čtyřicátníkům, tedy relativně mladým. Myslím, že jsme tehdy překlenuli pět šest let, kdy na tom Přítomnost nebyla dobře. Podařilo se nám, že se spolek udržel. Teď už je to téma pro mé mladší kolegy, kteří to převzali.

Byl jste kdysi k budoucnosti spolku skeptický. Ale jak je vidět, nakonec se podařili jej revitalizovat.  

PTS: Čím dál víc si kladu otázku, jestli typ spolku jako Přítomnost, která vznikla historicky a měla několik set členů, má v dnešní době opodstatnění. Jestli nejsou lepší menší skupiny, jako třeba Ateliér 90 nebo Konvergence, kde je pár skladatelů. Jestli nejsou životaschopnější než velké organizace a jejich akce. Během let jsem přišel na to, že když chci představit skladbu, aby si jí veřejnost všimla, je produktivnější osobně nebo s malým týmem uspořádat koncert.

Pavle, vy se hodně věnujete muzikálu, a ten se těší širšímu ohlasu. Nezlehčuji to, vždyť autory skvělých muzikálů byly i velké hudební osobnosti jako Leonard Bernstein a Andrew Lloyd Webber…

PTJ: Přesně tihle dva autoři mě uchvátili, vlastně proto jsem se začal věnovat muzikálu už na gymnáziu. Já chodil na normální gymnázium bez hudební specializace. Měli jsme tam aktivní paní učitelku hudební výchovy a dali jsme dohromady studentský muzikál. Napsali jsme ho podle novely Romaina Rollanda Petr a Lucie. Vztah k tomuto žánru mě drží dodnes, teď dokončuji už svůj čtvrtý muzikál.

Komponujete, dirigujete, učíte. Stíháte to při plném úvazku mluvčího Pražského jara?

Na komponování mi zbývají jen večery nebo noci. Moc času není, tak se ho snažím koncentrovat na větší díla, symfonie nebo muzikály. Je skvělé, jak dobře se to navzájem doplňuje. Když mě na muzikálu začne štvát, že musím zhudebňovat nějaký text a jít po dramatu, těším se na symfonii, kde člověk není svázán temporytmem dramatu a má větší volnost při volbě hudební formy.

Přesto mi připadá, že pro vás je silné téma nebo text důležitá opora.

PTJ: Ano, nedokážu komponovat bez mimohudebního tématu, hodně mě to inspiruje.

O vašich muzikálech se dost ví, možná méně o symfoniích.

PTJ: Mám napsané tři, dvě z nich byly uvedeny, jedna na premiéru čeká. K první, RUR, mě inspirovala hra bratří Čapků. Ale není tam jediná citace textu hry, psal jsem to volně na čapkovský námět jako textovou koláž z latinských textů a překladů biblických žalmů. Druhou symfonii jsem komponoval na dědečkovu nádhernou báseň Člověk a vesmír. Třetí symfonii, Te Deum, jsem začal psát, když se nám narodila dcera. Takže zase mimohudební impuls. Mám rád silná témata. Svědčí o tom i kantáta Milíč.

Ta je věnována chodovskému českobratrskému kostelu. Byla to objednávka?

PTJ: Vyrůstal jsem na Spořilově, kde byl evangelický sbor, který se pak přestěhoval na Chodov do nového kostela. Tamní farář Tomáš Bísek mě oslovil, abych napsal něco k jeho otevření. Téma bylo jasné, protože kostel je zasvěcen Janu Milíči z Kroměříže. Našel jsem některé jeho texty a vznikla z toho kantáta. V roce 2008, kdy jsem ji napsal, jsem ještě o dirigování moc nevěděl, nicméně jsem skladbu nastudoval s přáteli z konzervatoře. Kupříkladu na kontrabas nám hrál Filip Waldmann, dnes člen Vídeňských filharmoniků, na housle Madlenka Mašlaňová, nyní zástupkyně koncertního mistra v České filharmonii.

Píšete taky hudbu pro divadlo.

