„Účinkující spojuje profesionalita, vzájemný respekt i osobní přátelství. Věci, které publikum velmi citlivě vnímá.“   

„Interpret je v tomto případě zcela v rukou zvukaře, který jeho výkon může vyzdvihnout i zadupat.“

„Adam je jedním z těch, o nichž platí, že čím víc toho člověk umí, tím je normálnější, skromnější a nohama na zemi.“

Adam Plachetka má 16. ledna jako první český operní pěvec samostatný koncert v pražské O2 areně. Večer nese název Bez mantinelů, protože mezi hosty budou zpěváci zastupující nejrůznější žánry: Eva Pilarová, Dagmar Pecková, Jan Smigmator, Ondřej Gregor Brzobohatý, Leoš Mareš, Tomáš Klus a vokální skupina Skety a samozřejmě i Plachetkova manželka Kateřina Kněžíková. Vizuální stránku zaštiťuje Michal Caban a hudbu koordinuje a řídí Jan Kučera. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus dirigent a aranžér, pohybující se s jistotou jak v jednotlivých žánrech, tak i na jejich hranicích, říká, že obrovská Aréna vzbuzuje očekávání a respekt, ale že zvukaři udělali za posledních deset let obrovský pokrok. A pěkně hovoří o Adamu Plachetkovi: náznak nějakých hvězdných manýr u něj prý vůbec nepřichází v úvahu…

Říkává se, že hudba je jenom jedna. Je to i Váš názor?

Spíš se kloním k podobnému častému rčení, že je buď dobrá, nebo špatná. Ve všech žánrech se projeví, jakou je jí dána péče.

Žánrů je ale mnoho, takže mezi nimi stavíte mosty?

Baví mě propojovat skvělé muzikanty, klasiky, jazzmany nebo rockery. Pokud je projekt dobře připraven a navzájem si všichni lidsky sednou, je to vždy pro všechny strany inspirativní a obohacující. Mám radost, že jsme i pro tento koncert dali dohromady Epoque Orchestra, což jsou špičkoví hráči, kterým tyto multižánrové hudební výlety nedělají sebemenší problém. Orchestr, jehož jádrem je Epoque Quartet, vždy složíme pro konkrétní koncert, natáčení či představení, vždy je totiž zapotřebí trochu jiné obsazení. Zjednodušeně řečeno, je to symfonický orchestr s rytmikou, někdy je potřeba připojit i big band či vokalisty. Takto jsme dělali například projekt Wanted s Dagmar Peckovou, zahajovací koncerty mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha či třeba koncert 100 let OSA. V tomto smyslu už to tedy dávno není nahodilý orchestr KMČ, tedy „…kdo má čas…“, ale pečlivě vybraní a osvědčení muzikanti, kteří jsou schopni zahrát skutečně cokoli.

Koncert se jmenuje Bez mantinelů. Pokud bychom je viděli jako obvyklou přehradu mezi jevištěm a hledištěm, čím vším budete tu pomyslnou hranici překračovat?

Hlavní postavou a spojovacím prvkem bude samozřejmě Adam Plachetka, který vytvořil dramaturgii podle svých představ a podle toho zvolil i hudební hosty. Nepochybuji, že Adam sám svým obrovským talentem a charismatem jakékoli mantinely mezi oběma stranami okamžitě zboří! Rovněž je skvělé, že se o vizuální podobu večera opět postarají bratři Cabani, se kterými jsem mnohokrát spolupracoval a kteří jsou pro mě symbolem nejvyšší kvality ve svém oboru.

Pracoval jste na aranžích, nebo jste tentokrát jen interpretem?

Nově jsem upravil slavnou píseň Řekni, kde ty kytky jsou, ta vytvoří velké finále v podání všech interpretů. V nové symfonické podobě zazní i moje píseň Kam jde cesta?, kterou Adam loni nazpíval na mé autorské CD se souborem Epoque Quartet. Jinak samozřejmě mimo jiné zazní několik operních „hitů“ v originální instrumentaci.  

