neděle, 14 červenec 2019 10:04

Wendy Holen: Sto zázraků Zuzany Růžičkové

Autor:

„Z dětství jsem měla Čechy zafixované jako velmi hodné a vděčné lidi.“

„Pracovali jsme skoro deset hodin denně, Zuzana byla naprosto neúnavná.“

„Díky ní jsem se seznámila s cembalem, které jsem předtím neznala.“

 

Ruikov3

 

Wendy Holden (58), píšící také pod pseudonymem Taylor Holden, je původním povoláním novinářka, zahraniční a válečná korespondentka. Pracovala pro několikery britské noviny, nakonec jako editorka v Daily Telegraph. V roce 1997 vydala první knížku, která měla takový úspěch, že od roku 2000 mohla přejít na volnou nohu. Od té doby napsala více než třicet knih – a řada z nich se stala mezinárodními bestsellery. Jejím oborem jsou biografie a knihy pro ženy, nepíše ovšem žádné limonády, ale velmi seriózní literaturu, v níž se nevyhýbá ani tak vážným tématům, jako je holokaust. V češtině jí vyšly tři knihy: světový bestseller Narodili se, aby přežili (v originále Born for Survivor; Mladá fronta 2015), I krása může zabíjet (v originále Cruelty of beauty; Mladá fronta 2019) a životopis české cembalistky Zuzany Růžičkové Sto zázraků (v originále One Hundred Miracles; Mladá fronta 2019).

 

Wendy-Holden1

 

Jste autorkou celé řady biografických bestsellerů, především z oblasti showbusinessu. Proč jste poprvé zvolila prostředí klasické hudby?

Není to tak úplně pravda. Napsala jsem více než třicet knih a pouze čtyři nebo pět je z oblasti showbusinessu. Nejraději píši o ženách, silných ženách, a ráda se zaměřuji na válečnou dobu, poněvadž ta jim umožňuje ukázat svou sílu, dokázat něco výjimečného, co by jinak nemohly. Moje nejúspěšnější kniha se jmenuje Narodili se, aby přežili, byla vydána ve dvaadvaceti zemích, přeložena byla do šestnácti jazyků a dvě z hlavních hrdinek pocházejí z Československa.

V knížce, kterou jste zmínila, jsou hrdinkami Češka, Slovenka a Polka. V knize I krása může zabíjet je hrdinkou Češka Kateřina. Jaký je vlastně Váš vztah k Česku, případně k Československu?

Můj první kontakt s Čechy se uskutečnil na konci šedesátých let, kdy začala okupace Českolovenska a mému otci se podařilo zachránit rodinu známého a dostat ji do Londýna. Našel mu práci a poskytl nějaké peníze. Byli nám velmi vděční a opravdu svůj vděk hodně projevovali. Chodívali jsme tam vždycky 24. prosince a nikdy na to nezapomenu. Pro mne byl zážitek, když jsem tam šla na záchod a viděla jsem plavat kapra ve vaně, na to se nedá zapomenout. Každý měsíc dostával táta velkou sklenici nakládaných hub, které sami nasbírali. Dostávali jsme od nich také doma dělané zákusky. Já jsem měla Čechy zafixované jako velmi hodné a vděčné lidi. To jsou vzpomínky z dětství. Můj další kontakt s českým prostředím přišel v okamžiku, kdy jsem psala své knihy. A pak mám ještě jeden zážitek. Byla jsem u své kamarádky, která má nádhernou sbírku skla a křišťálu. Byla to velmi specifická sbírka, když se zhaslo, tak sklo svítilo. Bylo obohacené uranem. A bylo to sklo, vynalezené a vyráběné v Československu.

Jak jste přišla na nápad napsat knihu o Zuzaně Růžičkové? Jak jste se vůbec o ní dozvěděla?

K tomuto příběhu jsem se dostala přes svého agenta v Londýně, který viděl dokumentární film o Zuzaně Růžičkové, natočený americkými filmaři. Film ho mimořádně zaujal - a poněvadž věděl, že se zajímám o osudy žen v době holokaustu, tak mne kontaktoval.

 

Sto-zazraku

 

Jste známá tím, že provádíte velmi pečlivé rešerše a dokumentaci. Jak dlouho Vám trvala práce na knize o Zuzaně Růžičkové? Co bylo základem?

Na příběhu Zuzany Růžičkové jsem začala pracovat na začátku roku 2017, napřed jsem si zjišťovala základní věci, četla mnoho článků a dokumentů a v září jsem přijela za Zuzanou na dva týdny. Jela jsem sem s vědomím, že budu mluvit s devadesátiletou ženou, která prodělala rakovinu, takže jsem si od toho slibovala tak maximálně tři hodiny práce denně, myslela jsem si, že bude velmi unavená. Opak byl pravdou. My jsme pracovaly většinou deset hodin denně, ona byla naprosto neúnavná - a ten, kdo byl unavený, jsem byla já, bolela mě ruka, pálily mě oči, ale Zuzana byla stále připravená jet dál, já jsem sice pracovala s diktafonem, ale já mu tak docela nevěřím, takže jsem si psala i zápisky vedle. Zuzana mi někdy připadala jako kohoutek, který stačí otevřít a vyvalí se záplava informací.

Měla jste problémy s tím, že řada dokumentů byla v češtině?

