pátek, 24 duben 2020 10:10

Jana Semerádová: Musíme si dávat pozor, abychom zůstávali i v budoucnu soudržní a pokorní.

Autorka:

„Na obou nahrávkách vzdávám hold hudbymilovným aristokratům.“

„Mám pro Leclairovu hudbu velkou slabost.“

„Toto zvláštní bezčasí nám zároveň dává to nejcennější – čas na rodinu, na sdílení a prožívání každého dne.“

 

4

 

Jana Semerádová, vedoucí souboru Collegium Marianum, právě dnes vydává nové CD s názvem CHACONNE PRO PRINCEZNU. To přichází jako na zavolanou, protože všichni potřebujeme kus krásy, hravé radosti a pohody, i když nová deska bude samozřejmě přinášet posluchačům potěšení i po „koronavirové“ době. Představuje půvabnou hudbu Händela a Leclaira, k jejíž interpretaci si Jana Semerádová přizvala předního rakouského cembalistu Ericha Traxlera. Poprosili jsme ji o odpovědi na několik aktuálních otázek o nové desce i o nejbližších (nejen) hudebních aktualitách souboru, který vede.

Cítím jistou kontinuitu Vaší nové nahrávky se starším CD Sólo pro krále. Je ten pocit správný?

Ano. Na obou nahrávkách vzdávám hold hudbymilovným aristokratům, kteří vynikali nejen v politice, ale ovládali hudební umění na takové úrovni, že se rovnali těm, jimž byla hudba profesí. Nahrávku Sólo pro krále jsem natočila před osmi lety a sestavila jsem ji ze skladeb, které vznikaly v okruhu Fridricha II. Velikého. Bylo to nadšený flétnista a osvícený podporovatel umění. Vedle králových hudebníků, Františka Bendy, Johanna Joachima Quantze a Carla Philippa Emanuela Bacha, nechyběl ani velký Johann Sebastian Bach, jehož Sonátu h moll považuji za klenot flétnového repertoáru. A podobný koncept jsem zvolila u CD Chaconne pro princeznu, i když jsem se tentokrát zaměřila na představení dvou nástrojů – flétny a cembala – a dvou autorů – Georga Friedricha Händela a Jean-Marie Leclaira.

Proč jste zvolila právě tuto hudbu? A hrála se už i u nás?

Sonáty od Jean-Marie Leclaira z jeho devátého opusu jsou u flétnistů velmi oblíbené, byť se jedná o sbírku především virtuosních houslových sonát, ze kterých jsou dvě určeny pro flétnu. A tento opus věnoval Leclair princezně Anně Oranžské v době, kdy působil na jejím dvoře, v jejím orchestru. Mám pro Leclairovu hudbu velkou slabost a přiznám se, že už od svých studentských let jsem si přála tuto vrcholně emocionální a výmluvnou hudbu natočit. Samozřejmě bych to nebyla já, abych si pro sebe nevymyslela složitější úkol, a tak se vedle Leclairových flétnových sonát a Händelovy grandiózní cembalové suity objevují i neznámé kusy, které ještě nebyly provedeny.

Co bylo hlavním dramaturgickým podnětem pro vznik desky? Půvab hudby, podmanivý taneční charakter skladeb, skvělá příležitost pro interpretační umění flétnistky a cembalisty, nebo proslulost jmen autorů?

Asi tak trochu všechno, i když víc než slavná jména těchto skladatelů mě lákalo odkrýt onu důležitou část jejich hudebního působení, ukázat to, co je spojuje.

 

2

 

Nabízí se i další inspirační zdroje. Například příběh: neobvykle dlouholetý vztah skladatele Händela a princezny Anny jako učitele a žákyně. Čím Vás zaujal?

Určitě to nebyl běžný vztah učitele a žačky. Händel si své královské elévky velmi vážil. Vědělo se o něm, že nerad učí, ale v tomto případě udělal výjimku, neboť, jak sám napsal, ona byla prostě „flower of princesses.“ Musela to být neobyčejně talentovaná cembalistka. Prý taky komponovala a vynikala v malování. K její svatbě s Vilémem IV. Oranžským napsal Händel jásavou operu Parnasso in festa a slavnostní Anthem, ke kterému zveršovala text sama princezna. Když odjížděla do holandského Haagu, vezla s sebou truhly plné Händelových partitur. A nadále s ním udržovala kontakt, byla jeho předplatitelkou a Händel se za ní do Holandska (ne)jednou vypravil. Co bychom za takové upřímné přátelství a profesní porozumění v dnešní době dali, jak by to bylo prospěšné, jaké by to přineslo plody.

Vaše desky, koncerty i festivaly ostatně vždycky nějaký poutavý (nejen hudební) příběh obsahují. Vyhledáváte je cíleně?

