pátek, 18 září 2020 09:34

Michelle Bradley: Doufám, že jednou budu Aidu zpívat i v Met

Autor:

„Proboha, hlavně ať to takhle není pro zbytek života! Zpívat v koupelně prostě nikdy není tak dobré, jako zpívat před lidmi, uprostřed nich a pro ně.“

„Verdiho zpívám ráda, ale chci ukázat lidem, že jsem všestrannější.“

„V Aidě musím využívat všechny stránky svého hlasu. Je zatím nejtěžší rolí v mém repertoáru.“

 

109

 

Pražské Národní divadlo uvádí na scéně Státní opery Verdiho Aidu. V titulní roli jak host vstupuje do inscenace dnešním večerem mladá americká sopranistka Michelle Bradley. Zpívá pak do 23. října ještě ve čtyřech dalších představeních a má se do Prahy po tomto podzimním českém debutu vrátit k úloze Aidy i v zimě, počátkem příštího roku. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje svou dosavadní několikaletou dráhu a přibližuje význam, který pro ni mělo absolvování prestižního Lindemannova programu pro mladé umělce v newyorské Metropolitní opeře. Dotýká se také překážek posledních měsíců, které postihly celý svět, a říká, jak moc je ráda, že může být zase zpátky v práci. Pražská vystoupení jsou pro ni prvními po mnoha měsících.

Divná doba, viďte.

To ano. Dodržuju od jara všechna opatření. Ale udržovat vzdálenost od ostatních není vůbec snadné, zvláště tady v Evropě, kde mám pocit, že mají lidé k sobě blíž, že mají užší kontakty, víc se dotýkají…

Kde žijete víc: v Evropě, nebo v Americe? Kde jste doma?

Kde žiju? Víte, ve skutečnosti zrovna tam, kde mám nějaké úkoly nebo angažmá. Tam, kde je prostě hudba. Teď zrovna jsem v Praze. Ale mým asi nejhlavnějším místem je dům mého bratra v Kentucky. Tam se vracím na prázdniny nebo když mám nějakou pauzu.

Vedla vás v poslední době vaše angažmá víc po Americe, nebo po Evropě?

V normálních dobách, tedy ne letos, je to tak půl na půl. Pokud bude situace už normální, tak bych měla být zpátky v Americe koncem letošního roku.

Jak je to v Americe v tuhle dobu… – hraje se už?

Divadla jsou ještě zavřená, takže můžu jenom doufat, že to koncem roku už bude lepší…

 

106

 

A pokud ano, tak co přijde jako první?

Mám recitál ve Filadelfii jedenadvacátého ledna, potom později mám něco v Houstonu a ještě později také v Metropolitní opeře.

Metropolitní opera je také zavřená?

Ano, ještě stále je zavřená. Na první místo se dává bezpečnost a zdraví všech. Ono opravdu není možné zpívat v masce, v roušce, tedy rozhodně ne operu! Takže není jiné cesty, než divadlo zavřít.

A až se otevře, o jakou půjde v Metropolitní opeře roli?

To ještě nemohu říci, zatím to nebylo oficiálně oznámeno. Jde až o příští sezónu…

Mimochodem, teď ve Filadelfii… to je operní recitál, co vás čeká teď v zimě?

Recitál s klavírem. Francouzské a Mahlerovy písně. Naprosto nový repertoár, věci, které jsem ještě nezpívala. Jsem vděčná, že jsem si mohla vybrat, co bych ráda zpívala, že jsem měla volnost říct, co chci v programu recitálu mít. Vybírám si tak, abych se cítila dobře, abych využila své možnosti a schopnosti, danosti hlasu…

 

107

 

A co Richard Strauss?

I od Richarda Strausse bych měla mít v programu písně. Mám je moc ráda. Víte, Verdiho zpívám ráda, ale chci ukázat lidem, že jsem všestrannější. Měla jsem učitele, který říkal, že Aida bude můj každodenní chléb. Něco na tom je, ale rozhodně bych se ráda dostala k dalším věcem, včetně oper Richarda Strausse. Ráda bych zpívala Ariadnu na Naxu… A jednoho dne dokonce možná i Richarda Wagnera...! Třeba Sieglindu...

Ale ne příliš brzy, že?

Nene, pomalu. Mluvím o rolích, ke kterým bych se jednou v budoucnu ráda dostala.

Vy jste začínala rovnou Aidou, nebo něčím lyričtějším a k ní jste dospěla až později.