Na pódiu bude operní pěvec, jeho žena pěvkyně, jeho kolegyně operní pěvkyně, ale také populární zpěváci, písničkáři, jazzmani… Docela pestrá společnost, že?

Přesto jsem přesvědčen, že bude koncert držet skvěle pohromadě. Všechny účinkující spojuje vysoká profesionalita a vzájemný lidský respekt i osobní přátelství. To jsou věci, které publikum velmi citlivě vnímá.   

Musíte dirigovat v případě každého ze sólistů nějak zásadně jinak?

Například Tomáš Klus je až roztomile vděčný za každý nástup! Jeho písně mají totiž v symfonických aranžích Jana Lstibůrka zcela jinou formu, než jak je hrají s kapelou. 

Jaký vliv mívá na vyznění koncertů prostředí, ve kterém se odehrávají?

Obrovská O2 Aréna je přeci jen velmi specifická a vzbuzuje očekávání a respekt. V poctivém umělci ale vzbudí respekt i kulturní dům v Berouně, nebo malý sál ZUŠ. Vždy totiž předstoupí před lidi, kteří si ho přišli poslechnout, a vůbec nezáleží na tom, jestli je jich tam dvacet nebo několik tisíc. Je ale pravdou, že v halách tohoto typu je to trochu složitější po technické stránce, je potřeba vše dobře ozvučit, nasvítit… a to si vyžádá svůj čas.   

Ovlivňuje předem podobu večera fakt, že je nutná amplifikace všech – zpěváků i orchestru?

V žertu jsem Adamovi navrhoval, že to dáme akusticky, pro jeho obrovský hlas by to nebyl problém… Ale nazvučení je samozřejmě potřeba – a já s radostí konstatuji, že zvukaři udělali za posledních deset let obrovský pokrok. Zčásti asi díky stále lepší technice, ale z větší části díky svým zkušenostem; kvalitně ozvučit symfonický orchestr je totiž docela věda. Před těmi zhruba deseti lety byl minimálně každý pátý koncert tohoto typu zvukařským průšvihem, zažil jsem to i na renomovaných festivalech, kde bylo potřeba ozvučit orchestr při venkovní produkci. Interpret je v tomto případě zcela v rukou zvukaře, který jeho výkon může vyzdvihnout i zadupat.     

Opera ve sportovní hale… Je to totéž jako – hypoteticky – třeba písničkář v Rudolfinu? 

Obojí se už mnoho let děje, asi nejslavnějšími průkopníky byli tři tenoři zpívající na stadionech. Nevidím na tom nic špatného. Zde se navíc nejedná pouze o operu, ale skutečně o daleko širší hudební rozpětí.

Jak vnímáte Adama – jako kolegu a kamaráda muzikanta, nebo jako mezinárodně uznávaného pěvce, který se tím, že zpívá v Metropolitní opeře, stal v očích publika hvězdou?

Obojí. Setkali jsme se spolu v šatně i na pódiu už několikrát a vždy to bylo setkání uvolněné a přátelské a zároveň umělecky soustředěné a profesionální. Adam je jedním z lidí, na nichž jsem si potvrdil, že čím víc toho člověk umí, tím je normálnější, skromnější a nohama na zemi. Jakýkoli byť jen náznak nějakých hvězdných manýr vůbec nepřichází v úvahu. Snažím se spolupracovat pouze s lidmi, kteří takoví jsou, a snažím se takovým být i já sám.

Chápete svou úlohu v O2 Aréně víc jako podpůrnou pro Adama, nebo víc jako roli důležitého spoluhráče?

U každého koncertu či představení platí, že je tam jeden za všechny a zároveň chce podat dobrý výkon sám za sebe. Adam a jeho hosté jsou zde na prvním místě a je potřeba jim dát hudební a zvukový komfort, který se pak může přenést na publikum.  

Jde vám všem zúčastněným o stejnou věc? Jak byste ji pojmenoval?

Ten cíl je jasný: provést dobrý koncert a společně si ho užít!

——-

Na portálu KlasikaPlus najdete zde videorozhovor s Adamem Plachetkou.

Foto: Archiv Jana Kučery a Adama Plachetky