Mám ráda příběhy, potřebuji hudbu, abych se mohla vyjádřit, možná i proto jsem si vybrala barokní hudbu. Ta je ve své podstatě rétorická a nezřídka narativní a to se odráží i v našich programech a cyklech, kterými prochází vždy nějaká „fil rouge.“

Zaujala mě poznámka v bookletu, že Händel si sbírku cembalových suit raději vydal sám, aby zabránil pirátským edicím. To už v jeho době bylo hudební pirátství tak obvyklé a obávané?

Již za jeho života přinesla Händelovi jeho neobyčejná tvůrčí všestrannost a talent velkou popularitu. Všude sbíral vavříny jako interpret i skladatel. V Anglii měl to štěstí, že od svého příjezdu a premiéry Rinalda spolupracoval s vydavatelem Johnem Walshem, jehož syn se posléze stal výhradním vydavatelem Händelova díla na celých 14 let. To, že o prověřené edice byl zájem, potvrzuje přípis na vydání Händelových sólových sonát z roku 1732 u Walshe, jenž subskribenty ujišťoval, že se jedná o „correct edition.“ A to, že Händelovi na jeho cembalových suitách očividně záleželo, dokládají jeho slova k autorizovanému vydání z roku 1720: „Byl jsem nucen vydat některé z těchto Lessons, anžto se jejich pirátské a neoprávněné kopie dostaly do zahraničí.“

 

3

 

Ve Vašich nahrávkách i dalších tvůrčích aktivitách je velmi často ve větší či menší míře obsažen francouzský prvek. Stejně jako na CD Chaconne pro princeznu. Ať jde např. o podstatnou část desky věnovanou skladateli Leclairovi, nebo patrný vliv francouzských tanečních suit na Händelovy suity. Jak začal Váš vztah k francouzské staré hudbě a k Francii?

Je pravda, že francouzskou barokní hudbu a tanec uvádím se souborem Collegium Marianum dost často. Je to dáno nejen tím, že hraju na barokní flétnu, která je spjata s Francií, ale už od studentských let jsem zamilovaná do období Grand Siècle. Hodně jsem se věnovala francouzské vokální a instrumentální ornamentice a kritickému překladu první učebnice hry na flétnu od Hotteterra. Vazba na Francii se ještě víc prohloubila v posledních deseti letech, kdy spolupracujeme s Centrem barokní hudby ve Versailles, díky němuž můžeme realizovat vysněné projekty a organizovat pražskou Akademii Versailles. Nesmírně jsem si vážila toho, že jsem byla pozvána vyučovat na nově vzniklé Académie ve Versailles. Chápala jsem to jako uznání celé naší hudební scéně a ocenění zásluh o provozování a šíření francouzské hudby.

Jaké byste charakterizovala své hudební setkání s Erichem Traxlerem? Už jste s ním předtím hrála?

Umění Ericha Traxlera jsem poznala před lety během svého hostování v Rakousku, kde jsme hráli Braniborské koncerty. Kadenci tehdy zahrál takovým způsobem, s tak dokonalým frázováním, že jsem se rozhodla jej pozvat na nějaké sólové hraní též do Prahy. Hráli jsme pak spolu Bachovy sonáty, pak i Couperina, a tehdy jsem Ericha oslovila, zda by nechtěl spolupracovat na společné nahrávce. Našli jsme termín, který nám vyhovoval, zařídila jsem nahrávací sál, režiséra a mistra zvukaře, Václav Luks nám zapůjčil krásné francouzské cembalo. A pak jsme se ponořili do roztančené hudby. Nakonec jsme to natočili v překvapivě krátkém čase, možná proto, že při hraní toho moc nenamluvíme, zřídka si něco do not napíšeme, zkrátka ideální hudební konverzace.

Na desce hrajete díky možnostem techniky současně na dvě flétny. Na jaké nástroje?

Před nedávnem jsem si pořídila novou flétnu, kopii nástroje, který údajně vyrobil kolem roku 1720 slavný francouzský flétnista Buffardin. Není ještě zcela „zahraná“, ale na kontratanec se skvěle hodila. Využila jsem její barevný a charakteristický zvuk, abych odlišila anglický taneček od ostatních skladeb, které hraji na kopii flétny podle Carla Palancy, jenž měl svou dílnu v Turíně, stejně jako Jean-Marie Leclair, jenž zde započal svou kariéru.

Bývá téměř obvyklé, že hudebníci, kteří se zabývají starou hudbou, jsou nejen interprety, ale také badateli a objeviteli pozapomenutých autorů nebo skladeb. Platí to i pro Vás. Co jste objevila nebo vzkřísila na této desce?

