pondělí, 06 leden 2020 08:56

Pavel Pafko: V hudbě potřebuji melodie

Autorka:

„Nepochybně hudba má svůj pozitivní význam na psychiku. Jen to musí být něco, co skutečně stimuluje, ne co dráždí.“

„Na koncertech zavírám oči, ale ne proto, že bych spal. A přemýšlím vlastně o tom, proč se lidé dívají.“

„Všichni umělci jsou tak trochu jiní a každý jinak.“

 

0

 

Je pravidelným divákem v koncertních síních a divadelních sálech. Přiznává, že mívá zavřené oči, ale nespí. A hudbu obecně považuje nejen pro sebe za nezbytnou součást života. Prof. Pavel Pafko patří k předním chirurgům v naší zemi. Přesto je jeho vztah k umění a umělcům velmi blízký. V RozhovoruPlus ale rozvádí i etické a filosofické úvahy inspirované kulturou a jeho profesí, třeba otázku dobrovolného odchodu ze života v souvislosti s Jakubem Janem Rybou nebo Janem Palachem.

Máte nějaké hudební kořeny?

Moje sestra vystudovala konzervatoř, ale balet. Samozřejmě, že měli povinný klavír, takže na něj doma trochu hrála. A měli jsme dokonce dva, protože hrála i moje maminka. Když totiž byla rozčílená, sedla si ke klavíru a já jsem věděl, že se zlobí na tátu (směje se). Hudba je emocionální věc, není racionální, a ona zkrátka projevovala svojí emocí tím, že hrála na piano. A hrála dobře. Sestra hrála jen proto, že to měla jako povinnost ve škole. A nezapomenu, jak vyprávěla historku, když dělala přijímací pohovor. Před ní porota zkoušela nějakého chlapce a řekli mu: Tak něco zahrajte… A on prý odpověděl: Bayer koncert numero eins! (Směje se) Jestli si vzpomínáte, tak Bayerka byla taková ta úplně začátečnická škola hry na klavír, takže jim prostě něco zaťukal. Ale protože šlo o balet a kluk byl šikovný, tak ho nakonec vzali i s Bayerkou (směje se).

A vzpomenete si, co hrála maminka, když se zlobila?

Bylo to hodně fortissimo, to si vzpomínám, takže jsme zalézali se sestrou do peřin! Ale směrem k hudbě mě hodně ovlivnil můj spolužák a nejlepší kamarád na střední škole, Anton Illemberger. Hrál na piano pět až sedm hodin denně, byl z umělecké rodiny a říkal: Pavle, udržet se u nástroje, uživit se tím a zároveň mít rodinu, to je velmi obtížné. Dodnes si myslím, že to tak je. Ten můj kamarád nakonec utekl k dirigování do Freiburgu a mně došlo, že určitě hudbu jako povolání dělat nechci. I když mě bavilo hrát.

 

7

 

A maminka nechtěla, abyste hrál víc, když ona sama byla dobrá klavíristka?

Víte, ono to bylo po válce a maminka na nás neměla tolik času. Bylo moc práce. Tatínek byl právník a samozřejmě v osmačtyřicátém roce ho vyhodili. Maminka musela jít do práce, dělala na nějakém fakturačním oddělení a my jsme byli v družině, protože oba chodili domů hodně pozdě. Takže hudební vzdělání jsme nemohli dostat. Dnes mám doma flétničky, vnoučata hrají a já jsem myslel, že budu hrát aspoň s nimi, ale dodnes jsem se k tomu nedostal.

Vzpomenete si na první koncert, na kterém jste byl?

Abych řekl pravdu, ne úplně jasně, ale myslím, že to muselo být na střední škole. Vzpomínám si na školní koncerty. A také jsme chodili na operu, ta se mně skutečně líbila.

A která byla první?

Tak to byl Dvořákův Jakobín! Já jsem tehdy zpíval v dětském sboru, tak to byla pro mě vždy událost. Vzpomínám si, že mi maminka vždy míchala žloutek, když jsme měli se sborem právě v této opeře vystupovat. Žloutek s cukrem na hlasivky (směje se). Od té doby jsem byl na Jakobínovi ještě několikrát, protože k němu mám opravdu vztah. A líbí se mi jedno, to hlavní pro mě, že ta opera má melodie! I ten dětský sbor je krásný, podmanivý a já potřebuji melodie.