To ano, ale mám dobrou překladatelku. A navíc, naštěstí mám spoustu přátel, na které jsem se mohla obrátit, kteří mně pomohli s překlady. Když jsem potřebovala jen něco vědět zhruba, tak jsem jednoduše používala překladač Google. U Zuzany Růžičkové nebyl problém, její angličtina byla perfektní. Nejdelší rozhovor, který jsem měla k dispozici, byl z devadesátých let. Zuzana ho tehdy dělala se svou sestřenicí Marií, která žije ve Spojených státech. Ta celý rozhovor přepsala a věnovala ho americkému Muzeu holokaustu.

V knize „Narodili se, aby přežili“ popisujete velmi silný příběh holokaustu. Zuzana Růžičková rovněž přežila holokaust a otevřeně o tom hovořila. Myslíte si, že je třeba stále holokaust připomínat? Co si myslíte o popíračích holokaustu?

Pro mne je velmi těžké porozumět, že existují popírači holokaustu. Já jsem si naprosto jistá, že holokaust byl a že se stal. Mluvila jsem s lidmi, kteří ho přežili. Mluvila jsem se spoustou lidí, kteří třeba až po sedmdesáti letech se rozhodli promluvit o tom, co zažili. A mluvila jsem také se spoustou lidí, které vysoce znepokojuje současná nálada v Americe a Evropě, kde se šíří antisemitismus. Já jsem ráda, že jsem přispěla k osvětě o holokaustu. Ve Velké Británii a v některých státech USA byla kniha „Narodili se, aby přežili“ zařazena do školních osnov. Jsem velmi ráda a také hrdá, když jezdím na besedy do škol s těmi třemi přeživšími dětmi, kterým je nyní 74 let, a sleduji studenty, kteří to najednou vidí jinak. Vidí před sebou děti, které to prožily, vidí, že je tu někdo, koho chtěl Hitler zabít, ale nepodařilo se mu to. I příběh Zuzany Růžičkové je velmi důležitý a já jsem si dobře uvědomovala, že jsem poslední, s kterým o tom Zuzana mluvila, a proto jsem na sobě cítila také obrovský tlak, abych knihu sepsala.

 

Holden-Ruzickova00

 

V knize Sto zázraků popisujete život v reálném socialismu. Nebylo to pro vás obtížné, když jste v něm nežila?

Holocaust jsem také neprožila a myslím, že jej popisuji docela věrně. Troufám si říci, že mám v dnešní době už hodně českých, slovenských a ruských přátel, na které se mohu obrátit a všechno s nimi konzultovat. Naštěstí existuje také obrovské penzum knih, filmů a materiálů, ze kterých mohu čerpat. Zuzana Růžičková měla opravdu skvělou paměť. Vybavovala si obrovské množství zážitků. A pokud si na něco nemohla vzpomenout, tak říkala: „Zítra si na to zcela jistě vzpomenu“. A skutečně to tak bylo.

A nyní dvě osobní otázky. Změnila práce na knize o Zuzaně Růžičkové váš vztah k vážné hudbě?

Já jsem k vážné hudbě měla dobrý vztah už předtím. Měla jsem ráda barokní hudbu, hlavně Bacha, ale poznala jsem mnoho nového, co jsem neznala, to co mi ukázala Zuzana. Například mě naučila milovat Chopina. A seznámila jsem se také s cembalem, které jsem předtím vůbec neznala. Mám ráda klavír a housle, cembalo bylo pro mne velmi náročné. Ale Zuzana hrála opravdu krásně. Já to tak nepoznám, ale ostatní umělci říkali, že ona si hraje skutečně po svém. A když mně několikrát hrála a ukazovala, jak pracuje, tak i já jsem poznala, že to hraje jinak. Ona byla svým způsobem takový rebel. Nehrála tak, jak by se mělo hrát, ale tak, jak ona chtěla. Byla to její láska i vášeň. Připodobňovala to k tomu, že dneska vidíme sochy starého Říma jako takové omšelé a nebarevné a máme pocit, že takové byly vždycky, že tam tak stály. Ale ony přitom byly dříve barevné. Tím připodobňovala, proč sice respektuje noty, ale jinak je vnímá, že je chce mít takové, jaké byly kdysi, chce je mít barevnější.

 

Holden-Ruzickova2

 

Prozradíte, na čem nyní pracujete, co připravujete?

Momentálně jsem těsně vedle, bude to polská story. Chtěla jsem zabrousit do Čech - a netrefila jsem se a skončila v Polsku… Píši příběh jedné židovské dívky, kterou ukrýval katolický pár. Samozřejmě dál to bude o tom, jaké to mělo následky, možná, že tam bude i nějaký happyend. A jak mám ve zvyku, pracuji momentálně i na thrilleru, který bude zasazen do Anglie, ale přemýšlím o tom, že bych tam zanesla nějaké české elementy. Třeba se tedy příští rok uvidíme. Nedávno jsem si nechala udělat test DNA, poněvadž jsem si byla naprosto jistá, že se tam objeví nějaký český gen a vyšlo mi, že jsem z 98 procent Evropanka, žádný český gen tam ale nebyl. Ale budu to v laboratoři reklamovat, poněvadž se cítím skoro napůl Češka.

Děkuji za rozhovor.

 

Foto: 2media, archiv Klasika plus

 

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.