Vedle hlavních lákadel této nahrávky, Leclairových sonát věnovaných Anně Oranžské a Händelovy cembalové suity d moll z jeho první sbírky z roku 1720, jsem toužila uvést v život ještě další skladby, které by odrážely vazbu obou mistrů na princeznu či odlehčené hudební připomínky z jejího hudebního života. A tak jsem prošla dobové záznamy a nakonec toho bylo víc, než by se vešlo na jednu nahrávku. Většinou se jednalo o tance, zvláště populární „country“ tance ze sbírek Johna Walshe, z nichž některé nesly princeznino jméno. Na jednom z takových anonymních kontratanců, Princess Royal, jsem si zaimprovizovala doubly, tak jako jsou zaznamenány ve flétnových duetech od Michela Blaveta. Ten ostatně v podobném duchu upravil Händelovu árii s variacemi známou jako Harmonický kovář. A nejvíc jsem toužila na nahrávku zařadit jásavou chaconnu z opery Parnasso in festa, jejíž cembalovou verzi jsem úplně náhodou našla ve sbírce árií, ouverture a tanců z Händelových nejznámější oper a oratorií, které si mohla hrát jak princezna u svého cembala, tak nadšený amateur u svého virginalu.

 

5

 

Myslím, že CD tohoto charakteru přichází v téhle obtížné době včas. Právě teď potřebujeme co nejvíc radostného, povzbudivého, hravého. Myslíte si to taky?

Ano, souhlasím. Tím, že se většina naší aktivity přesunula do virtuálního světa, je velmi důležité se obklopovat krásnými živými věcmi a vážit si toho, že můžeme dělat umění; to je přece věčné… Díky tomuto spočinutí můžou zas uzrát mnohé zajímavé projekty, které by jinak nevznikly.

Máte v této chvíli představu, jak poznamenají Vás osobně, Collegium Marianum a festivaly, které připravujete, omezení kvůli pandemii? Ještě to teď nemůžete přesně vědět, ale aspoň přibližně to určitě víte.

Samozřejmě, že jsme tím všichni zasaženi. O to víc se podporujeme. Musíme si dávat pozor, abychom zůstávali i v budoucnu soudržní a pokorní. Zajisté, že se něco změní. Toužíme však stále tvořit. Proto vymýšlíme a začínáme i některé nápady realizovat. Zatím se nám podařilo všechny koncerty Barokních podvečerů přesunout na podzim. Co se týče koncertů u nás a v zahraničí, může to vypadat, že několik roků práce a příprav na tuto sezónu i příští sezónu přišlo vniveč a že některé koncerty a představení se už nikdy neuskuteční. Nicméně zůstávám optimistická a věřím, že se brzy vrátíme ke svému i zahraničnímu publiku a budeme s ním moci sdílet blahodárné účinky mocné léčitelky – hudby.

Jaký bude program Letních slavností staré hudby, ať už se budou konat v původním, nebo posunutém termínu? Co je tentokrát leitmotivem letošního ročníku festivalu?

Podtitul festivalu zní „Nobilitas“, jeho program se zaměřuje na veskrze inspirativní prostředí šlechtických dvorů, které bylo vždy velmi bohaté na rozmanité hudební formy a produkce. Neustále je z čeho vybírat! Koncerty budou sledovat urozenost a ušlechtilost v širokém slova smyslu – tak, jak se měnily v průběhu času v evropské hudební kultuře. Rádi bychom seznámili posluchače s hudbou ve šlechtickém prostředí napříč Evropou od severských zemí až po Středozemí, od skvostů panovnických dvorů a jejich vlivu na aristokratickou kulturu až po průniky lidových popěvků do šlechtické zábavy.

Mimochodem, jak zvládáte složité období nejen jako muzikantka, ale také jako matka? Vím, že máte bohaté pedagogické zkušenosti, ale „domácí vyučování“ je přeci jen něco jiného…

Tak o tom bych raději pomlčela. Zahrát těžký koncert nebo řídit orchestr je proti tomu „brnkačka.“ Ještě, že se můžeme s manželem ve vzdělávání ratolestí střídat. Ale toto zvláštní bezčasí, kdy nehrajeme a nevíme, kdy zase budeme, nám zároveň dává to nejcennější – čas na rodinu, na sdílení a prožívání každého dne intenzivněji než kdy předtím.

 

6

 

Foto: Petra Hajská

 

 

Agáta Pilátová

Novinářka a kulturní publicistka.

Vystudovala češtinu, estetiku a žurnalistiku na FF Univerzity Karlovy. Působí jako kulturní publicistka (s přestávkou let 1969 – 89); věnuje se zejména filmu, televizi, hudbě a popularizaci historie a současnosti své rodné země Podkarpatské Rusi. Po roce 1989 pracovala v několika médiích jako kulturní redaktorka, mj. šéfredaktorka Týdeníku Rozhlas. Nadále spolupracuje s výše jmenovaným časopisem i dalšími médii jako autorka recenzí, rozhovorů a dalších textů v oblasti filmu a hudby. Rediguje krajanský časopis Podkarpatská Rus a autorsky, editorsky a organizačně se podílí na aktivitách Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (knihy, výstavy, přednášky, besedy atd.).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.