 

2

 

Co je pro Vás hudba?

Je to právě ta melodie. A rád slyším to, co už jsem někdy měl možnost slyšet. Je mi to příjemné.

Takže se k vám hudba musí najít trochu cestu?

Ano, přiznávám, že nové věci jsou trochu problém a přijímám je, až když se z nich stanou takto stálé a oblíbené. Víte, my prostí lidé v naprosté většině vnímáme hlavně melodii.

Pouštíte se hudbu i na operačním sále při práci?

Ano, to jsem tady zavedl. Je to příjemné jednak pro pacienta, který usíná, že není jen v tichu, ve kterém cinkají operační nástroje. A u personálu je to tak, že každá lidská činnost má fáze. Někdy jen něco děláte a jindy se na něco hodně koncentrujete. Operace má části, kdy otevíráte dutinu břišní nebo hrudní, to jsou mechanické věci. U toho je příjemné poslouchat hudbu. Ale když pak dojde k nějaké situaci, která je náročnější, může se stát že řeknete: Zavřete to. I když pravda je, že jakmile se člověk skutečně koncentruje, tak kolikrát ani neví, že něco hraje. Vůbec to neslyšíte. Takže hudba nijak nerozptyluje. Nepochybně hudba má svůj pozitivní význam na psychiku. Jen to musí být něco, co skutečně stimuluje, ne co dráždí. A buďme upřímní, stejnou muziku za různých okolností vnímáme různě.

Co si pouštíte? Máte někdy s kolegy diskuse o tom, co má hrát?

Vždycky má rozhodující slovo šéf (směje se). I kdybych měl chuť řekněme třeba na bigbít, tak prostě pustíme ten. Zkrátka nemůže hrát pět různých věcí. Ale snad kolegy netrápím, hodně si pouštím třeba swing nebo jazz z New Orleans.

 

5

 

Myslíte, že hudba léčí?

Myslím, že ano! Určitě ovlivňuje psychiku člověka. Někdy jsou to děje, které až dojmou nebo nadchnou. Medicína je biologická věda, ale je v ní stále ještě mnoho neznámého. A současně je i uměním v tom smyslu, že je to interakce dvou neopakovatelných individuí, vás jako pacienta a mě jako lékaře. A když se potká něco takto jedinečného, tak to také vytváří neopakovatelnou interakci. A v tom je to umění, nedá se nic predikovat, je to naprosto individuální proces. Stejně jako když skládal třeba Mozart, to byl také nepředjímatelný proces. Geniální nápady ale vždy potřebuji geniální obecenstvo, které umí toho génia pochopit. Někde jsem třeba četl, že Beethovenova devátá byla hrána někde v nevytopeném stále a prostě nebyla pro to nepohodlí pochopena. A malíři? Kolik lidí umřelo v bídě a dnes s jedním obrazem od takového mistra můžete pohodlně žít vy i vaši potomci, pokud ho prodáte. I hudba tedy potřebuje dvě strany, skladatele a interpreta na straně jedné a na té druhé posluchače a jejich pochopení. Vídám mnoho lidí, kteří mají na koncertě zavřené oči. A já vždy přemýšlím, jestli je to tím, že skutečně plně vnímají, nebo u toho spí. A někdy se mi zdá, že spíš to druhé. Pak se ptám, proč na ten koncert chodí? Proč lidé dělají rutinní věci, podporují návyky, které je neoslovují?

A Vy si umíte vychutnat koncert se zavřenýma očima?

Ano, přiznám se, že já zavírám oči, ale ne proto, že bych spal. Je mi to příjemnější. A přemýšlím vlastně o tom, proč se lidé dívají. Když poslouchám hudbu, tak se nechci rozptylovat očima. Mnozí lidé to mají jinak a chtějí ucelenější vjem, chápu. Pokud ale ze svého místa vidíte třeba jen určitou skupinu orchestrálních hráčů, les smyčců, tak pak je pro mě diskutabilní, jestli máte co konkrétně pozorovat.

Jací jsou pacienti z řad umělců? Liší se od „běžných“ lidí?