Co do lehkosti hlasu (a myslím tím hlasový obor) asi tím jediným byla Dona Anna v Mozartově Donu Giovannim, ale tu jsem dělala vlastně jenom jednou… A pak už jsem hned skočila k Aidě. Byla jsem v Lindemannově programu, absolvovala jsem tam v roce 2018… a první role, kterou jsem potom dostala, byla Aida.

Kde to bylo?

Před dvěma roky ve Francii. V Nancy. Krásné menší město, ani divadlo není velké… Moc dobré místo na to, zpívat tuhle roli poprvé.

A co v Metropolitní opeře?

Doufám, že jednou ji budu zpívat i tam! Ale to má čas. Met je obrovský dům, velký prostor. V Metropolitní opeře jsem už ale zpívala. Mimo jiné menší roli v Mozartově Idomeneovi. A jednou jsem tam zpívala i v Aidě, ale jenom hlas za scénou.

 

101

 

Tady v Praze tedy ztvárňujete Aidu pokolikáté?

Počtvrté. V Nancy, pak v Erfurtu, to bylo na jaře minulého roku… Potom jsem ji zpívala ještě v San Diegu v Kalifornii. To už je rok…! Aida je teď docela podstatná část mého života. Ale musím přiznat, že jsem teď při zkouškách byla docela nervózní, protože ta pauza byla docela hodně dlouhá. Já si samozřejmě v těch měsících, kdy se nic nemohlo dít, zpívala; trénovala jsem hlas, ale přece jenom jistota teď úplně velká nebyla… Ono je něco jiného zpívat doma, nebo opravdu na jevišti... Nervozita naštěstí brzo opadla, funguje to dobře. Jsem moc ráda, že můžu být zpátky v práci.

Na druhou stranu, měla jste, jak to říkají i mnozí jiní, během jarních měsíců víc času na rodinu?

Měla, to je pravda. Předtím jsem rodinu neviděla pořádně už několik let, takže z tohoto hlediska to byla dobrá doba. Ale na druhou stranu, byla to prostě divná pauza a byla o to divnější, že u nás v Kentucky bylo všechno, ale opravdu všechno úplně zavřené. Zpívat jsem mohla opravdu jenom v garáži nebo v koupelně. A dělala jsem něco i virtuálně, mimo jiné Verdiho operu Ernani. Zpívala jsem a můj synovec natáčel… Hledali jsme místo, kde by byla v domě nejlepší akustika. Nakonec to vždycky bylo stejně někde na toaletě nebo v koupelně. Zpívání mi pomohlo přečkat karanténu, dokonce přineslo nějaké peníze, ale pořád jsem si říkala: proboha, hlavně ať to takhle není pro zbytek života! Zpívat v koupelně prostě nikdy není tak dobré, jako zpívat před lidmi, uprostřed nich a pro ně.

Cítíte roli Aidy spíše lyricky, nebo je to role hodně dramatická?

V Aidě je všechno. Je v ní obsažen lyrický i dramatický soprán, stejně jako obor spinto... Musím v Aidě využívat všechny stránky svého hlasu. Musím říct, že je to zatím nejtěžší role v mém repertoáru.

Technicky? Výrazově?

Obojí. A jelikož je Aida otrokyně, tak některé inscenace nejsou vůbec snadné! Smýknou se mnou o zem a musím zpívat... Aida je těžká mentálně, fyzicky, psychicky, spirituálně… A také záleží hodně na dirigentovi, se kterým spolupracujete.

Jak operu vnímáte tady v Praze? Je to akční inscenace?

Řekla bych, že je asi nejklidnější z těch, které jsem zažila.

 

111

 

A pokud se týká dirigenta?

Nejhorší je, když je z dirigenta cítit nervozita. To jsem potom nervózní i já. Tady v Praze cítím, že mi dirigent Maurizio Barbacini dává jistotu. To my zpěváci potřebujeme. Potřebujeme někoho vidět. Uvědomte si, že publikum moc nevnímám, skoro jako kdybych zpívala do úplně tmavého prostoru. Svítí na mě světla, takže nevidím ničí tvář... Jediným člověkem, kterého opravdu vidím, kterému vidím do obličeje, je dirigent. Takže my zpěváci vlastně zpíváme jemu. V takovém případě mi při pohledu na něj pomáhá, když je se mnou, když mi dává, co potřebuju… Přežít se dá všechno, ale když k vám dirigent není takhle vstřícný, je to vždycky horší a představení je mnohem těžší.

A režie?

Víte, ono není moc času příliš zkoušet aranžmá, takže se tady ve Státní opeře naštěstí můžu hodně soustředit na zpěv a nemusím příliš řešit, kde mám být, kam se mám hnout… Ve zdejší inscenaci se cítím velmi dobře a volně.