PTJ: Vznikala z intenzivní spolupráce s režisérem Pavlem Ondruchem, udělali jsme spolu několik divadelních projektů, první společnou prací byl melodram Sulamit podle Julia Zeyera, hrál se na otáčivém hledišti v Týně nad Vltavou. Vodáckému publiku – tam není nikdo jiný než vodáci – jsme servírovali Zeyera. Diváci čekali komediální řachandu – a my přišli se Zeyerem! Nezapomenutelný zážitek. Dalším důkazem našeho megalomanství bylo, když jsme v Pardubicích uvedli jakési vzkříšení antického dramatu – Trójanky. Pokusili jsme se moderně uchopit antické divadelní prvky, měli jsme tam rytmizované a melodizované chóry, malý orchestr. Byla to tenkrát docela odvaha – v divadle, které si zakládá spíše na komediálním žánru, jsme udělali hudební antickou tragédii…

PTS: Rád bych k tomu dodal, že to bylo velmi úspěšné představení, v té době hodně rezonovalo, kritika i diváci chválili. Byl jsem tehdy zrovna v Pardubicích a kdekdo mi k tomu gratuloval. Musel jsem je vyvést z omylu – to ne já, to synátor. Občas se mi to stává… 

K divadlu jste měl odjakživa blízko, hrál jste divadlo, úspěšně se představil ve filmu i v televizi. Máte v sobě stále kus herecká duše?

PTJ: Herecká duše mi dnes ohromně pomáhá, když píšu muzikály. A možná i při komponování symfonií. Protože divadlo i film vás naučí uvažovat o dramaturgii času. Je to důležité v herectví – i v hudbě. Pojmy jako kontrast nebo výstavba většího celku potřebuje cit pro rytmus. A na tom pořád stavím.

Přijal byste dnes divadelní nebo filmovou roli?

PTJ: Nedělám si iluze, že by mi někdo něco nabídl, ani že bych mohl jako herec začít znovu. Protože se mnou je to podobné jako s dětmi v jakémkoliv umění. Třeba s dětskými zázračnými klavíristy, kteří pak nezvládnou přerod v dospělého umělce. Podobně končí i mnohé dětské herecké hvězdy. Odešel jsem z této branže přesně v tomto momentu, kdy jsem cítil, že nemůžu zvládnout všechno, a uvědomil si, že mě to k hudbě táhne víc.

Na AMU jste studoval u profesora Václava Riedlbaucha, vzpomínáte na něj rád?

PTJ: Po konzervatoři jsem nechtěl jít na AMU, protože jsem se obával, že mi škola něco vezme, že nebudu moct psát, jak chci. Proto jsem šel nejprve na hudební management. Teprve, když jsem školu poznal zevnitř, jsem zjistil, že to není tak černobílé, jak si myslím. Klíčem k tomu poznání byl právě pan profesor Riedlbauch, který byl neuvěřitelně otevřený k různosti svých žáků, měl schopnost vystihnout, v čem je kdo výjimečný, a rozvíjet to. Žádného ze svých žáků nepředělával.

Na čem aktuálně pracujete?

PTJ: S naším týmem píšeme muzikál Orlando podle románu Virginie Wolfové a hledáme režiséra, který by mu pomohl na scénu. A právě jsem dopsal svou dosud největší skladbu, velkou vokální symfonii.

Co vám dává angažmá ve službách Pražského jara?

PTJ: Samá pozitiva. Pro absolventa hudebního managementu je to práce snů. Baví mě, že můžu být den co den v pořadatelské realitě, zažít, co všechno předchází tomu, než se podaří unikátní zážitek z koncertu.

Na závěr dovolte jednu rodinnou otázku: Vaším otcem a dědečkem je duchovní Českobratrské církve evangelické Jakub S. Trojan, významný teolog, filosof a vysokoškolský pedagog. Jeho tvář známe i z historických dokumentárních filmů a fotografií, protože pohřbíval Jana Palacha. Ovlivnilo vás rodinné prostředí?

PTS: Samozřejmě, vyrůstal jsem na faře a každý týden chodil hrát do kostela, už v deseti nebo jedenácti letech jsem začal doprovázet bohoslužby. Na Jana Palacha si vzpomínám, patřil do libišského sboru, kde tatínek působil. Do kostela nechodil, takže jsme ho vlastně neznali. Byl ale na bohoslužbách v prosinci a pak v lednu – asi čtrnáct dní před svým činem. Tatínek s ním po skončení bohoslužeb, tak jako s každým, kdo odcházel z kostela, prohodil pár slov. Samozřejmě jsme netušili, co se přihodí.

Měl pan profesor Jakub Trojan problémy, že ho znal a pohřbíval?

PTS: Obrovské! Byly u nás domovní prohlídky a jiné šikany. StB se mu snažila dokázat, že Palacha přemluvil k sebeupálení. Samozřejmě se nic takového nestalo. Jistě, problémy jsme s tím měli, ale na druhou stranu si myslím, že to byla pro něj i pro nás důležitá životní zkušenost.

Foto: Archiv P. a P. Trojana