Rozhodně jsou jiní. Umělci se liší od normální populace, proto jsou umělci. Všechno je u nich více založeno na emocích a racionalita je potlačena. Jednou jsem si dokonce umělce trochu otestoval. Máme takový přístroj, říká se mu Holter, a ten měří EKG třeba 24 hodin denně. Tak jsem ho použil na některé herce. Sledovali jsme, jak se u nich v důsledku emocí třeba na jevišti nebo během dne mění srdeční akce. Vyloučil jsem mladé herce, kteří jsou ještě nervózní, když vyjdu na jeviště, a také ty nejstarší, u kterých může mít vliv třeba strach, že vypadnou z role. Takže zbyl objektivní vzorek zkušeného herce. A zjistil jsem, že většina v práci moc emocí neprožívá! Mají to víc nastavené tak, že emoce se jich nedotýká uvnitř, ale má se hlavně přenášet na diváka. Třeba můj spolužák a kamarád Milan Lasica mi jednou vyprávěl, jak mu po představení říkala jedna mladá kolegyně: Pane Lasica, já jsem opravdu na tom je ještě plakala. A on na to jako starý moudrý člověk odvětil: Milá kolegyně, Vy musíte hrát tak, aby plakalo obecenstvo. A v tom je zakódované všecko. I když třeba Ivan Trojan, to je bratr mého zetě, tak ten naopak třeba věci hodně prožívá a přitom zkušený profík je. Tím chci říct, že všichni umělci jsou tak trochu jiní a každý jinak.

 

8

 

Vzpomenete si na Vaši hudební emoci z poslední doby?

Je těsně po Vánocích a musím se přiznat, že pravidelné chodím na Rybovu vánoční mši. Víte, já přednáším i o eutanázii. A musím konstatovat, že se mění pohled lidí na tento jev. Například Ryba jako sebevrah nebyl přijímán, ale dnes už ho společnost vnímá ale úplně jinak. I církev.

V jednom Vašem článku jsem četla, že důležitější než právo na život je pro Vás právo rozhodnout o svém životě...

Ano a je to víc filosofická než medicínská otázka. Co je nejvyšší hodnotou, je to hodnota života nebo hodnota svobodného rozhodnutí? Je leden a pro další příklad nemusíme chodit daleko. Lidé si možná ani neuvědomují, že třeba Jan Palach jako mladý zdravý člověk volil dobrovolný odchod ze života a společnost ho za to obdivuje. A my tady bojujeme za život třeba devadesáti letých starých lidí, operujeme je jen proto, abychom jim o pár týdnů nebo měsíců prodloužili život. Je to vždy úhel pohledu. Jak se asi dívala na Palachovu sebevraždu jeho přítelkyně, žena, maminka, nejbližší členové rodiny… pro ně to muselo být otřesné. Když si mladý zdravý člověk vezme život kvůli škole, drogám, lásce, kroutíme hlavou. Ale jiného mladého zdravého člověka glorifikuje jako národního hrdinu. Je v tom trochu egoismus. Protože Palach udělal v podstatě něco za nás a symbolicky ukázal, jací my Češi jsme, nebo chceme být. A hned se ptám, proč se nemluví o dalších, o Janu Zajícovi a Josefu Hlavatém, kteří se také upálili pro stejnou věc? Je to trochu i pokrytectví společnosti. Vezměte si také třeba lidi, kteří lezli přes berlínskou zeď. Hodně jich tam postříleli, ale oni také povýšili své rozhodnutí svobodně žít nad hodnotu života. A pak dojdeme k takovým myšlenkám, proč jsme vlastně před třiceti lety zvonili klíči? Kvůli Svobodě? Vůbec ne! Myslím, že mnozí zvonili hlavně kvůli tomu, aby si mohli koupit věci, o kterých věděli, že za tou hranicí jsou.

Máte rád ticho?

My jsme neustále obklopeni lidmi a zvuky. Kvůli tomu si někdy člověk skutečně začne vážit samoty, ať už v přírodě nebo při sportu, takže se opět uplatňuje stará známá pravda, že léčí hudba i ticho. Ale troufám si říct, že pokud se bavíme o hudbě, myslím, že má daleko větší přesah než například výtvarné umění.

Možná jsme víc předurčeni k tomu vnímat spíš sluchové než zrakové vjemy. Vždyť pomyslná půlka dne je zahalena do tmy…

To je to pravda, ale zase nesmíme zapomínat, že interakce lidí začíná pohledem.

 

6

 

Foto: Archivy P. Pafka, FN Motol, jihočeských klavírních kurzů, nadačního fondu prof. P. Pafka, ČLK

 

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.