Když se zeptám na Lindemannův program, byl pro vás prospěšný, užitečný, pomohl vám? Byla to dobrá příležitost? Dobrá zkušenost?

Je to naprosto výjimečný program. Předzpívala jsem Jamesi Levinovi a Brianu Zegerovi, který byl šéfem Lindemannova programu. Zpívala jsem jim tehdy Straussovu Ariadnu na Naxu, ale potom jsem víc než měsíc od nich neměla žádnou zprávu. Už jsem si myslela, že jsem nebyla vybrána. Ale pak mě jednoho dne zavolali…! Byly to nádherné tři roky. Krásná zkušenost. První rok a půl jsem mohla pracovat s Maestrem Levinem, pracovala jsem na Richardu Straussovi... Zpívala jsem s ním i ve Verdiho Requiem… Zpívala jsem na jevišti v Idomeneovi, když dirigoval... Asi jsem nezažila jiného dirigenta, se kterým se zpěváci cítí tak lehce. Byly to roky, kdy jsem se učila, jak hrát, i to, jak se o sebe postarat. Nejen jako zpěvačka, ale i jako žena. Učila jsem se být asertivní, což pro mě vůbec nebylo a není snadné. Pro mě není lehké začít konverzaci s někým neznámým. Ale v Metropolitní opeře při různých setkáních byla takových příležitostí spousta – musela jsem, tak jsem se prostě učila, jak to dělat. A měla jsem ty nejlepší korepetitory. Včetně možnosti korepetovat přímo s Jamesem Levinem.

Chodila jste také na opery?

Ano, mohla jsem se pohybovat po celém divadle, mohla jsem být na představení. Úplně nejúžasnější byla možnost být při představeních v zákulisí, pozorovat, jak se mění scénografie, jak se připravují zpěváci na výstup… Byla to prostě opravdu pro mě vstupenka do profesionální kariéry. Určitě jsem díky tomu dozrála a dospěla, Lindemannův program mi přinesl hodně. Mnohem víc než jenom zpívání.

Takže jste představení sledovala hlavně někde za jevištěm?

Mohla jsem být i v hledišti a využívala jsem toho, třeba i tam, kde jsou místa k stání. Ale opravdu nejoblíbenějším místem bylo zákulisí. Mohla jsem se dívat na zpěváky hodně zblízka, na to, jak dýchají, jak frázují, jak se připravují, jak hrají, mohla jsem je následovat do šatny… Byla jsem tam každou možnou chvilku a strašně moc jsem se naučila. Lindemannův program byla ta nejlepší věc v mém profesním životě, a tak jsem se ho snažila co nejvíc využít. Vždyť moje zázemí, moje předchozí zkušenost, byla jenom z baptistického kostela. Zpočátku jsem o opeře moc nevěděla. Měla jsem pak ale výborné učitele.

A zpíváte ještě v kostele?

Ano. Zpívala jsem sóla i ve sboru, učila děti v dětském sboru... Teď je to trošku složitější, nemůžeme se scházet, bohoslužby jsou na dálku prostřednictvím videa… Za normální situace bych byla v kostele a hrála na klavír.

 

108

 

--------------

Michelle Bradley, původem z Kentucky, absolventka Bowling Green State University v Ohiu, vyšla v roce 2018 z prestižního Lindemannova programu pro mladé umělce v newyorské Metropolitní opeře a začíná se prosazovat zejména ve Verdiho operách. V Metropolitní opeře debutovala roku 2017 v Idomeneovi. Vrátila se tam na podzim 2017 jako Kněžka v Aidě a Clotilde v Normě. V dubnu 2018 hostovala v Ópera Nacional de Chile jako Donna Anna. V sezoně 2019/2020 debutovala v Opeře ve Frankfurtu jako Leonora v Síle osudu, v Nancy a Erfurtu se objevila v titulní roli Aidy, v Německé opeře Berlín zpívala sopránové sólo ve scénickém uvedení Verdiho Requiem. V Paříži se podílela na provedení oratoria Dítě naší doby Michaela Tippetta spolu s Orchestre de Paris pod taktovkou Thomase Adèse, ve Filadelfii na provedení Beethovenovy 9. symfonie. Vystoupila na recitálech pod záštitou nadace George London Foundation v Miami a New Yorku. V září 2019 debutovala ve Vídeňské státní opeře jako Leonora v Trubadúrovi, v říjnu v San Diego Opera jako Aida a v lednu 2020 se vrátila do Metropolitní opery na Novoroční galakoncert jako Liù ve druhém dějství Pucciniho Turandot pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina.

 

Foto: Sergei Gherciu

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.